Jičín se svými nedalekými Prachovskými skalami se jistě může bez nadsázky pyšnit přízviskem kolébka českého horolezectví. Důkazem budiž nejen nedávné sté výročí založení Lezeckého kroužku Prachov, nejstaršího horolezeckého klubu u nás. Svoje první lezecké zkušenosti sbírali v Prachovských skalách po celé století i mnozí význační čeští horolezci, kteří poté odjížděli za novými horolezeckými zážitky do celého světa a naplnili tak ono známé motto zmíněných stoletých oslav, jež znělo "Od Prachova po Himálaj". Horolezecký národ je kosmopolitní, ale na svoji "rodnou hroudu" nezapomíná. I proto se mnozí lezci rádi vracejí do malého prachovského skalního města u Jičína na místa svých prvně vylezených cest, prvních prvovýstupů, za dlouholetými kamarády.

Nejinak tomu je i v případě jednoho z našich nejúspěšnějších a nejuniverzálnějších českých horolezců Pepy Nežerky, jenž svoji první skálu, Bella Vistu na Prachově, zdolal v roce 1958. V pátek 13. února, tedy po padesáti letech, mělo několik desítek návštěvníků přednášky, která se konala v nově zrekonstruovaných prostorách zámečku v Tuři, možnost sledovat "Pepínův" bohatý a pestrý horolezecký životopis krok za krokem. Přednáška to byla vskutku názorná a instruktážní. Unikátní snímky z jedinečných horolezeckých výstupů ze skal, hor i velehor, dokumentace skutečně mezních a dodnes neopakovaných výstupů. Chvílemi se přednáška měnila v diskuzi o problému, co je to za cestu na té které fotografii, co je to za skálu, kdo že to vlastně visí na tom laně, čí je ten holý zadek v okně. Fotografie vypůjčené vpravdě přímo z rodinných alb a také snímky z nevázaných oslav při kytaře, u táboráku, v hospůdce pod skalami nebo v základním táboře jedné z mnoha expedic. Nebyly opomenuty ani pro život samozřejmé první lásky, ale také plastické operace omrzlých prstů v kontrastu s nepopsatelnou krásou velehorských štítů. Pomíjivost lidských osudů v porovnání s věčností hor. Nic nezůstalo opomenuto či zamlčeno, nic nezůstalo skryto.

Tím méně kamarádi. O nich to celé setkání hlavně bylo. O těch pradávných a nedávných až po ty současné. I ti jičínští se na mnoha obrázcích našli. A nemohla chybět ani vzpomínka na ty, kteří zde mezi námi již nejsou a nemohou zavzpomínat ani se pousmát spolu nad promítanými snímky. A nemohlo chybět ani posezení u muziky poté, co pohasly žárovky promítacích zařízení. Šest kytar, basa a flétna už zajistí jaksepatří dobrou kulisu. Hrálo se, klábosilo, vzpomínalo a zpívalo dlouho do noci.

Nezbývá než poděkovat "Pepínovi" za nádherné obrázky, za úžasné historky z jeho bohatého horolezeckého života a popřát mu ještě mnoho dalších krásných výstupů, a hlavně samé dobré kamarády. Vladimír Šoltys

Foto: V. Šoltys