Politováníhodné zprávy chodily ze Samšiny v 80. letech 19. století. Neomezeným vládcem zde byl Jan Augusta, jenž zastával úřad starosty a současně byl i předsedou místní školní rady. Starost o správu obce však u něho překrývala jeho arogantní a násilnická povaha, jíž často dával průchod. Za způsobená zranění a rvačky platil pokuty a pobyl si i v kriminále, nikdo si ale netroufal proti němu vystoupit, protože se ho všichni báli.

Pravé peklo s ním měla doma jeho manželka. Při svých hysterických výlevech ničil domácí zařízení a manželku často zbil a zkopal, dokonce prý i když byla těhotná. V březnu 1882 při jednom takovém jeho výstupu utekla před ním v noci k sousedce Frýbové. Augusta se za ní hnal, a když ji Frýbová bránila, obořil se i na ni a zasadil jí několik bodných ran. Za těžké ublížení na těle mu sobotecký okresní soud uložil trest třítýdenního žaláře zostřeného posty, tvrdým lůžkem a zaplacením soudních útrat. Vězení na něj ale nemělo výchovný účinek a v neurvalém jednání nadále pokračoval. O rok později zemřelo manželům Šabakovým jejich čtyřtýdenní dítě. Otec se vypravil za starostou, aby dle zákona provedl ohledání zemřelého a vystavil úmrtní list. Augusta to odmítl učinit. Pan Šabaka se tedy vypravil do Sobotky za doktorem Ptáčníkem, ten mu ale sdělil, že tento úkon není v jeho kompetenci, doklad musí vydat starosta.

Správa obce tedy nefungovala, ale lepší to nebylo ani ve škole, jak dokládaly statistické údaje z této doby. Na jaře a na podzim, tedy v době největších prací na poli, bylo možno vidět děti především tam. Ze 125 školou povinných jich na výuku dorazilo nejvýš 33. Když si na to učitel stěžoval, Augustova místní školní rada mu vynadala.

Učit na takové škole nepřinášelo učitelům uspokojení, a tak když z ní v únoru 1885 Jan Kozák odcházel, pociťoval asi úlevu. Občané se s ním chtěli rozloučit průvodem, jak tehdy bývalo zvykem, a také střelbou ze dvou hmoždířů. Ty si vzali na starost Antonín Janouch a František Špalek. Při neopatrné manipulaci jim však spadla jiskra do střelného prachu a následným výbuchem byli oba popáleni v obličeji a na rukou.

Další zpráva z této doby vhodná k zařazení do černé kroniky se v Samšině odehrála 11. srpna 1888. Jedenadvacetiletý Josef Roubal se při svážení sklizeného obilí snažil zadržet splašené koně farského povozu, byl jimi ale stržen k zemi a pošlapán. Na místě zemřel. Jak při tom nevzpomenout na podobnou, ale podstatně známější událost, která se v téže obci stala 29. března 1752. Student Jiří Šulc jel na koni z Jičína do rodné Sobotky. Také jemu se kůň splašil, student spadl, ale jeho noha zůstala uvězněná ve třmenu. Pádící kůň jej doslova usmýkal. Protože student pocházel ze zámožné rodiny, zarmoucení rodiče na místě neštěstí pro připomenutí postavili sochu svatého Vincence, jež je tam k vidění dodnes. Nádeníku Roubalovi se takového památníku nedostalo, a tak se na jeho tragédii zapomnělo. Karel Čermák