Jičín - Devět tisíc kilometrů během devadesáti dnů se snaží uletět na motorovém padákovém kluzáku Miroslav Oros z Ústí nad Labem, který tak má šanci vytvořit nový světový rekord ve vytrvalostním etapovém létání. Jeho cíl je stále reálnější, v současnosti má za sebou už více než polovinu cesty, ve vzduchu strávil desítky hodin a za bezmála šedesát dnů urazil přes pět tisíc kilometrů.

Před několika dny se Oros už podruhé zastavil také na vokšickém letišti u Jičína, kde měl delší přestávku, vynucenou nepřízní počasí. Bouřky jej nakonec přiměly zůstat na zemi o něco déle, než možná původně počítal.

Miroslav Oros se snaží překonat světový rekord se vzkazem, že se každý člověk může vydat na cestu za svým vysněným cílem. A když opravdu chce, může ho dosáhnout. Tento vzkaz předává nejen dospělým, ale hlavně dětem z dětských domovů. Trasa za rekordem totiž vede přes 150 dětských domovů napříč celou Českou republikou. V několika z nich se někdejší šéfredaktor časopisu Pilot a neúnavný propagátor létání už také zastavil na besedu.

Tohle je docela odvážná a náročná výzva, zkusil to už před vámi někdo jiný?

Ten projekt není prapůvodně můj nápad. Nejsem autorem této myšlenky, tím je Kanaďan Benjamin Jordan, který v roce 2009 přeletěl Kanadu. Na motorovém padáku překonal po etapách vzdálenost 8008 kilometrů, čímž vytvořil světový rekord ve vytrvalostním etapovém letu. Jeho trasa vedla přes dětské tábory pro děti z neúplných rodin. Loni jsem se s Benem setkal v Česku, když tady svůj projekt prezentoval, protože létá na stejném vybavení od české firmy jako já. Asi čtyři dny jsme spolu létali v jižních Čechách, a když jsme se pak loučili, řekl jsem mu, ať se na mě nezlobí, ale že se pokusím jeho rekord překonat. Jeho to potěšilo, protože svým výkonem chtěl motivovat další lidi. Ale kladl mi na srdce, že když už budu tak dlouho ve vzduchu, abych do projektu vnesl ještě další myšlenku, aby měl i lidskou stránku.

Takže jste se od svého přítele inspiroval a podobně jako on navštěvujete zařízení pro děti, tentokrát dětské domovy?

Inspiraci nepopírám. Ale mně bylo hned od začátku jasné, co do toho vložím, protože od roku 2006 se angažuji ve fondu sportovců Nadace táta a máma, který pomáhá zpřístupňovat sportovní aktivity dětem z dětských domovů.

Jak vypadá váš itinerář nebo cestovní mapa?

Létám velice operativně podle počasí, jediné, co je jasně dané, že musím za devadesát dnů nalétat devět tisíc kilometrů, které se musí skládat minimálně z třicetikilometrových úseček, takže nelze létat neustále někde dokola. Navíc musím během tříměsíčního limitu protnout 150 bodů, což jsou dětské domovy. V podstatě tedy létám od jednoho dětského domova ke druhému. Některé domovy jen přeletím, vyfotím ze vzduchu, ale u části z nich se také zastavím a uspořádám pro děti besedu o létání, a hlavně o tom, jak je důležité si v životě dávat nějaké cíle. Děti se do projektu zapojují i vlastní iniciativou, když se někde na louce nebo na náměstí chytí za ruce a ze svých postav vytvoří obrazec, který pak ze vzduchu vyfotím.

Jakou máte podporu na zemi, bez nějakého zázemí se asi neobejdete?

Máte pravdu, nejsem na to sám. Celá pozornost se sice stáčí na moji osobu, ale já bych byl naprosto bezmocný bez svého doprovodného týmu, který v průběhu celého pokusu o rekord tvoří až tři lidé v doprovodném vozidle. Nelétám sice mimo civilizaci, ale zázemí je důležité, protože občas člověk přistane na místech, kde jediné, co můžete dělat, je sedět a čekat, neboť té energie vám už moc nezůstalo.

Jak hodnotíte prozatím svůj výkon?

Tady v Jičíně jsem asi třicet kilometrů pod limitem. Jsem si ale naprosto jistý, že devítitisícová hranice je reálně dosažitelná, a rád bych, pokud to půjde, zaútočil i na deset tisíc kilometrů. Hodně nám zatím přeje počasí, které je snad nejdůležitějším faktorem. A je pravda, že by se dalo tlačit na pilu ještě víc. Ale nejdůležitější na celém rekordu je těch devadesát dnů přežít, zbytečně neriskovat a letět zhruba čtyři hodiny denně v co nejbezpečnějších podmínkách. Extrémní létání za drsnějších podmínek si pořád nechávám jako rezervu až na závěr.

