Jičín - Když se v druhé polovině října sečetly poslední hlasy voličů v senátních volbách, bylo jasné, že jedna životní kapitola Jiřího Lišky se uzavírá. Osobnost a politická kariéra bývalého místopředsedy Senátu u velké části lidí přesto stále vzbuzují uznání a respekt. A ani v blízké budoucnosti jeho jméno z povědomí veřejnosti asi jen tak nevymizí.

Jiří Liška, který je původní profesí veterinární lékař, hned po pádu minulého režimu stanul v čele tehdejšího městského výboru v Jičíně, dva roky působil jako poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění, čtrnáct let byl senátorem a osm let zastával post starosty Jičína, v jehož zastupitelstvu sedí dodnes.

O tom, jaké jsou jeho názory na politiku a co plánuje dál, mluvil v předvánočním rozhovoru pro Nové noviny.

V říjnových senátních volbách jste neuspěl, horní komoru parlamentu jste tak opustil po čtrnácti letech. Jaký je to pocit prohrát ve volbách a po tolika letech zásadně změnit svoji práci a určitě i život?

Porážka nikdy nepotěší. To platí obecně, nejen v politice. Každý politik tuší, že nemohou být jen vítězství, ale i tak to není nic příjemného. Měl jsem jinou představu o konci své senátorské kariéry. Přišel o trochu dříve. I tak byly roky v Senátu pro mě nesmírně zajímavé a zcela mě naplňovaly. Využívám této příležitosti a ještě jednou děkuji všem svým voličům za dlouholetou podporu. Věřím, že nikdy nelitovali hlasů, které mi dávali.

V této souvislosti mezi veřejností kolovaly zprávy, že získáte místo v diplomatických službách, údajně jako velvyslanec ve Vatikánu.

Také jsem to slyšel. Škoda, že to není pravda. Vatikán a Řím jsou krásná místa a určitě by se mi tam líbilo, jedno ale nemohu stále pochopit. Kdo a proč si vymýšlí tyto zaručené informace. V poslední době jsem toho o sobě docela hodně slyšel, spoustu nepravd, o kterých jsem přesvědčen, že mě měly poškodit. To mě docela mrzí.

Už tedy víte, co budete dělat a čemu se chcete věnovat?

Těším se na to, co mě vždy bavilo. To jsou kontakty s lidmi, a zároveň i na to, že za výsledky své práce budu odpovídat sám. To jsou mé plány a představy o mém nejbližším období.

Uvažoval jste někdy třeba i o tom, že byste znovu přijal nabídku kandidovat na starostu města? V Jičíně dostáváte v komunálních volbách tradičně nejvíc hlasů. Někteří lidé vás dodnes považují za starostu.

To, že jsem v komunálních volbách získal ze všech kandidátů největší počet hlasů, mě samozřejmě těší. Beru to jako ocenění své práce na jičínské radnici. Také mě stále těší, když vidím, co se nám tehdy podařilo. Samozřejmě to nepřeceňuji. Při této příležitosti si vždy vzpomenu na jednu příhodu. To jsem byl již asi šest let starostou a vezl jsem stopaře z Mladé Boleslavi. Delší dobu si mě pozorně prohlížel a potom řekl, že mě určitě odněkud zná. Čekal jsem, že řekne, vy jste náš starosta, ale dopadlo to úplně jinak. Zajásal a prohlásil, vy jste vrchní z Veselky. To mě postavilo na zem a občas jsem si to pak připomínal. Jinak jsem kandidoval do Senátu, takže všechny spekulace o mém případném starostování byly zcela bezpředmětné.

V politice jste začal působit hned po pádu minulého režimu, v roce 1990 jste se stal předsedou městského výboru v Jičíně a dva roky nato také poslancem Federálního shromáždění. Pak starostou Jičína a v roce 1996 jste spoluzakládal Senát. Co vás do politiky přivedlo?

