Jičín - V žilách jim koluje neklidná, kočovná krev a cestování z místa na místo je pro ně naprostou samozřejmostí. Jenže Jan Kopecký, zakladatel stejnojmenného cirkusu Praga, si jiný život neumí představit ani ve svých téměř osmdesáti letech. Snad je to tím, že tenhle naturel mají Kopečtí v genech. V jejich rodině se prý dědí z generace na generaci už přes dvě stě let.

Podobný život vedl i jeho otec a vlastně i legendární prapraděd, lidový obrozenecký loutkář Matěj Kopecký. Nakonec v nedaleké Ostroměři se před šestaosmdesáti lety narodil právě v maringotce jeden z jeho přímých potomků, člen slavné loutkářské dynastie, dlouholetý ředitel hradeckého divadla Drak Matěj Kopecký.

K slavnému loutkářskému rodu se hlásí i cirkusový klan Kopeckých. Současný principál Jan Kopecký mladší tak prý reprezentuje už devátou generaci rozvětvené umělecké rodiny, z níž v průběhu mnoha let vzešli herci, mimové a varietní umělci.

"Jeden bratranec si vzal slavnou filmovou hvězdu Lídu Baarovou, další zase Nezvalovu dceru, tanečnici z Laterny magiky. K našemu rodu se hlásil i ministr Václav Kopecký," přidává s úsměvem Jan Kopecký senior. Sám si na nic nestěžuje, má prý pestrý život. Před pár lety si například jeho zvířata zahrála ve filmu Hurá na medvěda režisérky Dany Vávrové.

Hlásíte se k přednímu českému rodu loutkářů Kopeckých. V nedaleké Ostroměři se narodil váš příbuzný Matěj Kopecký, slavný loutkoherec a dlouholetý ředitel hradeckého divadla Drak. Máte nějaký vztah k tomuhle kraji?

Pamatuji si, jak jsme třeba zrovna v Jičíně s tátou hráli v místním divadle, to už je ale moc a moc let. A na Staropacku jsme zase kdysi měli chalupu, kam jsme často jezdívali o víkendech z Prahy, když naši kluci byli ještě malí.

Jak jste se vlastně dostal k cirkusovému prostředí?

Podívejte, s tatínkem jsem začínal vystupovat už za okupace jako kluk. Dlouhou dobu jsme s loutkami objížděli kulturní domy, hlavně v západních Čechách, ale i jinde po republice. A o mnoho let později, když jsem se už osamostatnil a oženil, začal jsem dělat varietní vystoupení. Tehdy pod názvem Varieté Praga Kopecký. Za totality nám komunisté zakázali používat v názvu slovo cirkus, ale povolili nám varieté. Program pod šapitó, kde bylo zpočátku normální jeviště sedm krát sedm metrů s oponou, lákal hlavně na představení s loutkami, marionetami, černé divadlo, iluzionistickou show a tanec. A pak hned po revoluci, když se rozpadly státní Československé cirkusy, pod které nás v minulosti zařadili, jsme zahájili novou éru a nakoupili řadu zvířat a začali s jejich drezurou. Z Ruska jsme si nechali přivézt například koně a z Astrachaně velbloudy - některé z nich jsme pak nechali Berouskům. Dnes pečujeme o sedmdesát zvířat. V programu máme také výborné komiky, klauna a špičková artistická vystoupení, největší uznání sklízí velká skupina Létající ďáblové...

Říká se, že sláva cirkusů ale zvolna uvadá.

Je to stále horší, rok od roku je těžší uživit takový ansámbl. Režie na provoz jsou ohromný a diváků už zdaleka nechodí tolik, co dřív. Lidem se nabízí jiná zábava, kdežto dříve patřila návštěva cirkusu k bontonu a v čestné lóži sedávali přední měšťané... A dnes? Vždyť jen tady v Jičíně jsme letos už třetí cirkus v řadě, který tu hostuje. To znamená, že se musíme také snažit návštěvníky nějak přilákat - i propagace něco stojí. A nenahrává nám ani nově se rozrůstající výstavba ve městech, na některých místech, kde byl relativně dobrý plac blízko od centra, vyrostly v posledních letech například obchoďáky nebo bytové domy. Snažíme se vyjíždět i za hranice, minulou sezonu jsme byli například ve Finsku. Musíme se zkrátka otáčet.

Co vás přitahuje na kočovném životě?

Láska k umění, rád bavím publikum. Za dva roky mi bude osmdesát a ještě pořád jezdím s kamionem, když je potřeba. Já i moji synové pracujeme, všichni musíme něco dělat.

Je zavazující mít slavné příjmení Kopecký?

Ti starší většinou vědí, kdo byl loutkář a národní buditel Matěj Kopecký, ale mládež už tolik ne. Když mluvíme o loutkách a o divadle, tak je to zavazující tradice k odkazu předků. Úctu k tomu jménu jsem cítil už v dětství, když jsme s tatínkem jezdili po různých štacích. Vzpomínám, jak jsem na představeních pouštěl Kde domov můj, a lidé vstávali... To bylo za okupace. Za války jsme hráli nejen pro děti, ale i Lešetínského kováře, Psohlavce, Paličovu dceru i řadu her od Tyla. Otec byl velký vlastenec a za války měl na repertoáru protiněmecké hry, i když to bylo riskantní. Jako děti jsme chodili do vily profesora Skupy v Chrástu, který žil v Plzni. Táta si s Josefem Skupou tykal, byli známí, a on ho varoval. Nakonec celou naši rodinu nacisté vyslýchali a divadlo nám zabavili. Také profesora Skupu gestapo zatklo a skončil ve vězení v Drážďanech. Z rozbombardovaného města se mu ovšem podařilo nějakým zázrakem utéct zpět do vlasti a já si pamatuju, jak mně pak otec říkal: Honzíku, seženu ti plechový krabice od filmu a pojedeš ke Skupovi. V těch kazetách bylo máslo, vajíčka, domácí chleba a kus masa. Táta říkal, ať se nenechám Němci chytit. Tehdy mi bylo třináct nebo čtrnáct let.

A jaká byla atmosféra po válce?

S divadlem jsme začali znovu jezdit, ale po nástupu komunistické totality měl otec zase problémy. Chtěli po něm, aby čerty, princezny a Kašpárka nahradil chlapečkem s pionýrským šátkem. Chtěli, abychom hráli Jak se uhlí pohněvalo. (smích)

Nestýská se vám po divadle a po loutkách?

To víte, že stýská. Ale vždyť loutky máme doma pořád. Zrovna loni, když jsme na podzim přijeli ze sezony domů, synové navrhli, ať vyndáme varietní loutkové divadlo a sehrajeme pro děti představení Cesta kolem světa. Tak jsme objeli pár škol, hráli jsme hlavně v tělocvičně ve Kbelích, kde si ředitelka ještě pamatuje kluky, kteří tam chodili do školy. (jn)

Foto: Jiří Němeček