Když v roce 1906 zemřel Ervín hrabě Šlik bez potomků, dědicem a správcem rozsáhlého velkostatku se stal jeho bratr František. Nebylo to pro něj šťastné období, neboť až do své smrti musel evidovat jen samé ztráty. Na statky Kopidlno a Staré Hrady byl vložen fideikomis, tedy právní úprava, jež měla zabezpečit, aby se tento majetek nikdy nemohl dostat z vlastnictví šlechty. František hrabě Šlik ale porušil jedno z hlavních ustanovení, když se oženil s neurozenou Bertou Castiglione, rozenou Roxerovou, s níž měl tři děti. V nastalém soudním sporu o tyto statky přišel a musel se v roce 1908 přestěhovat ze zámku v Kopidlně do zámku v Jičíněvsi, patřícímu k velkostatku Veliš-Vokšice, jenž mu jako jediný zůstal. Další pohromy přišly hned vzápětí po skončení první světové války. Ještě koncem roku 1918 byly v nově ustaveném státě zrušeny šlechtické tituly a z hraběte se tak stal pouhý občan František Šlik. A hned v následujícím roce přijalo Národní shromáždění další zákon o zabrání velkých pozemkových vlastnictví. Reagovalo tak na široce sdílený názor, že současná pozemková držba je nespravedlivá a že zejména půdu velkostatků bývalé šlechty je nezbytné přidělit drobným rolníkům.

Na tento záměr reagoval František Šlik vydáním dvou brožur, v nichž se pokusil s těmito záměry polemizovat. Přestože byly dosti útlé, nezůstaly bez odezvy. Za pozornost stála již jejich nezvyklá dvojjazyčná úprava, když z jedné strany obsahovaly český text a z opačné německý. Ta první s názvem "A potom? / Und dann?" vyšla v roce 1920. Autor do ní snesl v poněkud neuspořádané formě své názory na současné dění a také své výhrady a doporučení. Přimlouval se za národnostní snášenlivost mezi Čechy a Němci a vyslovil se pro zřízení smíšených okresů a smíšených škol, v nichž by se oba národy vedle sebe učily žít. Nejvíce mu ale ležel na mysli onen záměr vyvlastnění velkostatků. Poukázal na to, že velkostatek je několikrát produktivnější, neboť je intenzívněji obděláván a je řízen školenými personálem. Nedovedl si představit, jak by bylo technicky proveditelné rozčlenit velkostatek na drobné díly, či jak by bylo možné dělit velké budovy a jejich inventář. Celou tuto akci považoval za bezpráví a čirý populismus, na což všichni doplatí. Na tuto jeho brožuru se snesla v tisku kritika, která jej stavěla do pozice příslušníka společenské vrstvy, jež patří minulosti. František Šlik si to nenechal líbit a v následujícím roce vydal ještě jednu brožuru podobné formy i obsahu s názvem "Jak to nazvati? / Wie nennt man?" Vystupoval v ní jako obhájce šlechty, kterou nelze z dějin vymazat. Uznával sice, že se jí dostávalo jistých předností, zejména ve státní správě, zároveň ale dodával, že byla pro výkon těchto funkcí nejlépe připravena a navíc ani tato místa nebyla nijak valně placena. To podnikatelé jsou prý na tom mnohem lépe. Šlechta byla vždy nositelem kultury a ostatní vrstvy obyvatel ji přejímaly či napodobovaly. K nové republice se sice přihlásil jako její neochvějný stoupenec, ale se zrušením velkostatků pozemkovou reformou se přece smířit nemohl. Očekával, že po jejich rozdrobení rapidně klesne výnos obilovin, což bude mít pro republiku katastrofální důsledky. Svou úvahu ukončil řečnickou otázkou: "Jak zove se ten, který vědomě pracuje na zničení naší vlasti?!" František Šlik svým varováním připravované změny v pozemkovém vlastnictví nijak nezastavil a když v roce 1925 umíral, už jenom pasivně sledoval, jak reforma ukrojila z jeho majetku dobře tři čtvrtiny polností. Karel Čermák

zobrazit Jičíněves na mapy.cz

Pohlednici se zámkem a parkem v Jičíněvsi poslal František hrabě Šlik v roce 1911.