Jičín - V úterý 18. ledna oslavil významné životní výročí 85 let známý regionální historik a bývalý středoškolský profesor Vladimír Úlehla. Jičínské veřejnosti je znám nejen jako autor desítek historických článků a několika studií věnovaných dějinám Jičína na konci 19. století, ale též jako zásadový, moudrý a rozvážný člověk s až aristokratickým vystupováním, pro které je vnímán jako přirozená morální autorita.

I když si občas s trochou nadsázky postěžuje, že mu hlava už tak neslouží, a někdy ho trápí i zdravotní obtíže, přesto je stále velice aktivní, činorodý a pozitivně naladěný. I ve svých pětaosmdesáti letech Vladimír Úlehla chodí bádat do archivu, publikuje, účastní se řady kulturních akcí a přednášek, není mu cizí internet ani e-mailová pošta. Jeho aktivitu dokresluje drobná příhoda z loňského roku. Na přátelské varování, aby už nelezl po žebříku a nechal radši ovoce ze stromů spadnout, s úsměvem zareagoval "vždyť já už úplně nahoru nelezu a navíc jsem si pořídil žebřík kratší a bytelný".

Pane profesore, kde se ve vás ta činorodost bere? Jste aktivnější a svět berete mnohem pozitivněji než řada lidí o generaci mladších.

Jisté je, že jsem se v životě nikdy nenudil. Potřeba poznávání u mne byla od mladých let velmi silná a divím se lidem, když se nudí. Všechno na světě, když se do toho hlouběji zaberete, je přece zajímavé. A zájmy budí aktivitu. Tu mou však nepřeceňujte, už mi všechno trvá déle a sil ubývá.

Docházíte poměrně pravidelně do archivu a věnujete se svému oblíbenému období konce 19. a začátku 20. století. Je stále co objevovat?

Musím vás opravit: pravidelně už do archivu, a zvláště v zimě, nechodím, jen občas si zajdu něco ověřit, vyhledat. Do velké monografické práce už se nepustím. Ta o Stuchlících byla poslední. Budu převážně čerpat ze svých bohatých výpisků a jen něco málo k tomu třeba v archivu dohledávat. Život, nejen ten na konci 19. století, je totiž nevyčerpatelný.

Myslíte si, že věnovat takovou spoustu času historickému bádání má smysl?

Smysl svému životu dává sám člověk. U mne vždy na předním místě stála práce, v posledních patnácti letech práce regionálního historika. Pro mne určitě smysl má a řadě lidí také něco přináší. Není bez odezvy a mně přináší i vlídnost lidí.

Do jaké míry to osloví případné čtenáře, především ty mladé? Máte nějaké ohlasy?

Znám mnoho lidí, kteří si ode mne rádi něco přečtou, samozřejmě to jsou lidé starší. Mládí se naprostou většinou dívá jen dopředu. Mladé, myslím, život na konci 19. století neosloví.

Výsledky své práce práce jste kromě článků v novinách a časopisech představil i v několika publikacích. Jak vidíte budoucnost tištěného slova, zvlášť knih?

Že by knížky úplně vymizely, to nepředpokládám. Ale ty nové čtečky jsou prý opravdu velmi dobré a asi více a více lidem začnou knížku nahrazovat.

Zní to možná staromilsky, ale není to škoda? Sám máte velmi slušnou knihovnu.

To víte, že se představy, jak se stane knížka raritou, hrozím. Byla by to škoda.

Technický pokrok během vašeho života dělal mílové kroky. Jak se s tím vyrovnává člověk, který se narodil v době, kdy automobil byl vzácností?

Tady jste mě dosti přecenil. Aby v mém nejútlejším věku byl automobil vzácností, to bych musel slavit stovku (usmívá se). Když na konci třicátých let skončil na Spartě fotbalový zápas, dívaly jsme se my děti z okna na Letenském náměstí na záplavu aut a čárkovali jsme si, zda co do počtu vyhrají škodovky, nebo pragovky. Ale ten prudký technický pokrok posledních dvaceti let, a zvláště elektroniky, ten bere starým lidem dech.

Bez nadsázky se dá říci, že v současnosti prožíváme nejblahobytnější období v dějinách. Nezapomínáme trochu na pokoru?

Většina lidí žije tak, jak dosud nikdy nežila, a trápí je, myslím, že jiní žijí ještě o moc blahobytněji. Ale ta honba za penězi, často bezohledná, chamtivá a nečistá, a honba za požitky - to není pěkný a zdravý rys doby. Jedna z literárních postav Anatola France mi jako mladíkovi říkala, že je lépe peníze mít než nemít, ale že je důležité nebýt jimi ovládán. Je dobré občas se podívat na svět shora, z vysokých hor, anebo i teď třeba na vzedmutou hladinu Labe tekoucího v Děčíně do Německa a pocítit velkou sílu a moc přírody. (to)

Vladimír Úlehla (') se narodil v Praze a vystudoval češtinu a filozofii pro učitelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1950, v rámci akce Na pomoc pohraničí, učil na základní škole v Novém Boru, kam se vrátil i po vojenské službě, kterou absolvoval v letech 1951-1953. Tady poznal i svoji manželku Elišku Dreslerovou a po smrti jejího otce byli oba přeloženi do Jičína. Vladimír Úlehla dostal umístěnku na základní školu do Kopidlna, v letech 1961-1963 učil na Pedagogickém institutu v Liberci na katedře pedagogiky. Od podzimu roku 1963 nastoupil na Střední průmyslovou školu v Jičíně. V roce 1970 byl z politických důvodů přeložen na učňovskou školu drogistickou do Hořic a v roce 1974 mu bylo znemožněno učit. Až do svého odchodu do penze pak pracoval jako čerpač u podniku Vodní zdroje Praha Zličín. Po roce 1989 se zabýval začátky normalizace na Jičínsku a později se začal zajímat o vývoj Jičína v druhé polovině 19. a začátku 20. století. Výsledkem jeho práce jsou desítky článků v novinách i časopisech a také samostatné publikace Jičín na konci 19. století ('), Samotářská dcera Boženy Němcové Theodora ('), Václav Fejfar ('). (S využitím materiálu Pekařovy společnosti)

VIDEO: rozhovor s Vladimírem Úlehlou

Foto: Oldřich Havlíček