Zboží - Až teprve na nedávné výstavě fotografií Ondřeje Pýchy v novopacké galerii Aurum jsem zjistil, že sympatický mladík Jan Bek, můj spolubydlící v jednom z panelových domů na novopackém sídlišti, je umělecký kovář, jehož velmi vkusné a nápadité artefakty doplňovaly zmíněnou výstavu mladého pražského fotografa.

Bekova dílna v obci Zboží vzbuzuje vzpomínky na staré venkovské kovárny. Nechybí zde výheň, dnes již s elektrickým dmýchadlem, pícka na propan-butan a velké množství různých kleští, kladiv, sekáčů, zápustek a další potřebné kovářské nářadí. Doba se však přece jen mění, což dokazuje například pneumatický a pružinový buchar.

V tvorbě Jana Beka jsou zastoupeny různé plastiky, dýky, nože, dekorativní předměty, ale i mříže, ploty, branky a brány do zahrad a další zajímavé kovářské výtvory. Zápal a zaujetí pro řemeslo je zárukou dalšího rozvoje mladého uměleckého kováře, jehož tvorbu poznávají milovníci umění nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí, například ve Švýcarsku, Skotsku, USA a dalších zemích.

"K umění, a zvláště k tomuto řemeslu jsem měl vztah již od dětství, kovářskými výtvory jsem byl vždy unešen. Proto jsem začal navštěvovat Lidovou školu umění v Nové Pace, kde jsem se věnoval kreslení a modelování. Poté, co jsem s učitelkou Kateřinou Krausovou navštívil turnovskou šperkařskou školu, jsem zjistil, že i v dnešní době je možné se uměleckému kovářskému řemeslu učit. Od té doby mě tato vize již neopustila a v devítce jsem se na obor uměleckého kovářství a zámečnictví přihlásil. Mezi zlatníky, brusiči drahých kamenů, rytci a litci kovů nás bylo v ročníku šest uměleckých kovářů ze všech částí republiky," vypráví Jan Bek.

Co vám umělecká škola dala?

Získal jsem rozhled, například co vše lze z kovu vytvořit a hlavně podporu výtvarných představ. V dílně jsme ze začátku trávili osm, později až dvanáct hodin týdně a jako závěrečnou maturitní práci jsem podle vlastního návrhu vytvořil funkční váhy. Ve škole jsem měl štěstí na profesory. Kovářskému řemeslu nás učil profesor Jan Mastník, který měl velký vliv na můj další rozvoj. Jeho přístup byl perfektní, protože nám umožnil rozvíjet vlastní fantazii a jít vlastní cestou. Umožnil nám tak samostatný umělecký růst již na této škole. Vzhledem k tomu, že nás studovalo pouze šest uměleckých kovářů, tak jsme měli velmi dobrou partu a naše přátelství pokračuje i po škole. Často se setkáváme na různých sympoziích a dalších akcích.

Řemeslu jste se začal plně věnovat hned po ukončení školy?

Vzhledem k tomu, že jsem inklinoval také ke zpracování skla, přihlásil jsem se ještě na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, která měla také své kouzlo. Zaměřil jsem se na hutní sklo, na jeho foukání a lití. Díky ní jsem si rozšířil obzor a začal propojovat obě profese. Seznámení s výtvarníkem Jiřím Rybou ze sousední Lomnice nad Popelkou, který je známým tvůrcem skleněné plastiky a vystavuje po celém světě, mně umožnilo další rozvoj i v tomto směru. I když se v současné době věnuji hlavně kovařině, sklo mě stále vábí a rád bych se k němu někdy vrátil. Je to ale otázka zakázek, protože vybudování zázemí pro skelnou huťařinu je finančně velmi náročné, nemluvě o vlastním provozu. České sklářství je světoznámé, a když člověk z tohoto oboru vypadne, tak je velmi obtížné sladit krok.

Jaké byly vaše začátky?

Pro kovařinu jsem se rozhodl hned po škole v Turnově. Chtěl jsem se finančně zajistit, a tak jsem se této profesi začal věnovat průběžně již při studiu v Železném Brodě. Menší dílnu, v takových bojových podmínkách, jsem měl doma. Když jsem dělal něco většího, tak jsem si musel najmout kovárnu. Potom jsem náhodně objevil volný objekt tady ve Zboží, který původně sloužil jako garáž pro autobus. Polorozpadlou stavbu jsme před několika lety opravili, nakoupil jsem stroje a nářadí, a mohl jsem začít.

Na co se ve své tvorbě zaměřujete?

Od šperků až po velké brány.

Které výkovky pokládáte za nejobtížnější?

Těžko říci, zdánlivě obyčejná mřížka dá někdy více práce a vyžaduje více umu než plastika. Chce to hlavně nápad, zápal pro věc a vžít se do toho. Jsem na volné noze, a tak si občas mohu dovolit věnovat se jen nějakému svému nápadu, který ke své radosti uskutečním. Když mě něco vysloveně baví, tak se zakousnu, nekoukám na čas a dělám dlouho do noci.

Jak se liší vaše původní představy od konečného výtvoru?

Záleží i na typu zakázky. V některých případech si vše přesně nakreslím a potom se držím nákresu, jindy realizuji nové nápady i v průběhu práce. Podle mě má materiál v sobě schovanou již svoji budoucí podobu a kovář ji může při ztvárňování poznat a uvolnit.

Jaké materiály používáte?

Rozhodující pro materiály, které používám, je kujnost. Je to hlavně nízkouhlíková ocel, velmi často ve tvaru kulatiny nebo čtyřhranu. Z technologií spojování používám klasického kovářského sváření v ohni, ale i dnes běžně používané sváření.

A co damascenská ocel?

Tento materiál se používal dříve zvláště na čepele nebo vinuté hlavně. Tato ocel je svařena skováním ze dvou i více druhů materiálu při dosahování současné velké pružnosti i tvrdosti výkovku. Plátky o síle desetiny milimetru, kterých je až několik stovek, se při nataveném povrchu skovají. Následuje jejich opracování a případné leptání v kyselině. Vzhledem k různým druhům materiálu, odlišujících se od sebe tvrdostí a barevností, vzniká zvláštní jemně žilkovaná struktura podobná například kůře stromů. Často používám i nerez a kombinuji tento materiál s mědí a mosazí, což je vzhledem k různým kovacím teplotám velice náročné, ale o to více zajímavější.

Kde nacházíte inspiraci?

Inspiraci čerpám především u sebe a v přírodě, kterou mám velice rád. Samozřejmě je zapotřebí občas něco vidět. Pravidelně navštěvuji třeba kovářské sympozium v Helfštýně. Míla Pour