Památka zesnulých přivádí koncem října a začátkem listopadu většinu lidí na místo posledního odpočinku jejich blízkých či přátel. Jejich kroky míří na hřbitovy, do urnových hájů či kolumbárií. Na tom, že více než tři čtvrtiny pohřbů se v současnosti uskuteční žehem, nám nepřijde nic zvláštního, ale cesta k tomuto stavu, která začala na konci 19. století, byla dlouhá a plná překážek.

V křesťanství vítězném (počínaje 4. stoletím) totiž převládalo jako závazné pohřbívání mrtvých do země. "Prach jsi a v prach se obrátíš." To přetrvávalo jako pevná norma a zvyk po dlouhá staletí. Teprve osvícenství přineslo názory, že pohřbívání mrtvých v kostelech, kolem nich a na hřbitovech u kostelů uvnitř městských hradeb není hygienické a mohou se odtud šířit infekce. Že je tedy třeba hřbitovy uvnitř měst asanovat a přeložit je vně hradeb. V Českých zemích to energicky vyřešil císař Josef II., podle jehož příkazu hřbitovy uvnitř hradeb nesměly být.

Růst počtu obyvatel v Evropě si vynutil velkou rozlohu hřbitovů, vzpomeňme jen na plochu, kterou zabírají pražské Olšany, a tak v druhé polovině 19. století přišla na přetřes myšlenka, že by se mohlo obnovit pohřbívání žehem. Že by to bylo hospodárnější, hygieničtější, vhodnější. První krematoria se však mohla začít zřizovat až poté, co roku 1873 F. Siemens vyřešil technický problém, jak těla nebožtíků spalovat horkým vzduchem, aby byl popel uchován bez znečištění a příměsí. Překážkou však stále zůstával odpor kněžstva, zvláště katolického. V této souvislosti je zajímavé, že jako první uvedené do provozu se uvádí krematorium v Miláně z roku 1876. Itálie je přitom katolická země a katolická církev kremaci rozhodně popírala a plně ji povolila teprve v roce 1962.

Blíže k pokroku měly církve protestantské, ty pohřeb žehem nezakazovaly a neodmítaly při něm církevní obřad jako katolíci. Proto koncem 19. století vzniklo první německé krematorium ve městě Gotha. Podle své poslední vůle tam byl roku 1894 zpopelněn Vojta Náprstek. Podle všeho jako první Čech, nehledíme-li k zvláštnímu případu zpopelnění paní Braunerové v Paříži v říjnu 1890. Pro severní a severovýchodní Čechy, ale i pro Prahu mělo velký význam otevření krematoria v Žitavě 1. 4. 1909. V roce 1910 už bylo jedním z 23 krematorií, která v protestantském Německu vyrostla. V témž roce bylo v Německu zpopelněno 6094 zemřelých, což je podstatný nárůst proti roku 1900, kdy jich bylo jen 639 (podle M. Lenderové). Pohřeb žehem se stával běžnějším.

Katolické Rakousko však kremaci do konce svého trvání nepovolilo. Zvláštním případem byla stavba krematoria v Liberci. Tam se město po odmítnutí místodržitelstvím odvolalo k Nejvyššímu soudu a stavební povolení podle jeho rozhodnutí dostalo. V květnu 1915 se začalo stavět a 23. 8. 1917 byla budova slavnostně otevřena. Zpopelňování však Nejvyšší soud povolit nemohl, a tak krematorium i se sousedním urnovým hájem sice stálo, ale nesmělo se užívat (podle Knihy o Liberci).

Koncem roku 1899 vznikla v Praze Společnost pro spalování mrtvol a začala se obracet o podporu na česká města, mimo jiné i na Jičín, aby se staly jejími členy. Jičínská městská rada však 2. 11. 1901 vzala tuto žádost jen "na vědomí". Jičínské noviny přinesly 29. 5. 1904 zprávu, že už 69 měst v Rakousku, z toho 24 českých, se stalo členem tohoto spolku a postavilo se za zavedení pohřbu žehem. V Jičíně však žádný místní odbor této společnosti nevznikl.

