Jičín - Jaromír Gottlieb za dobu působení v čele regionálního muzea a galerie vyrostl v jednu z respektovaných osobností Jičína, potvrzují to i ohlasy na jeho poslední rozhodnutí. Koncem října v muzeu skončil. Výpověď z místa ředitele podal sám, což nebývá zrovna běžné. A úplně běžný nebyl ani způsob, jakým po dobu dvanácti let muzeum vedl.

Jeho zastánci na něm oceňují novátorský a neortodoxní přístup. Nakonec občanské sdružení Jičínská beseda Gottliebovi jako prvnímu udělilo nové ocenění Jičínská pečeť právě za to, že muzeu "vtiskl specifický výraz a po mnoha letech stagnace mu ukázal nový směr".

Během působení Jaromíra Gottlieba na postu ředitele získalo muzeum za nevšední řešení prohlídek muzejních expozic výroční cenu Gloria musaealis, podařilo se zpřístupnit panskou oratoř nad kostelem sv. Jakuba, zámek hostil mezinárodní konference a vznikla tam řada regionálních projektů a publikací.

Nicméně na otázku, čeho si nejvíc cení, dnes už bývalý ředitel hledá odpověď docela těžko. Pak poněkud překvapivě upozorní na průchod zámkem z ulice Smiřických. "Jestli mě něco opravdu těší, tak je to právě průchod přes zámek, kudy denně prochází řada lidí. A je to možná i jediný výsledek našeho snažení, jehož přínos se dá exaktně změřit, stačí si dělat čárky, kolik chodců zámeckým nádvořím denně projde," říká s úsměvem.

Z místa ředitele odcházíte po více než deseti letech, co pro vás teď znamená muzeum, co se vám pod tím slovem vybaví?

Spící atomová elektrárna - instituce s obrovským potenciálem, u které lidé zpravidla nemají představu, jakého je schopna výkonu, co všechno jim může dát a co po ní vlastně mohou chtít. Když jsem před lety do muzea nastoupil, také jsem netušil, co všechno se tu dá dělat. Je to instituce, která se na jedné straně zaměřuje na výzkum a vědu a na druhé straně, řečeno slovy básníka, 'má na nohou plno krajiny'. Tím chci říct, že je svázaná s územím ve svém okolí, s konkrétním předmětným světem. Muzeum je už z podstaty nastaveno na předmětovost, jde mu o předměty, artefakty, má konzervátorské dílny kovu, dřeva, textilu, má obráběcí stroje, má odborníky, má neobyčejně zručné zaměstnance s erudicí řady řemesel, má tudíž i jedinečnou vlohu do předmětného světa zasahovat. Něco takového centralizovaná akademická pracoviště zákonitě postrádají.

Muzeum proto může poměrně rychle aplikovat nabyté poznatky do terénu, teorii do praxe, v dobře známém prostředí se orientuje, oslovuje za tím účelem klíčové partnery. Je to instituce, která má zkrátka unikátní dispozice pro aktivní vstupování do společenského dění, do života lidí v regionu.

Jaká je podle vás váha muzea ve společnosti, jak si stojí? Je to respektovaná instituce, nebo je to Popelka na okraji zájmu, která musí neustále bojovat o peníze na svou činnost?

Na nějaké upozaďování významu muzea jsem si nikdy nestěžoval. Muzea jsou veřejnou službou, tudíž jde o to, jestli dokážou nabízet takový program, který veřejnost potřebuje, anebo dokonce to, po čem veřejnost volá, bez čeho místní společenství strádá. Jestli ano, pak jsem si jistý, že muzea potřebnou váhu ve společnosti postupně získají a spolu s ní i potřebnou finanční podporu. Jičínské muzeum kromě příspěvku od zřizovatele získávalo peníze z více zdrojů, ať už od veřejné správy, grantových agentur, nadací, nebo i formou sponzorských darů od občanů či velkých podniků. Všem patří velký dík. Muzeum může být Popelkou na okraji, může se ale také stavět doprostřed dění. O část prostředků, potřebných k uskutečnění projektů, by mělo bojovat vždycky. O tu část prostředků, kterou potřebuje pro svou existenci a základní provoz, o tu by bojovat nikdy nemělo.

Takže podle vás si společnost uvědomuje význam muzea?

Můj názor je hodně zatížen osobní zkušeností. Po nástupu na místo ředitele jsem obešel představitele firem, o kterých jsem se domníval, že by naše projekty mohly podporovat. Větší vstřícnost, v některých případech dokonce skutečné partnerství se dostavily pochopitelně teprve časem, po nějakých čtyřech letech. Šlo o postupně budovanou důvěru. Spolu s dalšími partnery se nám například podařilo uskutečnit několik úspěšných výchovně-vzdělávacích projektů se školami jičínského okresu - Terra felix, terra desolata nebo Cestička do školy - které si získaly velkou váhu i na úrovni kraje. Díky tomu nám potom Královéhradecký kraj umožnil vytvořit v muzeu nové pracovní místo muzejního pedagoga a zřídit zde další specializované odborné pracoviště.

Muzeum čerpá z prostředí, kde sídlí a působí. I díky vaší studii Jičín - město čtyř krajin se podařilo iniciovat myšlenku Mariánské zahrady. V těchto případech vyzdvihujete jedinečnou barokní krajinnou kompozici na Jičínsku.