Plán tedy spočívá v improvizaci?

Já třeba nevím, kde přistanu zítra. Plán se skutečně sestavuje operativně podle toho, jaké je počasí, jak fouká vítr. V tom mám svým způsobem výhodu a volnost, na druhou stranu létám uzavřené tratě na relativně malém území, tudíž to chce i trochu fantazie.

Létání tedy vyžaduje i znalost moderní meteorologie?

Určitě, vyžaduje znalost meteorologie a také znalost taktiky, protože ve chvíli, kdy třeba tři neděle v kuse fouká silný východní vítr, tak vás to zažene k západním hranicím a pak není jednoduché se odtamtud dostat. Pak třeba během tří dnů uletíte dvě stě kilometrů proti větru, které potom za jedno odpoledne přelétnete najednou celé zpátky. Za použití internetu si sestavuji svou vlastní předpověď počasí na základě několika různých slovních předpovědí i numerologických modelů.

Jaké počasí je pro vás nejhorší?

Jednoznačně bouřkové. Potkat se s bouřkou znamená naprosto bezvýchodnou situaci. Přináší totiž extrémy, kdy masa vzduchu stoupá například rychlostí dvacet třicet metrů za sekundu, což vás rychle vytáhne do výšky, kde se kvůli nedostatku kyslíku udusíte a také umrznete. Z bouřky se nemáte šanci dostat ven, buď vás někde v pořádku vyplivne, a nebo také ne. Existuje řada případů, kdy to lidé přežili a vyprávěli o tom, ale já nechci být jedním z nich. Pokud se do takové situace dostanete, pak je to jednoznačně chyba pilota. Žádného pilota nesmí potkat, aby se mu ve vzduchu náhle změnilo počasí. Dopředu s tím musí počítat a raději neletět.

Česká republika je poseta poměrně velkým počtem sportovních letišť, je to pro vás výhoda?

Velká výhoda. Letiště jsou v podstatě neustále na dohled a pochopitelně zvyšují bezpečnost. Člověk nemusí sedat do nějakých neověřených míst. Trasy tak vlastně plánuju i podle letišť, pokud zrovna nepřistávám na louce vedle nějakého dětského domova, kde to mám dopředu ověřené. Jinými slovy, čím je pro karavanu na poušti oáza, tím je pro mě letiště.

Při velkém počtu udržovaných letišť asi nemáte o společnost ve vzduchu nouzi?

Ten prostor je obrovský, není jen dvourozměrný jako silnice, takže málokdy někoho ve vzduchu potkám. Sem tam se ale kamarádi na padácích připojí a kousek cesty mě doprovodí. Lidé, kteří se této činnosti věnují, jsou něco jako jedna velká rodina, vzájemně se podporují. V současnosti u nás létá nějakých osmnáct až dvacet tisíc lidí. Češi jsou hodně zaměření na létání, které má u nás velkou tradici. Zrovna letos se slaví sto let dálkového letu průkopníka aviatiky Jana Kašpara. U zrodu tradice stál i méně známý Metoděj Vlach, který u nás jako první sestrojil letadlo vlastní konstrukce. Čechoslováci se jako váleční piloti vyznamenali také v Bitvě o Británii. Myslím, že v koutku duše každý letce obdivuje, stejně jako já, protože ani na chvíli se nepovažuju za někoho, kdo by se mohl jen trochu rovnat pilotům stíhaček nebo bombardérů, kteří za druhé světové války nasazovali své životy.

Co vás zatím v průběhu rekordního pokusu nejvíc zaujalo?

V Česku je přes 180 dětských domovů, ve kterých žije kolem osmi tisíc dětí, které mají skvělé materiální zabezpečení, ale chybí jim táta a máma, kontakt s dospělými. Čím více člověk tu problematiku poznává, tím více si uvědomuje, jak jsou zbytečně komplikované žádosti v případě, kdy chce někdo dát těmto dětem náhradní rodinu. A teď se připravuje novela zákona, která situaci ještě zhorší. Také na to se snažím upozornit. (jn)

Miroslav Oros se při své cestě za světovým rekordem ve vytrvalostním etapovém létání zastavil na letišti ve Vokšicích u Jičína. Foto: Jiří Němeček