Iniciativa k pohřbívání žehem vycházela především z řad pokrokářů, ateistů, sociálních demokratů, těch, kteří odmítali silný vliv katolické církve a jakýsi její ideologický dozor v Rakousku. Nejinak tomu bylo i v Jičíně, kde pohřeb žehem prosazovali především přívrženci Masarykovy realistické strany JUDr. Jaroslav Lohař, prof. Dr. Jakub Všetečka a později bojovný přednosta železniční stanice Ot. Vochoč. Ale i další, jako J. Fleischner, syn nezámožného jičínského židovského zlatníka, zámožný "ekonom" (velký zemědělec) Fr. Holvek, majitel polností a čtyř domů v oblasti nádraží, či vzdělaný a umělecky nadaný lékař MUDr. Břeněk Rys. Soustředili se nejprve ve Volném sdružení učitelstva s občanstvem a podařilo se jim, k pobouření konzervativního Jičína a zvláště profesorstva, vedle jiných přednášek univerzitních profesorů uspořádat v lednu 1905 tři přednášky Tomáše Masaryka. Toto sdružení se pak přetvořilo ve Vzdělávací klub, který vyvíjel bohatou činnost zvláště v době, kdy stál v jeho čele (1909-1912) MUDr. Břeněk Rys. Klub sídlil, ne náhodou, tři roky v prvním patře domu č. 3, který vlastnil na Velkém náměstí čelný jičínský sociální demokrat Otto Goliath. Konaly se tu pravidelné přednášky spojené s hudebními vložkami a byla tu i pokrokově, protiklerikálně zaměřená čítárna s knihovničkou, která byla otevřená i nečlenům. V neděli dopoledne například vesničanům, kteří přišli do Jičína nakupovat.

Mnozí členové tohoto klubu byli současně členy Volné myšlenky, jejíž odbor byl ve městě založen v dubnu 1911. Byla to silně protiklerikální a bezvěrecká mezinárodní organizace bojující za vědeckost ve škole i životě, odluku státu od církve, proti pověrám, za práva žen na sebevzdělání a ekonomickou samostatnost... Však také Lycejní spolek, který v Jičíně založil a pak vydržoval dívčí lyceum, patřil mezi spolky výrazně pokrokové, konzervativním Jičínem nemilované.

Také místní vysokoškoláci rádi do svého města z Prahy přiváželi moderní názory, tedy i myšlenku pohřbu žehem. Na konci září 1909 jejich Akademická čtenářská jednota uspořádala pro Jičín přednášku O spalování mrtvých.

Z těchto spolků, propojených řadou lidí, vyrůstali i jičínští příznivci žehu. Všechny pokrokové osoby, které jsme vyjmenovali, byly po své smrti ze své vůle zpopelněny. Prvním z nich a zároveň prvním zpopelněným občanem Jičína se stal František Holvek, který po dlouhé nemoci zemřel 18. 7. 1912 ve věku šestačtyřiceti let. Jeho převoz v rakvi do Žitavy byl událostí skoro senzační. Nebožtíka doprovázelo čtrnáct volnomyšlenkářů, aby se s ním v Žitavě rozloučili a rovněž se podívali jak takové krematorium a pohřeb žehem vypadá. Další početná skupina se s Františkem Holvekem loučila na nádraží. Byl v ní i jičínský starosta V. Jírů. Neloučil se však za město, ale za svou rodinu, protože Fr. Holvek byl jeho synovcem a jako bezdětný odkázal svůj velký majetek starostovu synovi Stanislavovi.

Prvním zpopelněným, který byl pochován na jičínském židovském hřbitově (pro pravověrné Židy byla kremace také něco neslýchaného), byl Jindřich Fleischner. Inženýr chemie, přesvědčený a vzdělaný sociální demokrat, jeden z organizátorů Masarykových jičínských přednášek, dosáhl po válce vysokého postavení na československém ministerstvu veřejných prací a sociálních věcí. Pietní odhalení náhrobku, který navrhl arch. Bedřich Feuerstein, se konalo 7. 10. 1923 za účasti ministra sociální péče Habermanna.

Po vyhlášení samostatného státu v říjnu 1918 se otevřela možnost zpopelňování zemřelých a brzy byla zvláštním zákonem č. 180 z 1. 4. 1919 plně legalizována. Nové situace využil Liberec, který své zapečetěné krematorium okamžitě uvedl do provozu. Sloužit svému účelu začalo už 31. 10. 1918. Přes dva roky pak liberecké krematorium využívalo svého monopolního postavení jediného zařízení svého druhu v ČSR. Rychle se však staví a otevírají další krematoria. Roku 1921 v Praze, 1923 v Pardubicích, o rok později v Mostě a Nymburce (někdy se udává už rok 1921) a na dalších místech. Nymburské krematorium, cenná puristická stavba architekta Bedřicha Feuersteina, pak sloužilo jičínským přívržencům žehu nejčastěji.

Zpopelňování se po první světové válce stává jedním z projevů antiklerikalismu, nechuti ke katolické církvi, která byla oporou Rakouska. Podobným jako vystupování z katolické církve a vstupování do nové národní Církve Československé husitské.

V této protiklerikální poválečné náladě se i v Jičíně objeví myšlenky, úvahy a snahy zřídit ve městě krematorium. Na přípis revolučního orgánu - Národního výboru, který doporučuje zřídit v Jičíně krematorium (i proto, aby měl Jičín větší šanci stát se župním městem v novém územním rozčlenění republiky), odpovídá rada města, že se touto otázkou déle zabývá.

