Jičín - Zřícenina hradu Kumburku vydala v posledních letech hned několik svědectví z dřívějších časů, z nichž některá patří mezi archeologické unikáty. Pomáhají tak lépe osvětlit minulost nejen této pevnosti, která měla pro zeměbranu velký význam.

Jakým vývojem kdysi mohutný hrad Kumburk prošel a jaké nejnovější poznatky přinesl čerstvý archeologický výzkum jeho dochovaného torza, vysvětlil na pozvání Jičínské besedy archeolog Jan Prostředník, který detailním a atraktivním způsobem popsal výsledky své badatelské práce a návštěvníkům, kteří v pátek zaplnili Porotní sál jičínského zámku, přinesl ukázat i několik nálezů.

Za nejzajímavější objevený artefakt pokládá garnituru železných pout. "Tento nález je důležitý z několika důvodů - jde totiž o vůbec první pouta z archeologické situace z hradního prostředí a dále díky nálezové situaci víme, že pouta byla napevno uchycena do zdi Panenské věže. Člověk se tak neubrání lehkého mrazení po těle, uvědomí-li si, že odsouzený byl napevno za krk připoután v prostoru o rozměrech 2,2 krát 1,7 metru v nejméně šestimetrové hloubce," popisuje jeden z archeologických nálezů Jan Prostředník.

Výsledky výzkumu budou v nejbližších dnech představeny také prostřednictvím nové knihy, na jejímž vzniku se mimo jiné podílí město Nová Paka.

Z jakého období hrad pochází, dá se dnes odhadnout počátek jeho založení?

Hrad založili nejspíše počátkem 14. století Vartenberkové - rodová větev prastarého šlechtického rodu Markvarticů. Jako první majitel hradu je v písemných pramenech k roku 1325 uváděn Markvart z Goldenburka - "zlatého vrchu" - Kumburku. Jeho spolu s dalšími pány pohnal před soud nepokojný pán Vok z Rotštejna, a sice pro zničené statky v Údrnici. První zmínku predikátu "z Kumburka" k roku 1325 však nelze spojovat se založením hradu. Neudává totiž dobu jeho výstavby, nýbrž svědčí již o hradu existujícím. Přesnou dobu založení proto neznáme a bohužel ani archeologické prameny nám počátky hradu dosud příliš neosvětlily.

První osídlení tohoto místa bylo jistě mnohem starší...

Kumburk leží na jednom z výběžků Ještědsko-kozákovského hřbetu, který představuje důležitý krajinný prvek. Vytváří nejenom předěl geomorfologický, ale také kulturně-historický. Zatímco jižní předpolí náleží do takzvané staré sídelní oblasti, jeho severní svahy a dále území pokračující směrem do krkonošského podhůří byly člověkem v období pravěku spíše navštěvovány. Za starou sídelní oblast označujeme území přibližně do nadmořské výšky 350 až 400 metrů. Zde docházelo k více či méně soustavnému osídlování již od dob staršího pravěku. Území s vyšší nadmořskou výškou byla spíše využívána jako zdroj širokého spektra surovin a také byla územím průchozím-tranzitním.

V nevelké vzdálenosti od hradu procházela severní odbočka z takzvané polské cesty, která vedla z Prahy do Vratislavi. Severní odbočka propojila dvě souběžné komunikace - polskou cestu se stezkou pojizerskou, která přecházela hraniční hvozd nejspíše v Novosvětském průsmyku. Nejde o stezku nikterak mladou - byla totiž využívána již od staršího pravěku, o čemž svědčí poměrně četné archeologické nálezy.

Co přinesl z badatelského hlediska poslední archeologický průzkum, na co především poukázal?

Archeologický výzkum, který se uskutečnil v letech 2006 a 2008, předcházel rekonstrukčním a konzervačním pracím na zdivu Panenské věže, parkánové hradby a prostoru první hradní brány. Terénnímu výzkumu jsme se věnovali přibližně tři měsíce. Ale to je pouhá čtvrtina z celkového objemu práce odvedené v rámci komplexního archeologického výzkumu. Dále pokračovalo laboratorní ošetření nalezených artefaktů a ekofaktů, konzervační a restaurátorské práce, převedení dokumentace do digitální podoby, a proběhly také přírodovědné analýzy. Archeologický výzkum končí až vyhotovením podrobné nálezové zprávy.

