Jičín - Do kin v těchto dnech vstupuje nový celovečerní film Sluneční stát, jehož předpremiéra se uskutečnila minulý pátek v Jičíně. Pod tragikomedií slovenského režiséra Martina Šulíka je podepsán známý filmový producent Čestmír Kopecký, s nímž jsme hovořili nejen o vzniku nového snímku, ale o filmové tvorbě obecně.

Film Sluneční stát, jehož název si tvůrci vypůjčili ze stejnojmenného utopického románu renesančního filozofa Campanelly o vizi ideálně uspořádaného a sociálně spravedlivého státu, svým civilním pojetím a sociálním podtextem vybočuje z řady současného většinového proudu domácí kinematografie. Šulíkova černá komedie se odehrává v dnešní Ostravě a se směsí humoru a smutku líčí životní peripetie čtyř kamarádů, kteří přijdou o práci a na chléb vezdejší se rozhodnout vydělávat soukromým podnikáním.

Co bylo hlavním impulzem, který vedl ke vzniku Slunečního státu? Ptám se proto, že takzvaných sociálních filmů se u nás moc netočí. Většina se jich s realitou života obyčejných lidí míjí.

V podstatě jste to vystihl. Nám přišlo důležitý, že by takové filmy měly vznikat. Naší snahou bylo natočit příběh ze současnosti, věnovaný určité části lidí, která tady existuje a je docela velká. Někdo si sice může říct, že jde jen o problémy nějaké skupiny spoluobčanů, ale s podobnými životními situacemi, které řeší naši hrdinové, má zkušenost většina z nás.

Sám říkáte, že ne každého zajímají problémy pražské zlaté mládeže...

Člověk zkrátka reaguje na to, co cítí a co považuje za důležité. Předchozí film z naší produkce vznikal v Brně, Sluneční stát se odehrává v Ostravě a ten příští bude z Prahy, ale nebude o pražské zlaté mládeži.

Proč padla volba právě na Ostravu?

Ostrava je úžasné město, má svůj charakter, styl, svoji řeč, svérázné lidi a humor. Takových u nás moc není. Ostrava je zajímavá i tím, že v ní žije hodně lidí ze Slovenska, kteří sem přišli za prací. Stali se Ostraváky, ale neasimilovali se natolik, aby nebylo poznat, odkud pocházejí, což národnostně promíchanému příběhu naprosto vyhovuje. Ostrava je typickým průmyslovým městem, které se potýká s jednou z nejvyšších nezaměstnaností v zemi. Bylo ideální sem situovat příběh o čtyřech kamarádech, dělnících, kteří přijdou o práci a rvou se se životem. V Ostravě na rozdíl třeba od Prahy dostávají některé situace jiný, osudový rozměr. Třeba i v případě, když vás opustí holka.

U Slunečního státu se nabízí srovnání s divácky úspěšnou britskou komedií Do naha!, jejíž protagonisté rovněž řeší, co dál, když ztratí zaměstnání.

Nešlo o žádný kalkul, tohle nebyl náš vzor. Ale pokud vím, tak režisér Martin Šulík má rád film režiséra Kena Loache Kes, drama o klukovi z předměstí, kvůli kterému se dal k filmu. Já zase miluju film Osamělost přespolního běžce, který patří k nové anglické vlně mladých rozhněvaných mužů. V tomhle jsme si hodně blízcí a v našem podvědomí tak asi hrálo nějakou roli, že máme rádi právě takové filmy.

Podle čeho se rozhodujete, když si vybírate nové projekty, jestli se vyplatí do nich investovat čas a peníze?

Bavil jsem se o tom například s jedním z členů rady státního fondu pro podporu kinematografie, který si posteskl, že je nesmírně těžké ze scénářů, které se ucházejí o státní podporu, rozpoznat ten spravný, který se skutečně povede. Upřímně řečeno, já se tím živím, dopředu ale nekalkuluju. Nemám zájem se podbízet většinovému vkusu publika, nikdy bych nedělal film, který by mě nezajímal a který bych sám jako divák nechtěl vidět. Nepracuju stylem, že bych si řekl, teď natočím Kafkův Zámek, a začal hledat někoho, kdo ho zfilmuje. Většinou nejprve oslovím režiséra, u kterého mám pocit, že má stejný nebo podobný vkus a názor na svět. A pokud mi nabídne některá svá témata, tak mu řeknu, která z nich považuju za zásadní. Například se Šulíkem jsme se bavili o tom, že bychom mohli natočit film ze současnosti, ve kterém by se odrážely i naše zkušenosti nebo problémy našich vrstevníků. Problémy chlapů, kteří už někdy v životě selhali a život s nima zacvičil, kteří sice mají své ideály, ale už si nemyslí, že se stanou mistry světa. Bavili jsme se o běžných věcech, třeba jak mužský zápasí s ženskýma, o práci, o výchově dětí, o přátelství... Pro náš film je jako slogan výstižný titul Okudžavovy povídky O dílčích neúspěších v nepřetržité řadě úspěchů.

