Jičín - Když architekt Čeněk Musil a jeho přátelé v roce 1947 zahajovali výstavu obrazů Artura Fischera, asi nikdo z nich tehdy netušil, že je to nadlouho výstava poslední. A nejen to, jen o několik desetiletí později jméno Artur Fischer zmizelo z povědomí úplně. Bývalý jičínský radní Petr Volf a kurátor výstavního oddělení Židovského muzea Arno Pařík se s tímto stavem nehodlají smířit, už delší dobu pátrají po obrazech zapomenutého malíře.

Jen zvolna, jako odlesky vzpomínek, se vynořují kusé informace o životě lomnického rodáka Artura Fischera, židovského malíře, který většinu života prožil v Jičíně. Malíře, jehož osud se naplnil tragickým koncem: spolu s manželkou a synem zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi. Když jej nacisté za druhé světové války zavraždili, podobně jako miliony dalších Židů, nebylo mu ještě ani šedesát let.

První impuls, jehož cílem je připomenout život a dílo jedné z osobností kulturního, společenského i průmyslového života Jičína první poloviny minulého století, vzešel od Petra Volfa. Ten se už řadu měsíců snaží dát dohromady alespoň část obrazů, aby bylo možné uspořádat novou výstavu, jejímž prostřednictvím oživí vzpomínky na neprávem zapomenutého malíře.

"O Arturu Fischerovi jsem věděl dlouho, vlastně už od malička. Vernisáže ve Studentském domě v roce 1947 jsem se zúčastnil, to mi bylo sedm let. Hlavně si ale pamatuji, že Fischerovy obrazy měli doma na stěně naši rodinní známí," říká Volf, který před rokem využil příležitosti a při slavnostním otevření nově opravené jičínské synagogy oslovil Arno Paříka z pražského Židovského muzea.

"Řekl jsem mu heslo Artur Fischer, a čekal na jeho reakci. Bylo pro mě ale překvapením, když mi odpověděl, že tohle jméno slyší poprvé v životě."

Tím se odstartovalo skoro detektivní pátrání s cílem shromáždit ucelenější kolekci obrazů a grafik pro uspořádání nové výstavy.

"Mrzí mě, že ačkoliv byl Artur Fischer výborný malíř, tak se zcela vytratil z paměti dalších generací. Bohužel z generace jeho přátel už nikdo nežije a ani jejich děti už nejsou v Jičíně. Proto bych uvítal, když se přihlásí někdo, kdo ví, kam se poděli například potomci doktora Morana, doktora Dvořáka, generála Kasalického nebo poslední žena architekta Zdeňka Musila a členové jičínského studentského spolku AČJ z roku 1947. Třeba i někomu doma visí na zdi obrázek se signaturou AF," obrací se na veřejnost Volf. "Když v roce 1947 bylo v Jičíně vystaveno přes padesát obrazů, tak někde přece být musí."

Volf sám dnes prý ví o jedenácti obrazech a třech grafických listech, to je ale zatím jen velmi skromný základ pro vzpomínkovou výstavu.

Jeden z obrazů Artura Fischera drží ve svých sbírkách i lomnické muzeum, jak potvrdil tamní ředitel Jan Drahoňovský. "Před více než deseti lety nám ho přinesl složený bez rámu pan Vladimír Mikule, který ho tak vlastně zachránil," uvedl Drahoňovský.

Vladimír Mikule získal obraz z pozůstalosti Pavla Korbeláře, lomnického malíře, přítele a také spolupracovníka Artura Fischera, s nímž pracoval v jeho tkalcovské dílně v Jičíně. "Obraz měla doma jeho sestra Vlasta Korbelářová, s kterou jsem se dobře znal přes turistiku. Věděl jsem, že její bratr se s Fischerem přátelil, a tak jsem se ptal, jestli doma po něm nemá nějakou památku. A ona mi ukázala plátno bez rámu, tak jsem ji požádal, aby mi ho dala pro muzeum," vzpomíná Mikule.

Jen pár obrazů Artura Fischera má ve své sbírce i jičínské regionální muzeum, ostatní díla se tak zřejmě vesměs nacházejí v soukromých rukou. (jn)

Zapomenutý malíř Artur Fischer

('. října 1886 Lomnice nad Popelkou - leden 1943 Osvětim)

Před šestašedesáti lety zahynul v Osvětimi akademický malíř Artur Fischer, lomnický rodák, který významnou část svého života prožil v Jičíně. Jeho dílo je dnes téměř zapomenuto.