Na Kumburku před více než deseti lety provedli Tomáš Tomíček a Jiří Úlovec stavebně-historický průzkum a podrobnou archivní rešerši. Díky tomu jsme měli podstatně ulehčenou práci, a náš výzkum tak víceméně doplnil jejich zjištění. Jednoznačně jsme prokázali využití Panenské věže coby vězení. Objevili jsme zděný objekt strážnice i s černou kuchyní, potvrdili jsme stáří parkánové hradby a doplnili vývoj hradu o další stavební fáze.

Kolik věcí a jakého typu se tam podařilo nalézt?

Nejčastějším z movitých artefaktů, jak také můžeme archeologické nálezy nazvat, jsou pochopitelně zlomky keramiky - střepy. Většinou pocházejí ze splachových vrstev, a tudíž z nich zpravidla nelze rekonstruovat celé nádoby. Taková situace nastává tehdy, pocházejí-li z víceméně uzavřeného objektu, jakým kupříkladu byla strážnice u první hradní brány. Díky řadě okolností, z nichž jednou byl paradoxně odstřel opevnění v roce 1659, se většina předmětů zachovala pod sutinami na svém původním místě. Takto se například nalezlo obrovské množství zlomků kachlů, pocházejících z kamen, která v 16. století vytápěla strážnici. Šikovné ruce restaurátorky paní Kellerové z Kutné Hory dokázaly z toho kvanta drobných zlomků sestavit 25 kachlů čtyř různých typů a tvarů.

Ovšem za nejzajímavější artefakt pokládáme garnituru železných pout. Tento nález je důležitý z několika důvodů: jde totiž o vůbec první pouta z archeologické situace z hradního prostředí a dále díky nálezové situaci víme, že pouta byla napevno uchycena do zdi Panenské věže. Člověk se tak neubrání lehkého mrazení po těle, uvědomí-li si, že odsouzený byl napevno za krk připoután v prostoru o rozměrech 2,2 krát 1,7 metru v nejméně šestimetrové hloubce.

Jak významný v kontextu hradních opevnění severovýchodních Čech byl v historii Kumburk, jakou roli v různých vývojových etapách "zastával"?

Hrad vlastnili po všechna období středověku i raného novověku představitelé nejvýznamnějších šlechtických rodů. Ve 14. století to byli Vartenberkové, od roku 1406 Krušinové z Lichtenburka. V závěru 15. století jsou majetkové poměry k hradu nejasné. V roce 1515 koupili Kumburk Berkové z Dubé a od roku 1528 (nebo 1529) Trčkové z Lípy. V letech 1607 až 1621 vlastnili hrad Smiřičtí, dále Albrecht z Valdštejna a od roku 1636 Rudolf z Tiefenbachu.

Kumburk představoval ve středověku zejména rodové sídlo, v novověku pak spíše majetkový depozit. Jeho podobu určovala zejména spirálová přístupová komunikace. Hrad se v rámci jednotlivých stavebních etap rozrostl z vrcholové plošiny o rozměru 30 krát 14 metrů až po honosné sídlo opevněné v závěru 15. století třemi okruhy opevnění. Skvělá poloha a dobré aktivní i pasivní prvky obrany zapříčinily, že hrad nebyl nikdy dobýván.

Fyzický konec hradu nastal v 50. letech 17. století po třicetileté válce, kdy byl zařazen mezi pevnosti, které měly dojít k rozboření. Vznikla totiž zcela odůvodněná obava, že by takovéto fortifikované lokality mohly být využity nepřátelskými vojenskými oddíly nebo lapky. V roce 1658 obhlídl hrad císařský inženýr František Pieroni de Galliano a podle jeho projektu byly strategické části opevnění pobořeny černým střelným prachem.

Na zřícenině zároveň probíhají už několik let i záchranné práce, k čemu směřují?

O hrad se již od roku 1992 stará Sdružení pro záchranu hradu Kumburku. Po vyjasnění majetkových poměrů vůči hradu v roce 1999 se mohli jeho členové vrhnout do oprav s náležitým elánem. Nejde však o nějaké živelné akce, veškeré stavební a konzervační práce podléhají běžnému schvalovacímu procesu v souladu se stávající legislativou. Po smrti zakladatele sdružení pana Hirsche vede "kumburské pány" Tomáš Šimůnek. Zejména díky jeho osobní iniciativě, kdy nejenom zajistí na opravu finanční prostředky, ale dokáže přiložit ruku k dílu, je hrad návštěvníkovi bez obav přístupný. Oprava zříceniny je nekonečný proces, který na jednom konci skončí a zároveň na druhém začne. Tomovi i všem ostatním členům sdružení lze popřát mnoho zdraví, síly, elánu a životního optimismu. Protože díky jejich práci se budou moci z Kumburku těšit i naše děti a vnoučata. (jn)

Foto: Jiří Němeček