Pád komunistického režimu otevřel tisícům lidí nové možnosti, o kterých se jim před tím ani nesnilo. Patřil jsem mezi ně. Navíc jsem byl přesvědčen, a to přesvědčení mi zůstalo, že je nutné aktivně pomáhat rozvoji nové svobodné společnosti. A politika je pro to jedna z nejvhodnějších činností. Doufám, že se mi něco z mých představ před dvaceti lety podařilo naplnit.

Jak se podle vás politické prostředí v Česku vyvíjí? Lidé všeobecně nabývají dojmu, že politika časem zhrubla, stala se především věcí osobního prospěchu. Sdílíte takový názor, nebo je podle vás lidská paměť krátká?

Je na tom kus pravdy. Zároveň je ale nutné také vidět, že žijeme v mediální době, kdy především negativní zprávy jsou pro čtenáře a diváky zajímavé. O tom dobrém se příliš nepíše. Za roky v politice jsem potkal mnoho vzdělaných, charakterních, slušných, obětavých lidí. Je jich výrazně více než těch, kteří svým chováním kazí dobré jméno politiky a politiků.

Ztráta důvěry v politiku souvisí i s rozšířeným míněním o poměrně vysoké míře korupce, ať už jde o velké státní zakázky, nebo o ty malé na městech. Jak to vnímáte a lze s tím nějak bojovat?

Korupce je skutečně velký problém, který ohrožuje důvěru ve spravedlnost a nakonec i demokracii. Pro korupci musí být vždy dva - jeden, co dává, a druhý, co bere, nebo dokonce něco žádá. A je to výhodné pro obě strany, proto se korupce tak těžko odhaluje. Důležité je, aby na místech, kde se rozhoduje o veřejných financích, byli čestní a charakterní lidé. Samozřejmostí musí být průhlednost, kontrolovatelnost a v případě prokázání korupce i tvrdé tresty.

Před volbami se snad pokaždé mezi laickou i odbornou veřejností rozvíří debata o smysluplnosti Senátu. Předpokládám, že vy o potřebnosti horní komory parlamentu nepochybujete.

Parlamenty s dvěma komorami jsou asi v polovině evropských zemí. Tam, kde je druhá komora, se vede diskuze o její smysluplnosti, a tam, kde ji nemají, uvažují o jejím případném zřízení. To je taková jednoduchá obecná odpověď. Jinak Senát za roky své existence mimo jiné odstranil mnoho chyb ze zákonů, které přicházely z Poslanecké sněmovny a všem by nám komplikovaly život.

V Senátu jste patřil k nejaktivnějším předkladatelům návrhů zákonů, zejména v otázce vyrovnání se s komunistickou minulostí. Proč je pro vás tohle téma tak zásadní?

Ano, to máte pravdu. Vyrovnání s komunistickou minulostí bylo jedno z mých silných témat. Jsem přesvědčen, že pokud chceme být skutečně svobodní, musíme znát svoji minulost. Tomu se naše společnost docela úspěšně brání. Jsem také přesvědčen, že řada našich současných problémů má své kořeny právě v tom, že jsme se nedokázali razantněji vypořádat s minulým režimem. V této souvislosti mě mrzí, že jsem ve volbách prohrál s bývalým aktivním komunistou. Bohužel, pro mnoho lidí to již není důležité.

Co vám působení v politice dalo, a o co vás naopak připravilo?

Určitě víc dalo, než vzalo. Bylo to pro mě čtrnáct nesmírně zajímavých a naplněných let, navíc si myslím, že se mi občas i něco podařilo. Měl jsem samozřejmě málo času na rodinu i na sebe, ale to je průvodní jev mnoha dnešních povolání.

Vaše žena je původní profesí psycholožka se zaměřením na partnerské vztahy. Hraje tato skutečnost nějakou roli ve vašem manželství?

Moje manželka byla a stále je mojí oporou a vždy mi dobře poradila. Za to jí děkuji. (jn)

Foto: Jiří Němeček