V letním čase vám přineseme tři střípky z historie Jičína, které vybral a napsal historik Jindřich Francek. Úvodní patří Gutě Habsburské, protože v její listině z roku 1293 je poprvé jako statek Jičín zmíněn. Následovat bude připomenutí oslav výročí Jičína, jak těch v roce 1902, tak těch v roce 1993. V průjezdu Valdickou branou jsou umístěny hned dvě pamětní desky, každá ovšem s jiným letopočtem, k němuž se výročí vztahuje. Vše pak uzavře pojednání o jičínských městských privilegiích, tedy listinách, které byly základem právního postavení středověkého, a hlavně raně novověkého města. (red)

Při řešení problematiky počátků našeho města je třeba připomenout životní příběh Guty Habsburské, protože v její listině z 1. srpna 1293 je poprvé zmíněn jako statek Jičín. Z jeho ročního výnosu se měl hradit desátek kostelu v Lysé nad Labem, jehož byla patronkou. Český král Přemysl Otakar II. (1253-1278) všestranně posiloval panovnickou moc, podporoval kolonizační činnost, zakládání měst i horní podnikání. Rozšiřování královského panství se dělo na úkor šlechticů a naráželo na jejich odpor. Vzájemné rozpory se prohlubovaly a vyústily v konflikt, který znamenal královu izolaci a nakonec i pád. Jeho sebevědomí odpovídalo i úsilí získat říšskou korunu. Přemyslovu kandidaturu nepodpořil papež ani kurfiřti, protože měli obavy ze silného panovníka. Římským králem raději zvolili do té doby nevýznamného Rudolfa Habsburského ('). Jejich soupeření vyústilo v bitvu u Suchých Krut na Moravském poli (26. srpna 1278), ve které Přemysl Otakar II. zahynul. Ve střední Evropě nastal chaos. Vítěz Rudolf Habsburský si ponechal Moravu a Čechy po pět let okupovali Braniboři. Nedospělý následník přemyslovského trůnu Václav II. (* 27. září 1271) byl vězněm Oty Braniborského na hradě Bezdězu, posléze v Berlíně a nakonec ve Špandavě. Česká země nevzkvétala a prožívala zlá léta, proto se šlechta pokoušela o nápravu poměrů a Václavovo propuštění. Došlo k tomu až časem, protože jednání s braniborským markrabětem byla složitá. Václav II. se vrátil domů až v květnu 1283, tedy ve svých dvanácti letech. V té době zaujímal přední postavení jihočeský velmož Záviš z Falkenštejna, který se stal milencem a posléze i manželem ovdovělé královny Kunhuty, takže proklouzl do královské rodiny. Brzy získal Václavovu důvěru a v podstatě převzal vládu. Nicméně Kunhuta zemřela v září 1285, Záviš přišel o svou oporu a jeho pozice zeslábla.

Rudolf Habsburský usiloval o upevnění svého postu a k tomu využil i sňatkovou politiku. Římskému králi a jeho první manželce Gertrudě z Hohenbergu se narodila 13. března 1271 dcera Guta ve švýcarském Rheinfeldenu. Jako tříletá byla zasnoubena Karlu Martellovi, vnuku neapolského krále Karla z Anjou. Ten se však oženil s její sestrou Klemencií a Guta posloužila ke stabilizaci politických poměrů ve střední Evropě. Důkazem Habsburkovy prozíravosti je fakt, že své protivníky nezlikvidoval, ale zvolil cestu spříznění rodů. Po úmrtí Přemysla Otakara II. projednávala mírové podmínky vdova Kunhuta v sedleckém klášteře s římským králem v říjnu 1278, kdy došlo k potvrzení plánovaného sňatku Guty s Václavem, sjednaného již o dva roky dříve. V listopadu pak následovala dětská svatba těchto snoubenců v Jihlavě. Po ní se na sedm let rozloučili, otec si odvezl Gutu domů a Václava internoval markrabě Ota Braniborský.

Skutečná svatba včetně konzumace manželství se konala v lednu 1285 v Chebu. Ve Zbraslavské kronice o ní čteme: Když se sešli vjedno, oba se radují, oba se navzájem líbají spolu, zahnán je smutek a žal a oba jsou v objetí dále. Co dále? Václav brzy, jak mladíků zvyk, se těší z lásky své choti, konečně k ní vešel a obvyklým stykem byla v noci Obrácení svatého Pavla apoštola dokonána slavnost sňatku kdysi sjednaného. V Chebu udělil Rudolf Habsburský Václavovi II. Čechy a Moravu v léno a uznal jej českým králem. Po svatebním veselí překvapivě odvezl znovu dceru domů do Vídně, protože patrně nedůvěřoval českému prostředí ovládanému Závišem z Falkenštejna. Je přirozené, že se český panovník snažil, aby mohl žít se svou manželkou, avšak jeho úsilí bylo úspěšné až po dvou letech. V letních měsících roku 1287 směřovala Guta s doprovodem do Čech a Václav II. ji vyjel uvítat do Kadaně. Do Prahy dorazili 4. července. Když královna viděla zemi zpustošenou, hořce truchlila a ze srdce cítila soustrast s chudými, kteří jí přicházeli vstříc a vykládali jí své útrapy, a ač mladá a útlá, přece jim dospělými slovy a spořádanými mravy slíbila, že se chce starati o nápravu jejich stavu.

Dále zbraslavský kronikář uznale líčí, že Guta uspořádala stav svého dvora s potřebným zralým úsudkem, odstraňovala ty, které shledala méně schopnými, a svěřovala vyřizování všech svých věcí osobám způsobilým a obezřelým. A z vrozené sobě horlivosti osvědčila se ke všem takovou, že kdokoli k ní přišel usoužen, nikdy od ní neodcházel bez léku útěchy: oběma národům, totiž německému a českému, se snažila tak zalíbiti, že nikdo na ní nemohl nalézt skvrnu hany neb příčinu k nenávisti; společně žijíc mezi nesvornými národy, zalíbila se všem, protože ať byl kdo kteréhokoli jazyka, odnášel si od ní denně podle rozdílnosti svých zásluh poctu a prospěch. Nechtěla ani chvíli tráviti neužitečně, nýbrž řadíc čas k času, hned se s povinnou úctou účastnila služeb božích, hned pak zaměstnána ženskými pracemi, odmítala jísti chléb nečinnosti. Netrpěla, aby její paní nebyly zaměstnány, nýbrž ukládajíc každé jednotlivé práce, jako horlivá učitelka tu naučila tkáti, onu přísti, jinou zase šíti.

Manželské soužití královského páru bylo nepochybně harmonické. Královna Guta přinesla do Prahy habsburské dvorské zvyklosti a uplatnila se v politické sféře jako prodloužená ruka svého otce, neboť významně ovlivňovala manžela jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. Současně přispěla k odstranění nenáviděného Záviše z Falkenštejna. Při hodnocení jejích aktivit musíme vzít v úvahu, že byla v průběhu deseti let manželského života nepřetržitě těhotná, protože porodila deset dětí (čtyři syny a šest dcer). Královská korunovace se uskutečnila až 2. června 1297. O několik dní dříve přivedla Guta na svět předčasně své poslední dítě. Slavnostní akt prožila zcela jistě v poporodních bolestech a 18. června 1297 zemřela. (jf)