Opravdu, už na zasedání zastupitelstva 23. 6. 1915 navrhl rada Kasalický, aby rada města vzala v úvahu zřízení krematoria v Jičíně. Představitelé města se obrátili na spolek Krematorium v Praze a získali v odpovědi jeho místopředsedy ing. F. Mencla základní informace: spalovací pec přijde jen asi na 18 000 K, ale celá stavba s obřadním sálem a kolumbariem, např. v Žitavě, stála 144 000 K. Ing. Mencl současně varoval, že sice stavební povolení dosažitelné je, ale oprávnění k spalování zatím v Rakousku nikdo nedostal.

Teď na konci roku 1918 si rada informace opatřuje znovu a v lednu 1919 dostává plány na zřízení spalovacího zařízení krematoria a rozpočet na ně od vídeňské firmy Manoschek, která v Jičíně v roce 1904 postavila plynárnu, prováděla po městě rozvod plynu a zřizovala plynové osvětlení. Je třeba počítat s nákladem 77 až 85 tisíc K. Dokonce byla zřízena komise k vyhledání vhodného místa pro stavbu a byl pozván starý známý pan. Mencl, teď už předseda pražského spolku Krematorium. Rozhodující pro umístění je převládající směr větrů, aby dým ze spalovací pece nešel do města. Tak dochází k určení vhodného místa na Šibeňáku nebo trochu níže k městu na parcele č. 1017 patřící ing. Holečkovi. Průčelí krematoria mělo být natočeno k městu, pohledově na osu ulice Sv. Čecha. Podél této osy se mělo vysázet stromořadí, kolem krematoria měl být park s kolumbariem, zasazený do prstence lesa. Náčrt vypracoval mladý člen komise architekt Čeněk Musil. V pondělí 24. března se v Domě Palackého koná přednáška ing. Mencla s promítáním diasnímků a starosta na ni zve celé zastupitelstvo. Ale vše marno! Stavba přesahuje síly města a jako většinou není v Jičíně silné vůle a energie náročný projekt prosadit.

I když pohřby do země za republiky převládají, přece pohřbů žehem v Jičíně přibývá, zvláště když je uvedeno do provozu nedaleké krematorium v Nymburku. Navíc se objevuje potřeba rozšířit přeplněný novoměstský hřbitov, případně založit hřbitov nový. Jako alternativa vzniká myšlenka zřídit urnový háj. Ta postupně vítězí, když se jí chopí houževnatý přívrženec pohřbu žehem Dr. Jakub Všetečka. Ten podá návrh na zřízení urnového háje 29. 12. 1924 zastupitelstvu, jehož je členem, a jeho návrh je přijat. Dne 4. 8. 1925 se Všetečka na zasedání zastupitelstva o zřízení háje znovu zasazuje. Sám pak městu v ústředí spolku Krematorium v Praze zprostředkuje výhodnou půjčku 60 000 Kč na stavbu, k níž městu stačí přidat 10 000 Kč. Do přípravy projektu se pustí radní Karel Stuchlík s městským hospodářem, pomůže i architekt Musil a 26. 10. 1927 zastupitelstvo projekt výstavby urnového háje na obecním pozemku "Na bělidle" pod Vrchy schválí. Má tu být místo pro 500-600 zpopelněných zemřelých. Od jara 1928 se začne pilně pracovat a 3. 11. 1929 je jičínský urnový háj slavnostně otevřen. Prvním žadatelem o místo pro hrob je Fr. Ficenec z Rybníčka a pan Jiránek z Jičína.

Řád pro popelnicové pohřebiště je po vzoru vinohradského urnového háje velice přísný. Také návštěva tehdejšího vůdčího českého hřbitovního architekta Emila Edgara z Ústavu pro stavbu měst v Jičíně na to měla vliv. Hlavní je začlenění náhrobků do zeleně stromů, vysokých keřů, thújových živých plotů a zimostrázových plůtků. Větší hroby I. třídy u hlavních cest nesmějí převyšovat 160 cm, menší II. třídy u vedlejších cest 110 cm, skupinové III. třídy musí tvořit jen 45 cm vysoké desky a musí být zhotoveny ze stejného přírodního materiálu, nikoli z umělého kamene. Zakazuje se zasklívání dutin sloužících k ukládání uren a jakákoliv skleněná okénka - a také porcelánové fotografie i stavění skleněných lamp na hroby. Květiny v květináčích se ve III. třídě vůbec nedovolují, v prvních dvou třídách jen v zcela omezeném množství. Každý pomníček musí předem schválit umělecká komise (prof. Martínek, arch. Musil ...). Hřbitov má být místem pietním, tichým a vkusným.

I když tato přísná umělecká regulace v pozdější době zeslábla, je na jičínském urnovém háji, k jeho prospěchu, dodnes znát. Vladimír Úlehla