Jičín - Krajina jako fenomén, fenomén kulturní či ekologický, jako místo, kde se střetávají, prolínají a spojují průsečíky různých sil a vlivů. Osobitý a zasvěcený pohled na proměnu krajiny podává kulturolog Pavel Hájek, jenž byl v pátek hostem sdružení Jičínská beseda, které pořádá pravidelné přednášky.

První největší zásah do struktury krajiny na Jičínsku od středověku přineslo podle Hájka baroko. Další velký otisk působení člověka v krajině je spojený se začátkem šíření industrializace, kdy vzniká například síť železnic, dochází k elektrifikaci a tím i postupné změně životního rytmu a také k zvětšování sídel v důsledku rozrůstání jejich okrajových čtvrtí, k nimž se přibližují a často i připojují okolní vesnice.

A jak tvář krajiny poznamenal minulý režim?

"V období socialismu docházelo k výrazným selektivním zásahům, které měly na krajinu různý estetický dopad. Třeba v Jičíně může být takovým příkladem budova okresního soudu. A nebo dostavění Čeřovky, což naopak považuji za jednu z nejlepších věcí, které byly nejen na Jičínsku, ale obecně v celých Čechách během socialismu uskutečněny. Výstavbou vilové čtvrti byl respektován původní návrh architekta Čeňka Musila, a hlavně byl tento záměr na svou dobu realizován relativně citlivě," říká Hájek.

Jiné velké stavby v Jičíně, které narušují nebo by mohly narušovat krajinu, zůstaly podle Hájka s výjimkou hotelu Start vesměs stranou základních vizuálních os.

V případě menších sídel, městeček a vesnic, se minulý režim na vzhledu krajiny podepsal hlavně rozlehlými, často dominantními zemědělskými objekty. "Odstrašujícím příkladem pro mě je v tomhle směru například Ostružno, kde je relativně blízko barokního kostela podobný areál, který působí rušivým dojmem. Podobné úpravy ale nemají nějak výrazně destruktivní vliv, na Jičínsku nedošlo k plošné devastaci krajiny jako v jiných částech země. Proto mohla být na řadě míst vyhlášena památková zóna a právě Jičínsko se tváří jakoby ideální krajina, jejíž potenciál tam stále je," líčí autor několika publikací.

Možná víc než z pohledu nešetrného urbanismu toho komunisté podle jeho slov zničili v hlavách lidí. "Dlouho jim vtloukali do hlavy, že jde o socialistické vlastnictví a tím pádem že všechno patří všem."

Tohle dědictví je prý dodnes patrné, třeba i tím, že od devadesátých let vzniká řada občanských sdružení, ale ani ona se nejsou schopna mnohdy domluvit na společném postupu. "A některá sdružení mají často i jepičí život, protože vznikají kvůli nějaké maličkosti, což je samo o sobě nejspíš důkazem toho, že občanská společnost u nás nefunguje, a tento stav tu potrvá asi ještě pár generací."

Hájek upozorňuje také na to, že zejména v druhé polovině minulého století došlo navíc k rozbití přirozených či dlouho platných hierarchických vazeb a hodnot ve společnosti, což je patrné zejména na vesnicích.

"Současná krajina Čech, Moravy a Slezska je více než čímkoliv jiným krajinou postkomunistickou. Krajinou, jejíž starý řád byl zavržen, a nový ještě není znám, natož aby vstoupil v platnost. Krajinou neukotvenou, rozkolísanou, křehkou. Ke skutečné proměně způsobu hospodaření s jejím prostorem může dojít později. Kromě jiného až poté, co se změní způsob myšlení, jenž předcházející vládnoucí režim vytvořil a který ho zároveň držel při životě," píše Pavel Hájek v jedné ze svých publikací Krajina českých zemí v období socialismu 1948-1989.

Navzdory ale všem proměnám v posledních staletích je konkrétně Jičínsko dodnes výjimečné především svými barokními krajinnými kompozicemi založenými Albrechtem z Valdštejna a Františkem Josefem Šlikem, které Hájek považuje za základní klíč k pochopení zdejší krajiny a nakládání s ní.

Ambiciózní zásahy obou šlechticů do krajiny jsou stále patrné v podobě například monumentální lipové aleje či řady drobnějších sakrálních staveb, aniž by je nějak zásadním způsobem poznamenala doba devatenáctého století a rozvoj průmyslu a intenzivního zemědělství, včetně znárodňování půdy a nedobrovolného scelování pozemků ve století dvacátém. (jn)