Jak byste hodnotil vaše předchozí filmy, mají něco, co je spojuje?

Ne všechny filmy jsou moje krevní skupina, některé jsem musel dělat, protože je potřebovala Česká televize. Ale v zásadě se s nima identifikuju, vždycky v nich tak nějak rezonovaly moje zkušenosti a pocity. Třeba ve filmu Mňága - Happy end, který jsme dělali s Petrem Zelenkou a který je velmi aktuální. Pracuji sice s různými autory, ale většinou se snažíme ukázat, že neexistují jednoduché recepty na život, jak se nás o tom snaží někteří přesvědčit, že svět není takový, jak nám ho předkládá většina médií. Že jsou jiné životní hodnoty než chodit nakupovat do supermarketu a koukat na televizi Nova. Myslím, že tohle je potřeba demaskovat a říct, že sice i takovým způsobem může člověk projít životem, přitom možná ale ani neví, jestli mezi kolébkou a krematoriem vůbec nějaký plnohodnotný život žil. Přál bych si, aby byl u mých filmů poznat jistý rukopis, aby bylo patrné, že mají něco společného, přestože jsou od různých režisérů.

U vašich filmů panuje docela vzácná shoda, setkávají se jak s příznivým diváckým ohlasem, tak s kladným přijetím u kritiky.

Velmi bych si přál, aby tomu tak bylo. Nemám rád filmy, které trhají divácké rekordy, a přitom jsou o ničem. A nemám rád ani díla, která jsou zase tak náročná, že se na ně nevydrží nikdo koukat. Mým ideálem jsou třeba některé Formanovy filmy. Prostě takové, na které chodí diváci, a přitom mají silný příběh. Těžko ale asi někdy budu dělat film, který by měl půlmilionovou návštěvnost, a upřímě řečeno, ani bych o to nestál. Zatím si nestěžuju, což bych měl asi zaklepat (smích). Má to ale i jednu nevýhodu. Když se vám totiž pár filmů povede, tak potom v noci blbě spíte, protože se hrozíte, jestli právě ten příští nebude průšvih, jestli ho diváci přijmou. Tuhle fázi pokaždé strašně až bolestně prožívám.

Jak se u nás daří získávat peníze na výrobu filmů, která je na rozdíl od mnoha jiných evropských zemí téměř výlučně závislá na privátních zdrojích?

Hrozně těžko, ale nefňukám. Naopak mně docela vyhovuje, když někdo vymyslí film, jako třeba Morávek Nudu v Brně, a vy na něj musíte sehnat peníze. V té věci najednou vidím smysl života a říkám si, tohle přece musíme natočit. A i kdybych měl umřít, tak proto něco udělám. Hlavně se však držím jedné zásady, snažím se netočit zbytečně drahé filmy. A jestli o něčem jsou, tak si myslím, že nám divák odpustí, když v nich nelítají vrtulníky a nepotápějí se parníky.

Je těžké sehnat opravdu dobrý námět nebo scénář?

Nestěžuju si, mám spíš opačný problém. Hned, jak letos dokončíme s Vladimírem Morávkem film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, začneme s Petrem Nikolajevem točit film podle románu Honzy Pelce "...a bude hůř". Podle scénáře Olgy Dabrowské chystám film o ženách s pracovním názvem Kuličky a v plánu mám také jeden větší projekt, povídkový film. Do něho chci zapojit všechny režiséry, s kterými jsem spolupracoval, - Petra Zelenku, Sašu Gedeona, Honzu Hřebejka, Vladimíra Morávka, Martina Šulíka a Bohdana Slámu.

Role producenta u nás není příliš známá. Jaké dovednosti nebo schopnosti potřebuje člověk k téhle profesi?

Hlavní je, aby uměl komunikovat s tvůrci, byl jim partnerem a měl svou vizi. Každý producent je ale jiný a nedá se klást rovnítko například mezi Petrem Oukrobcem, Pavlem Strnadem, Ondřejem Trojanem, Deanou Horvátovou, Jiřím Pomejem a dalšími.

Mluvíte režisérům do práce?

Téměř výhradně dělám autorské filmy a u nich je to ještě složitější. Nevybírám si totiž námět, ale režiséra, který má scénář už většinou napsaný a sám se do něj nějakým způsobem projektuje. Do tvůrčího procesu nesahám, pokud bych si myslel, že tím filmu uškodím. Je to hodně individuální, někdy svůj názor projevím, jindy jej uplatním jiným způsobem. Třeba u filmu Sluneční stát je důležité město, kde se příběh odehrává, a bývalo by mě mrzelo, kdyby můj návrh režisér nepřijal. Co se týká obsazení, tam jsem si přál, aby postavy působily autenticky, aby byly věrohodné. V tomhle směru je Martin Šulík renomovaný režisér.