Jičínsko je nejen díky odkazu Valdštejna a Šliků skutečně jakási krajinná laboratoř. Myslím, že role muzea není ale jen ochrana jednotlivých přírodních a kulturních památek v území, ale že může být i dlouhodobým iniciátorem a garantem rozvoje. Může napomáhat propojování odkazu kulturního dědictví s potřebami současných obyvatel. Na tomto poli se muzeum může dokonce stát zárukou kontinuity, návaznosti dlouhodobých úsilí. Je institucí, která není omezena horizontem čtyřletého volebního období, jako je tomu ve veřejné správě. Takto jsme například usilovali o vznik subjektu, který by se programově zabýval rozvojem území Mariánské zahrady. A i díky grantu se podařilo podpořit vznik dobrovolného svazku obcí Mariánská zahrada.

V roce 2002 získalo jičínské muzeum prestižní cenu Gloria musaealis. Odborníci tak ocenili koncepci muzea hry. Jak vlastně vznikla?

Možná k tomu přispělo i to, že se jičínské muzeum přihlásilo do programu nadace Open Society Fund Brána muzea otevřená, který byl zaměřen na to, aby se muzea otevřela novým požadavkům a potřebám demokratické společnosti. V českém prostředí byla tato otázka na počátku 90. let nová a na konci tisíciletí už začínala být akutní. Ještě před deseti lety se totiž na muzeum většinou stále pohlíželo jako na chrám vědy, posvátné místo, kam se vstupuje potichu a s nezbytnou vážností. Lidé, kteří na muzeum tímto způsobem nahlížejí, mají právo najít klasicky koncipované prezentace sbírek. Jenže poptávka doby je přece jen už jiná, mnohem širší. Proto jsme se snažili vyjít vstříc i další části veřejnosti a nabídnout i jinou, zážitkovou formu prezentace. Existuje tudíž u nás několik alternativních scénářů prohlídky, návštěvníci si mohou zvolit nejvhodnější.

Zkuste stručně charakterizovat koncepci muzea hry.

Jde o to zachovat tradiční vlastivědnou expozici, ukázat, jaká je přírodní, kulturní a historická hodnota regionu, ale přitom ji zprostředkovat způsobem, díky kterému se do ní budou lidé vracet. První fáze projektu spočívá v tom, že muzeum a jeho expozice návštěvníkům nabízí poznatky a informace nejen klasickou cestou, ale i hrou, při které si návštěvníci část informací sami objevují. Že jsme s kolegy postupovali správně, dokazují ohlasy návštěvníků. Některé rodiny se do jičínského muzea vrací už poněkolikáté, po šesté, po osmé, což považuji asi za největší odměnu. Ve druhé fázi zvolené koncepce by se měl vytvářet katalog her a muzeum by pak mohlo nabízet zážitkové a naučné programy, ve kterých by návštěvníci formou her a klání mohli netradičním způsobem poznávat minulost, nacházet cestu k jejímu většímu pochopení i k sobě navzájem.

V čem dnes vidíte největší sílu muzea nebo na jaké aspekty by mělo klást důraz - na výzkum, výchovu a vzdělávání, nebo spíš na podporu a uchování kulturních a uměleckých tradic v regionu?

Na vše, co jste řekl. Když bude preferovat jen složku vzdělávací, tak bude nedokonale suplovat školu. Muzeum má ale specifické místo ve společnosti. Je vlastně obrovskou bankou informací. Umožňuje poznávat místo, kde žijeme, v jeho dlouhodobém vývoji a dává tak možnost nahlédnout sebe sama a naši současnou roli v časových souvislostech. Muzeum je tedy nejen branou do minulosti, ale zároveň přináší i měřítka pro současnost a otevírá pohledy do budoucnosti.

Podařilo se vám prosadit všechny vize a nápady, nebo ještě něco zůstalo v pomyslném šuplíku?

Ne vše se samozřejmě podařilo dotáhnout, plánovali jsme například výstavbu víceúčelového domu u depozitáře v Robousích. Za podstatné považuji, že jsme pozorně sledovali odbornost prezentací a nikdy se nechtěli stát jen jakousi zábavní agenturou. Odbornou činnost jsme se snažili zprostředkovat jak klasickou, tak i atraktivní formou, abychom tak dali příležitost poznání co nejširšímu okruhu lidí. Jde vlastně o jazyk, čili jakým způsobem se má věc podat, aby se k tématu přitáhla pozornost a zároveň se nesklouzlo k podbízivosti. Jičínské muzeum si takový jazyk myslím našlo, ale leccos se v něm ještě dá udělat, vylepšit.

Muzeum bez zádrhelů funguje, připravuje nové projekty. Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste se rozhodl dát výpověď a odejít?

Našlo by se snad asi čtyřicet různě velkých důvodů, rodinných, osobních a dalších. Ale hlavně, jestli jsem mohl jičínskému muzeu něco předat, tak se to už stalo. Myslím, že tato instituce potřebuje zas nové inspirace a úkoly. (jn)

Dvanáct let vedl Regionální muzeum a galerii v Jičíně Jaromír Gottlieb. Ten se na vlastní žádost rozhodl z místa ředitele odejít. V muzeu skončil k poslednímu říjnu. Foto: Jiří Němeček