Dnešní mladá a střední generace si ani nemůže pamatovat na významnou jičínskou rodačku, mezzosopranistku Růženu Hořákovou, kritikou přirovnávanou k Emě Destinnové, protože po nástupu komunistického režimu po druhé světové válce měla být, stejně jako řada dalších umělců, vymazána z historie.

Světlo světa spatřila v Jičíně právě před sto lety, 31. prosince 1904. V červenci 1909 se pak narodila její sestřička Jaroslava. Starostlivý tatínek Jaroslav Bendák tehdy pracoval jako úředník a od roku 1927 jako ředitel jičínské spořitelny. Vzorná maminka Růžena pak byla hlavní zárukou šťastného mládí.

Výtvarný, hudební i dramatický talent malé Růženky se projevoval od dětství. Už v útlém věku se svou sestrou uspořádaly domácí představení na uvítanou mamince, když se po těžké nemoci vrátila z léčebného pobytu v Karlových Varech. V Jičíně započala i svou pěveckou kariéru. První hodiny zpěvu měla podle vlastního vyjádření "u svědomitého a výborného dirigenta Patsche". Patrně největším přínosem pro její umělecký růst bylo pozdější studium zpěvu u paní Marie Hlouškové v Brně, kde byla od roku 1937 angažována v opeře Zemského divadla. Na své rodiště však nezapomínala ani v době, kdy už byla sólistkou opery Národního divadla. Důkazem toho jsou například její celovečerní písňové koncerty v rámci "hudebních pondělků" konaných v tehdejším jičínském studentském domě.

S prvním mužem, podnikatelem Vladimírem Hořákem, se rozešla a 6. dubna 1944 uzavřela sňatek s muzikologem PhDr. Leošem Firkušným, bratrem klavírního virtuosa Rudolfa Firkušného. Po skončení války stáli všichni u zrodu hudebního festivalu Pražské jaro.

Konec svobody po nedlouhém období poválečné euforie nejvíc postihl jejího manžela, který tehdy pracoval jako vedoucí úředník ministerstva školství a národní osvěty. Když se po emigraci svého bratra stal cílem tvrdého pronásledování a intrik, je pochopitelné, že spolu s manželkou uvítal nabídku k vědeckému a přednáškovému zahraničnímu turné, s cílem propagovat české hudební umění.

Dočasným domovem se jim stalo argentinské Buenos Aires. Zde po zdolání počátečních, přímo existenčních potíží dosáhli oba významných úspěchů. Vyvrcholením bylo uvedení Janáčkovy Její pastorkyně na prknech nejprestižnější jihoamerické operní scény a největšího divadla světa - Teatro Colón, ve které Růžena zpívala roli Kostelničky.

Tento úspěch však doprovázela krutá rána osudu. Nad Leošem vítězila zlá nemoc a premiéru už mohl sledovat jen z rozhlasového přijímače na smrtelném lůžku. Umíral se slovy: "Jenůfa zvítězila."

Ovdovělá a pečující o sotva dospělého syna se měla vrátit domů a obhajovat před komunistickými úřady neuposlechnutí příkazu k návratu před završením nedokončené práce. Druhá žádost o povolení prodloužení pobytu jim byla totiž zamítnuta. Dostala však rovněž nabídku trvalého angažmá, jako dodnes jediná Češka, v Teatro Colón - rozhodla se zůstat v Argentině.

Během následující kariéry vytvořila více než padesát operních postav a absolvovala nespočet koncertů. V daleké cizině si získala obdiv a přátelství nejen pro své pěvecké umění, ale například i pro ochotu, a hlavně schopnost zaskočit za onemocnělou kolegyni, kdykoliv bylo třeba.

Celých padesát let pilně udržovala pravidelný písemný styk se svojí sestrou Jaroslavou Holubovou, která žila v Jičíně a později v Praze, několikrát měla i štěstí a mohla se setkat s dávnými přáteli při zájezdech českých umělců do Argentiny. Byl mezi nimi i slavný dirigent Dr. Václav Smetáček s chotí Mílou, která zůstala její kamarádkou nejvěrnější.

Až v pokročilém věku jí bylo umožněno navštívit starou vlast, příbuzné a bývalé kolegy, jako například Drahu Tikalovou a Libušku Domanínskou a samozřejmě i milovaný Jičín. Při své druhé návštěvě s vnučkou Karen v srpnu 1986 zavítala i do Starých Hradů, kde v literárním archivu PNP je dnes uložena její umělecká pozůstalost. Nachází se zde rovněž i rukopis jejich nedokončených pamětí, kde významnou část tvoří vyznání lásky k Jičínu a jeho kraji. Značná část však ještě čeká v Buenos Aires na dobrodince, který se ujme transportu.

Růžena Hořáková zemřela 5. července 2001. Ještě před smrtí vynaložila nemalé úsilí, aby v Čechách získala někoho, kdo by se ujal vydání manželovy knížky Janáčkův život, jejíž rukopis si s Leošem přivezli do Argentiny. Tehdy se to nepovedlo. Přesto však toto odborně fundované a laskavé vyprávění bude v příštím roce, ke stému výročí autorova narození, vydáno. Shodou šťastných náhod se totiž podařilo trochu oklikou dopravit sem podklady ještě jednou. Snad se to podaří i v případě dalších zajímavých dokumentů, nebo dokonce zvukových nahrávek zpěvu Růženy Hořákové, pořízených argentinským rozhlasem. Igor Holub