O mohutné Češovské valy, rozkládající se na ploše bezmála čtyřiceti hektarů, se zajímali archeologové již od 60. let 19. století. Přesto ani dodneška není úplně jasné, komu sloužily a kdy byly užívány. Vzhledem k rozsáhlosti areálu zde dosud nebyl proveden hlubší archeologický průzkum, a tak jen nesystematický povrchový sběr předmětů může být oporou pro dílčí závěry. Nejčastěji pocházejí z 8.-10. století.

Známost valů na Jičínsku se datuje již od dob, kdy především obyvatelé měst začali podnikat vycházky do přírody. Mezi první vyhledávané cíle kromě Prachovských skal a zřícenin hradů se zařadily též Češovské valy. Jedna taková vycházka s hudbou z Jičína je zaznamenána k roku 1884, o rok později tam zamířili jičínští sokolové a na místě si našli prostor i pro svá cvičení a tanec. Koncem století sem zavítal jičínský odbor Klubu českých turistů a v roce 1900 trasu k valům jako jednu z prvních opatřil turistickými značkami.

Do širšího povědomí české veřejnosti se dostaly zásluhou Aloise Jiráska, jenž je ve svém románu Temno popsal v jedné z efektních zápletek jako místo tajného shromažďování evangelíků. Román vyšel v době první světové války, ale nebylo to poprvé, co se valy dostaly do literatury. Již v roce 1903 vydal v Jičíně Josef Grafek Holínský dějepisný obrázek Češovský myslivec, v němž sice literární formou, ale s dobrou znalostí historických faktů popsal pohnutý osud tvrdošíjného evangelíka Tomáše Svobody, jenž byl pro svou víru v roce 1728 v Kopidlně popraven a poté spálen. I ve formě dramatu zpracoval podobný námět jičínský učitel Václav Lemberk a vydal jej v roce 1923 pod názvem Tomáš Svoboda. Divadelní ochotníci v regionu měli tuto hru často na repertoáru. To už si i češovští občané kladli otázku, proč stojí na jejich návsi socha Jana Sladkého Koziny, jenž s místními dějinami nemá nic společného, zatímco jejich vlastní hrdina Tomáš Svoboda nemá žádnou. Poněkud to napravil Honební spolek, jenž objednal u zdejšího kameníka Antonína Poura zhotovení jednoduchého pomníku. U severní brány valů byl odhalen 9. června 1929, tedy v roce domnělého dvoustého výročí myslivcovy popravy. Kolem přesného data této smutné události panují dodnes určité nejistoty, zdá se ale přece pravděpodobnější, že k ní došlo o rok dříve.

K nejvýznamnější, doslova masové akci došlo u Češovských valů v roce 1932. Z iniciativy místního sdružení republikánského dorostu byla s velkolepými přípravami realizována scéna nazvaná Žižkův boj. Zapojili se i agrárníci z jičínského, libáňského a novobydžovského okresu. Šlo o jakousi napodobeninu vítězné bitvy táborského vojevůdce na hořickém Gothardu v roce 1423. Celý projekt vymyslel profesor jičínského učitelského ústavu a historik Jaroslav Mencl, jenž při té příležitosti nepochybně využil své zkušenosti z podobné akce, kterou organizoval v Jičíně v roce pětistého výročí Žižkovy smrti. Režie té češovské se ujal nájemce velkostatku ve Slavhosticích František Janda, jenž se obsadil i do role Jana Žižky. Odpoledne 28. srpna zažilo dle odhadů až 15000 diváků na tehdejší poměry opravdu úchvatnou podívanou. Na scéně vystoupilo v dobových kostýmech kolem 500 osob, 150 jezdců a 50 husitských vozů. Na Žižku, opevněného na valech, zaútočil Čeněk z Vartenberka a dle historické skutečnosti byl poražen a zahnán na útěk. Došlo i na epizodu s kozojedským zemanem, jenž byl zajat, upálen a jeho tvrz srovnána se zemí. Po skončení této podívané se konal tábor lidu, na kterém za přítomnosti poslanců Sehnala, Černého a Dreslera pronesl řeč ministr Bradáč. Karel Čermák

zobrazit Češov na mapy.cz