Artur Fischer se narodil jako druhorozený syn obchodníka v Lomnici nad Popelkou, kde navštěvoval obecnou a měšťanskou školu a poté (na přání otce) i školu tkalcovskou. Od mládí však toužil stát se umělcem a nakonec se mu jeho přání splnilo: po dokončení povinných studií mu otec umožnil pobyt na Akademii v Drážďanech, která tehdy měla vynikající pověst (o něco dříve zde studoval také jiný českožidovský malíř, portrétista Adolf Wiesner, který zahynul v Terezíně). Fischer strávil čtyři léta studiem v malířské škole českého rodáka prof. Richarda Müllera ('-1954) a získal zde vynikající akademické školení. V Drážďanech prý bydlel společně s krajanem, mladoboleslavským rodákem, básníkem a kreslířem Františkem Gellnerem, který zde rovněž studoval, ale hned na počátku první světové války zahynul při srbském tažení. O jeho konci neexistuje žádné podrobnější svědectví, stejně jako nevíme nic o konci Fischerově. Později se Fischer dostal k tyrolskému malíři Albinu Egger-Lienzovi ('-1926), kterého si velice vážil a často ho připomínal. Po první světové válce přešel na Akademii výtvarných umění v Praze do speciálky Maxe Pirnera, kde se setkal s celoživotním přítelem, pražským malířem Karlem Holanem. Ten na tuto dobu vzpomíná: "Nebylo nás tehdy mnoho u Pirnera; řady žáků byly prořídlé válkou, nervy i organismus oslabeny válečnými lety. Přesto se pilně pracovalo a svědomitě docházelo do školy. Fischer patřil k nejpilnějším..." Fischer byl ze všech žáků také nejstarší.

Koncem roku 1915 se Fischer oženil s přítelkyní Klárou Popperovou (nar. 30. 1. 1891), pocházející z Jičína. V červenci 1916 se jim narodil syn Josef, o kterého starostlivě pečoval. "Během studia odjížděl vždy na sobotu a neděli z Prahy za rodinou do Jičína, v pondělí se opět vracel a tiše stával u stojanu a usilovně se soustředil k práci..." Přítel Holan vzpomíná také na jeho díla: "...jeho obrazy rodily se z nitra. Není v nich nic poetického: jsou výrazem vážného názoru na život... Jeho barevnost je tlumená, jakoby zakřiknutá. Pracoval těžce, cele soustředěn... Ve svých obrazech zjednodušoval formu až asketicky. Mám před sebou jednu z prací, kterou mi kdysi věnoval. Je to ulice - bezejmenná ulice, červený štít domu, jehož fronta se ztrácí v nekonečnu, fronta, která nemá oken, v jakési zašpinavělé hnědi ostře kontrastuje se žlutavým nebem, zbrázděným fialovými mraky. Silueta ztemnělého stromořadí zakončuje obzor. V této jakoby Bohem opuštěné ulici kráčí několik lidí k neznámému cíli. Obraz není technicky dokonale namalován, ani snad Fischerovi o to nešlo, jemu šlo o vyjádření vlastní osobnosti." Holan pokračuje: "Jeho kolorit je omezený - užívá šedi, ztlumených červení a zdušených modří. Jeho obrazy jsou nelíbivé. Nemohl se jimi uživit."

Ačkoli na poválečné výstavě v Jičíně bylo vystaveno přes 50 obrazů Artura Fischera ze soukromých sbírek, dnes je jeho jméno téměř neznámé i v samotném regionu. K jeho prvním pracím patřily portréty z doby studia na drážďanské akademii, kresby z let 1907 až 1912. Z obrazů byl nejstarší Portrét otce (') a půvabná malířská studie sedící ženy se secesním účesem, patrně portrét jeho matky ze stejné doby, vystavený dnes v obrazárně muzea v Lomnici nad Popelkou. Portrét prozrazuje vynikající malířskou techniku i citlivé vystižení podoby a výrazu. Z doby poněkud pozdější, patrně poválečné, pochází nedokončený Portrét dívky s náušnicí a Portrét chlapce, patrně podobizna syna Josefa (nar. 1916), oba z galerie muzea v Jičíně. V obou těchto portrétech je patrná snaha po pevně vymezeném tvaru, tak odlišná od jeho starších obrazů. Vážný pohled chlapce a téměř monochromní provedení v hnědém tónu odpovídá Fischerově snaze po jednoduchosti a úsporném provedení námětu, které odpovídají také tehdy populárnímu Derainovskému klasicismu. Portrétu se věnoval i později, vytvořil několik Portrétů paní G. (', 1922) nebo Portrét dvorního rady Kasalického. V poválečné době maloval také zátiší, která by byla z hlediska nového věcného stylu zvláště zajímavá. Bohužel, žádné z nich se zatím nepodařilo nalézt.