Někteří kritici tvrdí, že česká kinematografie prochází krizí. Přitom tuzemské filmy plní sály kin. Není v tom rozpor?

Tohle se říkalo vždycky, i v období šedesátých let, která jsem částečně zažil. Ani tehdy se nepsalo a nemluvilo o tom, že je u nás taková kinematografie jako nikdy před tím. Je obdivuhodné, když dnes třetina diváků v našich kinech chodí na domácí tvorbu. Třeba na filmy Honzy Hřebejka, které považuju za střední proud. Jakkoliv se totiž s Hřebejkem mohu nebo nemusím identifikovat, tak mě těší, že jeho díla, která představují jistý meinstreim českého hraného filmu, jsou tak navštěvovaná. A přitom obsahují moralitu. Ve většině jiných kinematografií by totiž právě takové snímky patřily k vrcholu, k tomu vůbec nejnáročnějšímu. Asi se u nás nenatočí každých deset let Markéta Lazarová, ale vznikají tady filmy, které pro mě hodně znamenají. Myslím si, že zhruba každých pět let se u nás urodí několik filmů, které bude stát za to vidět i za dvacet nebo třicet let. Česká kinematografie prožívá šťastné období, a to i přesto, že od státu nemá téměř žádnou podporu. Souhlasím proto s tím, že je ve finanční krizi, což je problém celé české kultury obecně, protože stát ji kromě Národního divadla a Státní opery nepodporuje nebo jen minimálně.

Nakolik je z pohledu většinové veřejnosti zdůvodnitelný požadavek filmařů na štědřejší podporu ze strany státu?

V každém případě u nás existuje množství lidí, kteří chtějí, aby tady filmy vznikaly. Nevím, proč by neměla být podporována například kinematografie, když je dotováno zemědělství, banky, komerční televize nebo různé fabriky. Dotuje se téměř všechno a já se domnívám, že kdyby lidé měli o svých daních rozhodovat sami, tak by na kulturu a konkrétně i na film peníze jistě dali. Věřím, že stát přijde na to, že kultura stejně jako školství je a musí být nedílnou součástí společnosti, protože kultivuje. Bez ní a bez vzdělání bychom byli negramotní jako opičáci.

Jak si podle vás stojí český film v mezinárodním srovnání? Nezřídka zaznívají stesky nad tím, že se díla našich autorů až na výjimky neobjevují v soutěžních přehlídkách významných festivalů a že se o českém filmu v zahraničních médiích píše jen poskrovnu, pokud vůbec.

Myslím, že takový názor šíří blbci, kteří o tom nic nevědí. Pokud už někteří považují za nejvyšší metu Oskara, tak snad ještě mají v živé paměti, že ho získal film Honzy Svěráka. Mohli by také vědět, že jsme například s naším filmem Knoflíkáři vyhráli rotterdamský festival, který je jedním z největších na světě, že jsme s filmem Marian zvítězili v Locarnu nebo že Nuda v Brně vyhrála na mezinárodním festivalu v Bratislavě a v německých kinech se hraje ve třiceti kopiích, což je třikrát tolik než v Česku. Festivalů, kde si některou z cen odnesli i naši další kolegové, je celá řada. Rozhodně se nedá říct, že by se ve světě o české kinematografii nevědělo. A jestli si někdo myslí, že je zásadním nedostatkem, když naše filmy chybí v Berlíně, Benátkách nebo v Cannes, tak ať se koukne, jaké filmy se tam uvádějí. Vzhledem k tomu, že tamní přehlídky často obsazují například různé americké hrůzy, tak mi naše neúčast ani nevadí. Osobně jsem přesvědčen, že český film je na tom lépe než třeba polský nebo maďarský. U nás se točí kolem patnácti až dvaceti celovečerních hraných snímků ročně, což je na současné podmínky docela slušný výkon. Ale hlavně bychom těžko hledali zemi, s výjimkou například Francie, která ovšem takový stav vytváří uměle, kde by třetina návštěvníků kin chodila na domácí produkci. Nezabýval bych proto ani tak tím, jestli má film výsledky ve světě, protože by měl mít odezvu především doma a u nás ji přece evidentně má, a to i v konkurenci takových hitů, jako je Pán prstenů. (jn)

Čestmír Kopecký, jedna z nejvýraznějších postav současné české kinematografie. V minulosti působil v Československé a poté v České televizi, z níž v roce 1999 odešel a stal se soukromým producentem. Právě jako producent či koproducent je podepsán pod řado