Jičín - Výjimečný pohled za kulisy poslední bašty stalinismu nabídl koreanista Jaromír Chlada, který v Jičíně vyprávěl o svém půlročním pobytu v Severní Koreji. I díky fotografiím měli návštěvníci besedy možnost nahlédnout do krutého a v mnoha směrech absurdního režimu, v jehož čele stojí už desítky let rod Kimů.

"Studovali jsme v Pchjongjangu, ale mimo metropoli jsme se během stáže příliš nepodívali. Pobyt v Severní Koreji v sobě nese zvláštní pocit strachu. Jako cizinci jsme byli neustále pod dozorem místních lidí, současně bylo ale prakticky nemožné navázat nějaký bližší kontakt s našimi vrstevníky. Mohli jsme se v rámci možností pohybovat volně, ale člověk je i tak hodně opatrný, u cizinců funguje autocenzura," přiznává Jaromír Chlada, jeden z mála lidí ze Západu, kteří nejizolovanější zemi světa poznali zblízka.

Spolu s kolegou Petrem Hindrichem dostal před osmi lety díky výměnnému studijnímu pobytu ojedinělou příležitost podívat se do země, které vládne krutý totalitní režim. Byli tak prvními Čechy, které po více než deseti letech Severokorejci pustili do země k delšímu pobytu.

Pchjongjang prý působí jako upravené město s velkými parky, i když mimo prominentní čtvrtě, kde sídlí třeba ambasády, jsou běžně vidět blátivé cesty a nízké domky slepované z různého materiálu. To, že země léta trpěla hladomorem, není v hlavním městě nijak patrné, ovšem akutní nedostatek vody a elektrické energie tam je na denním pořádku. "Pchjongjang je výkladní skříní režimu. Žít v hlavním městě je obrovské privilegium a jeho obyvatelstvo je výběrové."

O krutosti režimu, zejména životních podmínkách v koncentračních táborech, se ostatní svět podle Chlady dozvídá hlavně od uprchlíků, kterým se podařilo většinou přes Čínu z přísně střežené země uniknout do Jižní Koreje. Z jedné části poloostrova do druhé se tak dostalo zatím asi dvacet tisíc lidí, ale jejich život ani poté nebývá ideální.

"Zpravidla mívají velké problémy přijmout jinou realitu a přizpůsobit se životu v otevřené kapitalistické společnosti. Po generace byli vychováváni jinak - od dětství jim vštěpují, že všechno, co člověk potřebuje k životu, dostane od Velkého vůdce. K tomu slouží přídělový systém, i když v praxi funguje jen velmi omezeně nebo vůbec. Faktem je, že mezi severokorejskou komunitou na jihu poloostrova je zhruba šedesátiprocentní nezaměstnanost," popisuje.

V Pchjongjangu se nakupuje na tržištích, obchody bývají obvykle prázdné nebo je v regálech vyrovnán jen jeden druh zboží. Ekonomická situace Severní Koreje je zoufalá, nebylo tomu tak ale vždy. Ještě počátkem sedmdesátých let tam byla životní úroveň vyšší než v Jižní Koreji. "Po občanské válce díky masivní pomoci socialistických států se Severní Korea rychle postavila na nohy, vybudovala infrastrukturu, ale silná orientace na těžký průmysl a metalurgii se nakonec ukázala jako špatná cesta. Po několika letech režim zjistil, že země nemá stroje a spotřební zboží. Doprava, a hlavně zemědělství se vrátily k primitivním metodám z počátku minulého století. Běžně se používají volské povozy a objevují se i zprávy o masivním používání parních strojů."

Co oba české studenty během pobytu zaskočilo, byla všudypřítomná a neobyčejně propracovaná propaganda vládnoucí dynastie Kimů. "Všude jsou sochy a na každém kroku vidíte i pouliční nápisy. Podle některých studií je kult Kim Ir-sena srovnáván s náboženstvím, kde jediným rozdílem je to, že Severokorejci nemají mýtus o stvoření světa."

Zaujala je také skutečnost, jak je společnost sofistikovaně rozdělena na padesát dva kategorií podle významu a důležitosti. V rámci této hierarchie zhruba jednu třetinu tvoří elity, další třetinu takzvané stabilní jádro a poslední část populace tvoří nežádoucí nebo zavržení, líčí Chlada.

Pro běžného Severokorejce je proto nezbytné, aby jeho rodina měla čistý původ alespoň tři generace nazpět. "Někdy stačí, aby dědeček vlastnil kousek půdy nebo něco provedl, třeba přišel z Jižní Koreje nebo z Japonska, a život rodiny je tvrdě poznamenán. V některých případech se lidé ani nedozvědí, proč jejich rodinu internovali v koncentračním táboře."

Jako uznávaný koreanista si Jaromír Chlada nemyslí, že by v blízké budoucnosti mohlo dojít ke změně režimu a případnému spojení obou částí poloostrova, které jsou stále ve válečném stavu.

"Vládnoucí elity se rekrutují z řad armády, která je jednou z největších na světě. Ti se logicky brání, aby došlo k uvolnění, protože by to znamenalo radikální redukci ozbrojených sil s milionem vojáků." Vůle po rázné změně podle něj ale není ani u jižního souseda. V případě pádu totality se Soul totiž obává masivního přílivu emigrantů ze zaostalého severu. "Když se sjednocovalo Německo, uváděl se rozdíl v HDP jedna ku třem, jenže na korejském poloostrově se odhaduje až na jedna ku třiceti. Sama Jižní Korea by sjednocení nikdy nemohla financovat. A je těžké si představit, že by ho vůbec někdo mohl zaplatit. Sjednocení nenahrává ani celková geopolitická situace v regionu. Status quo, rozdělení severu a jihu podél 38. rovnoběžky, vyhovuje i mocnostem, nejen Číně, ale třeba i Spojeným státům," vysvětluje koreanista, proč v následujících letech neočekává žádnou podstatnou změnu. (jn)

Foto: Jiří Němeček