Mlýn na pražském předměstí byl také zvaný Prostřední (stál mezi Vodárským mlýnem a Valchou), Dolení (byl níže položený než Hoření mlýn u rybníka Kníže) nebo Panský (pro odlišení od obecního mlýna u rybníka). Pojmenování Podbranský získal podle své pozice pod Velišskou branou. Voda na mlýn přicházela od Hořeního mlýna struhou. Tento mlýn o dvou kolech náležel od 14. století obci, která ho pronajímala tak, že ho nový nájemce od předešlého kupoval. Roku 1583 jej získal Burjan Trčka z Lípy. O panský mlýn se jednalo až do roku 1713, kdy jej zakoupil Jan Wagenknecht. Od roku 1899 vlastnila mlýn opět šlechta, tentokrát Karel Trauttmansdorff.

Od roku 1914 měl mlýn v nájmu Václav Gross, mlynář z Bělé u Rakovníka. Dne 14. 3. 1918 zakoupila mlýn Barbora Grossová a 24. 2. 1920 byl postoupen jejím synům Václavovi a Stanislavovi. Za těchto majitelů docházelo postupně k modernizaci celého zařízení. V listopadu 1922 byl kolaudován motor na nasávaný plyn. Motor byl ale velmi hlučný, a tak bylo nutné přemístit jeho výfuk do dvora mlýna. Podobně přicházely i stížnosti na noční mletí. V roce 1927 byl zrušen vodní náhon. Ve 30. letech vystavěli bratři v místě dřívějších vantrok a sochy sv. Floriana novou třípatrovou přístavbu, na kterou v roce 1935 vypracoval již druhé plány arch. Truksa z Prahy, protože v roce 1927 ze stavby ještě sešlo. Nová budova byla vystavěna v letech 1935-1936 pražskou firmou Ing. Boh. Belada a spol. Vnitřní moderní zařízení zhotovila pardubická firma Prokop. Tento vývoj soukromých živností skončil definitivně po roce 1948, kdy se Grossův mlýn stává součástí národního podniku Východočeské mlýny Hradec Králové.

Druhé významné období zažila budova v souvislosti se ZPA Čakovice. Původní národní podnik pod jménem Veltechna se posléze přestěhoval do Čakovic na okraji Prahy, přejmenoval se a jeho dvěma nosnými programy byla výpočetní technika (tj. výroba malých řídicích počítačů) a výroba rozvaděčů, včetně dispečerské a řídicí techniky pro energetiku. Druhý program vyžadoval poměrně silné zázemí v podobě projekce a konstrukce. Projektantů a konstruktérů byl však v Čakovicích dlouhodobý nedostatek. V letech 1974/1975 rozhodl tehdejší ředitel podniku Zdeněk Jehlička, pocházející ze Železnice, a výrobní náměstek Ing. Oldřich Vojáček, který měl chalupu v Chyjicích, využít potenciálu jičínské Střední průmyslové školy a založit zde odloučené pracoviště základního závodu. Zřizovací listina projekčně-konstrukčního střediska v Jičíně byla vydána 9. 6. 1975 generálním ředitelem tehdejších Závodů přístrojů a automatizace Františkem Vyorálkem. Středisko pro přibližně 130 zaměstnanců mělo zajistit technickou podporu výrobě nových zařízení pro automatizaci, měření a regulaci. Založením byl pověřen a vedoucím se stal Josef Holuša. Hlavním úkolem bylo získat v Jičíně vhodná provizorní pracoviště a zaškolit nové pracovníky. Prvním místem působení se staly bývalé šatny na hokejovém stadionu, ve kterých byla v té době umístěna turistická ubytovna. Později přibyla třída na Strojní průmyslové škole a postupně i prostory v opuštěném hotelu Slavie. Dne 1. 4. 1976 přijal nový vedoucí v jedné uvolněné místnosti na hokejovém stadionu prvního zaměstnance, Marii Dvořákovou, jejíž přijímací pohovor se uskutečnil v recepci Hotelu Start. Do konce tohoto roku přibylo dalších 40 pracovníků. Místní absolventi tak vyřešili nedostatek zaměstnanců v Praze. V té době byly ještě v Jičíně telefony na kličku a telefonní spojení do základního závodu připomínalo snažení Vlasty Buriana ve filmech pro pamětníky.

Od roku 1979 začal například dílenský výbor ROH ZPA Čakovice projekce Jičín financovat první tištěné plakáty Běhu lužanskými hvozdy.