Fischerovým hlavním námětem byly však krajiny, přesněji a téměř výlučně pohledy z jeho rodného kraje. Připomínají nám vesničky a pohledy z okolí Jičína, Lomnice, od Hudských, krajinu s Táborem, krajinu u Dílců, u sv. Václava nebo pohledy z Krkonoš, kam se rád vydával na malířské výpravy. Jak se zdá, přitahovala jej především zvláštní atmosféra předjaří, kdy je krajina ještě nahá a průhledná. V předjaří 1921 namaloval dvě varianty motivu, označované Jarní krajina a Melancholická krajina, které zachycující pohled do rovinaté krajiny s nízkým horizontem a vysokým modrým nebem, zamženým jarním oparem, v popředí s ještě holou jabloní, na jejíchž větvích již vyrážejí první pupence, s několika venkovskými chalupami na horizontu. Oba obrazy jsou provedeny v šedých, modrých a nazelenalých barvách, vzbuzujících spíše chlad, které dobře vyjadřují moment bezčasí prvních jarních dnů, kdy příroda skrytě pracuje ke svému probuzení. Na rozdíl od impresionistických nálad jsou obě krajiny důkladně komponované a připomínají nám spíše Fischerova vrstevníka Otakara Kubína ('-1969), který ve stejné době začal v Provenci malovat své zasněné novoklasicistní krajiny a podobizny, kterými velmi zaujal pařížskou veřejnost a sběratele.

Z roku 1921 se dochovala další Fischerova krajina - Pohled na Brada, která je však ve srovnání s předchozími obrazy malována neobyčejně živě a uvolněně. V popředí zachycuje řadu řídce rostoucích stromů s květy a pučícím listovím a kopcem Brada s roubenými chalupami a modrým nebem s bílými mraky nad nimi, která vystihuje atmosféru jarního probouzení přírody. Jarní atmosférou se k těmto raným Fischerovým krajinám pojí také obraz Zebín v květu (nebo lépe Jaro na Zebíně), pocházející patrně ze stejné doby. Také zde je zachycena atmosféra časného jara, mezi stromy a zděnými domky se klikatí cesta a nad ní kopec Zebín s kaplí (muzeum v Jičíně). Tematicky s tímto obrazem souvisí také obraz Vrby pod Zebínem z roku 1924, v teplých žlutozelených jarních barvách, s řadou vrb s novými výhonky podél potoka mezi poli pod Zebínem, viděným však z druhé strany než na předchozím obrazu. Obraz je poněkud více barevný, stále si však uchovává zvláštní zasněnou Kubínovskou atmosféru časného předjaří (soukromá sbírka Liberec).

V roce 1928 zakoupili Artur Fischer a jeho žena společně pozemek katastrální číslo 1144 a roli 955/16, na nichž podle plánů ing. Čeňka Musila vystavěli jednopatrovou tkalcovnu na výrobu ručně vázaných koberců, záclon a dekoračních látek. Se vkusem vytříbeným důkladným uměleckým školením Fischer řídil uměleckou stránku výroby, zatímco jeho žena Klára vedla podnik po obchodní stránce. Malíř Karel Holan dále vzpomíná: "Byl od přírody nesmělý, nevýbojný, a velmi pochybuji, že by dovedl někoho přesvědčit o výtečných kvalitách, které jeho výrobky skutečně měly. Byly z poctivého materiálu, odborně zpracované a barevně velmi vkusné..." Kvalitní a umělecky zajímavá moderní výroba mu později umožnila závod rozšířit a postavit si vlastní dům s barvírnou a dílnami. Ti, kdož Fischerovy umělé koberce pamatují, vzpomínají na jejich překvapivě moderní, téměř avantgardní vzory a barevné řešení. To ostatně odpovídá také jeho obrazům, které byly často barevně i tvarově velmi úsporné. Těšil se, že jeho syn, který vystudoval brněnskou textilní školu, převezme vedení dílen a on se bude moci konečně plně věnovat svému umění.

