Bystřickému rodáku Antonínu Petrtýlovi bylo v roce 1868 již 38 let, když kývl na pozvání svého bratra Viktorina, aby se za ním vypravil do Ameriky. Prodal zavedený hostinec a hospodářství a s manželkou a devíti dětmi se vypravil na riskantní cestu za oceán. Ve státě Michigan si zakoupil pozemek a pokusil se jej zrekultivovat, aby na něm mohl pěstovat pšenici. Stíhaly jej ale samé neúspěchy, a tak se po třech letech rozhodl farmu prodat a přestěhovat se s rodinou do Chicaga. Přijeli tam právě v čase, kdy město zachvátil obrovský požár. Nejhorší období přežil jako tovární dělník, v klidnějších časech si pak v otevřel hostinec. V roce 1877, kdy mu umírala matka, se nakrátko vrátil do vlasti.

Petrtýl byl nadšený divadelní ochotník a i díky tomu se dostal do středu společenského dění místní české komunity. Na podzim 1884 v ní vznikla myšlenka uspořádat cestu amerických Čechů do vlasti a navštívit nedávno dostavěné Národní divadlo. Petrtýl uspořádal sbírku na pořízení praporu a také byl hlavním organizátorem přípravy cesty. "Divadelní loď" Westfalia přistála v Brémách 13. června 1885 a o dva dny později dorazila výprava kolem dvou set amerických Čechů vlakem do Prahy. Jejich cestu na vozech z nádraží do Národního divadla špalírem jásajících Pražanů nelze označit jinak než jako triumfální. Hvězdné chvíle svého života zažil především Antonín Petrtýl, jenž byl s praporem středem pozornosti. V Národním divadle jej předal řediteli Šubrtovi a prapor byl rozvinut uprostřed vestibulu. O několik dní později se konala na Žofíně velká národní slavnost, na níž pěvecký spolek Hlahol zapěl Petrtýlovu píseň "Touha amerických Čechů po vlasti". Získala si velkou oblibu, záhy zlidověla a několikrát vyšla tiskem. Také pod těmito hlubokými dojmy se Petrtýl rozhodl k delšímu pobytu v Čechách a s ostatními americkými Čechy zpět neodcestoval. Koncem července byl spatřen a poznán v Jičíně při výročním trhu a na podzim si zde otevřel na náměstí vedle zámku hostinec "U zlatého bažanta". Zajížděl i do rodné Bystřice, kde založil spolek divadelních ochotníků a podílel se na jeho vystoupeních. V srpnu 1887 se připojil k obdobné výpravě tentokrát amerických Sokolů a odcestoval s nimi zpět do Ameriky.

Třetí a poslední cestu do vlasti podnikl v roce 1895, aby mohl v Praze zhlédnout Národopisnou výstavu. To mu již bylo 65 let a rozhodl se strávit závěrečnou část svého života v rodné zemi. Žil nedaleko Bystřice v Libáni a zde se také jeho pozoruhodný život 29. října 1910 uzavřel. Je pochován na místním hřbitově. Karel Čermák

zobrazit Bystřici na mapy.cz