Nástupem stavitele Josefa Žáka dne 28. 6. 1976 byl vytvořen základ stavební čety, která pod vedením Zdeňka Dlaboly do roku 1979 provedla rekonstrukci Grossova mlýna. Vstup do nové budovy byl z Ruské ulice. V 1. podlaží se nacházelo kopírovací středisko, telefonní ústředna, sklad, místnost ROH, kancelář stavby, vrátnice a oddělení vývoje, ve 2. poschodí pak konstrukce a archiv zakázek, ve 3. poschodí projekce a administrativa a v posledním vedoucí středisko a plánování. Novým vedoucím se stal Ing. Ladislav Mach. Druhá etapa výstavby spočívala ve vybudování pětipodlažní budovy s plynovou kotelnou, technickým suterénem a vchodem se spojovacím krčkem z dnešní ulice 17. listopadu. V budově vzniklo technické pracoviště, ale také vývařovna a jídelna (prvním jídlem byla drůbková polévka a pečené kuře s bramborem), také sauna a rehabilitační prostory pro zaměstnance. Součástí areálu se stalo i přilehlé parkoviště a tenisový kurt. Tvář této části Jičína se zcela změnila. Dokončení náročné stavby proběhlo v roce 1983. Koncem května opustilo projekční středisko provizorní prostory na zimním stadionu a následně i prostory hotelu Slavie. Po sedmi letech sídlil celý podnik opět pod jednou střechou. V 80. letech měl přibližně 130 pracovníků.

Ještě výraznější stavbou se budova ZPA stala v roce 1985. Koncem předchozího roku se vedení rozhodlo instalovat na střeše ukazatel času a venkovní teploty. Na vývoji, výrobě i instalaci se podílelo mnoho zaměstnanců střediska. Největší zásluhu na technickém řešení však mělo vývojové oddělení s vedoucím Ing. Jiřím Ticháčkem, ale také stavbaři v čele se Zdeňkem Dlabolou.

Po politických změnách v roce 1990 a otevření hranic rychle zanikal v základním závodě program výpočetní techniky a privatizací byla dotčena i výroba rozvaděčů. Změny se projevily i v jičínském středisku. Ne všichni chtěli setrvat ve skomírajícím závodě se založenýma rukama. Vytvářely se skupiny odborníků, které se osamostatnily a založily nové firmy. Názvy Apel, s. r. o., ARiS, s. r. o., ASE, s. r. o., Aster, s. r. o., ERS, s. r. o., Lamirel, s. r. o., MKE, RAMTES, s. r. o., SaP, s. r. o., a další, včetně OSVČ, přibyly v jičínském podnikatelském kalendáři díky bývalým zaměstnancům střediska.

Asi největší část pracovníků přešla do ARiSu, který samostatně začal fungovat v listopadu 1991. Původně měla být nová firma pouze prostředníkem, který by zaručil, že peníze vydělané jičínským střediskem neprotečou do tehdy již zkostnatělého, nepružného a zadluženého mateřského podniku v Čakovicích. Po krátkém přesunu do prostor na jičínském zimním stadionu, kdy se k původním dvěma zaměstnancům přidali další lidé, se firma přestěhovala do komplexu na Tobolce a v polovině roku 1996 se vrátila do původní budovy bývalého ZPA. V té době to byla jedna z rychle se rozvíjejících firem v rámci okresu. Převzala část původního výrobního programu ZPA Čakovice a dodávala na klíč vše, co se týkalo průmyslové automatizace: od elektrorozvodů, rozvaděčů a vzduchotechniky až po počítačová pracoviště. Firma měla své stálé obchodní zastoupení v Praze a Mostě. Dceřiná společnost fungovala v Košicích a také ve Švýcarsku. Akciová společnost ARiS Jičín zanikla 27. 7. 2005 a byla vymazána z obchodního rejstříku v důsledku fúze, sloučením se společností Premont. V následujících letech došlo k dohodě o prodeji celého bývalého areálu ZPA městu Jičín.

Od roku 2013 se píše nová kapitola. Celý areál bývalého Grossova mlýna, který s. p. ZPA Čakovice zrekonstruoval a v sousedství vystavěl novou pětipodlažní budovu, využívá Městský úřad v Jičíně, který do modernizace celého komplexu v posledních letech významně investuje. Ing. Ladislav Mach, Hana Fajstauerová