O zřízení pravidelné autobusové linky v jičínském okrese se jednalo již brzy po skončení první světové války. V úvahu přicházelo zejména propojení Sobotky s Jičínem a Novou Pakou, tedy trasa, kudy neprocházela železnice. Záměr byl realizován v roce 1920. Dne 28. srpna si zástupci ministerstva, okresu a města vyzkoušeli jízdu na sobotecké silnici. Z Jičína dojeli až do Kněžmostu a konstatovali, že terén je příznivý a nic nebrání zavedení linky pro veřejnost. Již dříve se předpokládal dojezd až do Mnichova Hradiště, jednání s tímto městem ale nevedla k cíli. Konečná tedy byla stanovena poněkud provizorně za Sobotkou v Přepeřích s nadějí, že později, až budou zjevné výhody tohoto spojení, se trasa prodlouží.

První autobus s pasažéry vyjel na tuto trať od jičínského nádraží 1. září. Zpočátku jezdil dvakrát denně s velmi jednoduchým jízdním řádem: odjezdy v 7.30 a 17.20 hod., příjezdy v 10.00 a 17.30 hod. Na druhý úsek z Jičína do Nové Paky a Pecky byly autobusy nasazeny od 1. listopadu. O cestování těmito novými dopravními prostředky byl mezi občany zájem, jezdily vytížené a panovala s nimi spokojenost. Ale jen do soboty 11. prosince toho roku. Ten den linka Jičín – Sobotka – Přepeře zaznamenala další prvenství, tentokrát bohužel v negativním slova smyslu. Stala se na ní první autobusová dopravní nehoda. Kolem 18. hodiny plně obsazený autobus s dvaceti pasažéry dostal na ledě na srázné silnici u Ohařic v místě zvaném "Kaffehaus" smyk, přes příkop se převrhl na stráň, kde se zastavil o stromy. Kupodivu se nestal žádný vážný úraz. Cestující to odnesli jen krvácejícími odřeninami, natrženými oděvy a leknutími. Nepojízdný autobus dopravil druhý den s námahou místní tesař Pažout s pomocí občanů zpět na silnici a po ní byl odtažen do garáže k opravě. Ukázalo se tímto názorně, jak nebezpečná může být tato bývalá císařská silnice mezi Jičínem a Sobotkou, jež kopírovala terén s prudkými svahy. Už tehdy, vzápětí po této nehodě, se objevily hlasy, že tato příkrá stoupání by bylo potřeba odstranit. Ale reakce na ně trvala hodně dlouho. Až do roku 1987. Karel Čermák