V době, kdy zakládal dílnu na koberce, přestal téměř malovat. Přesto se malování nevzdal ani později a rád se k němu ve volných chvílích stále vracel. Poslední známý Fischerův obraz Zimní krajina z roku 1934, který zachycuje pohled z okna na zasněžené dvorky a domky jičínského předměstí, patrně z vlastního domu Fischerových, se však od předchozích poněkud odlišuje. Nezachycuje vybraný a komponovaný pohled, ale zcela nehledaný záběr z okna, který autor maluje úspornou kresbou i barevností, ale přece daleko volnější rukou než na svých raných obrazech. Jeho obrazy si vždy uchovávají pevnou kompozici a ono úsporné malířské a barevné řešení, u něhož stojí v popředí prožitek a výraz spíše než technická dovednost a nápadný malířský styl. Zdá se, jako by jeho obrazům byla vlastní určitá skromnost a tichá nenápadnost, kterou se podle Holanova svědectví vyznačoval i jejich tvůrce.

Artur Fischer se vedle malby věnoval také grafice, především leptu, z nichž však známe pouze některé názvy (Konec ulice, Letní večer, Koštofránek, Trestníci v senoseči, Pohled ze Zebína k Bradům, Matka s dítětem).

S okupací pohraničí a zanedlouho zbytku republiky byli Fischerovi jako ostatní Židé podřízeni nacistickým zákonům a diskriminačním nařízením. Syn Josef se pokoušel o emigraci, k níž však již nedošlo; nejspíše nechtěl opustit své rodiče. Všechny životní prostředky a zboží byly na omezené židovské příděly, finanční prostředky rodiny byly konfiskovány, do továrny na koberce byl dosazen árijský správce a Artur a Klára Fischerovi byli vyloučeni ze svého podniku i společnosti. V roce 1942 byla rodina vystěhována z rodinného domku a internována společně s ostatními židovskými rodáky ve vile Neumannových v Sobotce, kde byl Artur Fischer ještě zaměstnán jako zemědělský dělník při nucené práci na polích. Odtud byla počátkem ledna 1943 celá rodina deportována do Mladé Boleslavi, kde byla soustředěna téměř stovka Židů z Jičína a dalších téměř 600 osob z okolních obcí, zejména Hořic, Libuně a Mladé Boleslavi. Odtud byli všichni 13. ledna 1943 transportem Cl deportováni do terezínského ghetta. Zřejmě ani neopustili terezínská kasemata a přesně za deset dní, 23. 1. 1943, byli Artur Fischer se ženou a synem Josefem, spolu s většinou jičínských rodáků, deportováni transportem Cr do Osvětimi, kde nejspíše hned po příjezdu zahynuli v plynových komorách.

Po válce, v listopadu 1947, uspořádali přátelé, ing. arch. Čeněk Musil, jeho syn arch. Zdeněk Musil a prof. Antonín Houba, svému příteli a kolegovi Arturu Fischerovi in memoriam jeho první výstavu ve Studentském domě v Jičíně. Na výstavě "Obrazy a kresby Artura Fischera" bylo vystaveno více než 56 exponátů, převážně olejů, kreseb a leptů, k výstavě byl vydán dokonce malý katalog, jemuž dnes vděčíme za většinu informací o Fischerově životě a tvorbě. Úvod k němu napsal jeho blízký přítel, pražský krajinář Karel Holan, který ve vzpomínce líčí atmosféru doby po Mnichovu a druhé republiky, kdy viděl svého přítele Artura Fischera naposledy. Podle jeho slov Artur Fischer "nebyl nikdy veselým člověkem. Byl mírné a jemné povahy, citový, a když se usmíval, bylo cosi melancholického v jeho úsměvu. V té době se však neusmíval vůbec. Byl Žid. Jeho dům byl označen... Z minulých zkušeností se dalo soudit, že osud Židů nebude v následující době lehký. Později byl zařazen do transportu do Terezína, kde končí jakákoli stopa. Zemřel za neznámých okolností, stejně jako jeho syn a žena, nejspíše v Osvětimi...".

Artur Fischer byl však člověk plně zapojený do jičínského kulturního života, který byl jeho samozřejmou součástí, působil aktivně např. v Zimním klubu Jičín, pro který vytvořil i znak. Přesto jeho jméno zmizelo z naší paměti a bylo zapomenuto, podobně jako vzpomínka na další jičínské rodáky, kteří zahynuli za války v nelidských podmínkách. Připravovaná výstava jeho prací by měla být počátkem snahy o připomenutí jeho jména a tvorby. <>Arno Pařík

Čestný občan Lomnice nad Popelkou Vladimír Mikule s obrazem Artura Fischera, který je vystaven v galerii lomnického muzea. "Podle paní Vlasty Korbelářové, která mi obraz pro muzeum přenechala, jde o portrét Fischerovy ženy Kláry. Alespoň tak mi to Vlasta