Jičín - Na pultech knihkupectví se počátkem října objevila další publikace, jejímž autorem je historik Jindřich Francek. Jeho nová kniha nazvaná Zločinnost a bezpráví vychází v tematické řadě Velkých dějin zemí Koruny české, a jak uvádí nakladatelství Paseka, které za dlouholetým edičním počinem stojí, jde o dosud nejrozsáhlejší monografii věnovanou dějinám trestní spravedlnosti a kriminality.

Jindřich Francek, který patří k našim předním odborníkům v oblasti dějin kriminality, ve své nejnovější práci předkládá čtenářům vývoj trestního práva a přehled rozličných kriminálních deliktů zasazených do historického kontextu od nejstarších dob až po osmdesátá léta minulého století. Knihu autor rozčlenil do pěti celků, ale hlavním dělítkem je letopočet 1848. Nejprve se věnuje trestnímu právu, soudnictví a kriminalitě do roku 1848, druhá část pak stejnou problematiku sleduje v rozmezí let 1848-1989. Vedle přehledu vývoje trestního práva autor přináší desítky kriminálních případů, při jejichž líčení bohatě cituje dobové prameny a často nás zavádí do míst velmi morbidních, do mučíren i na popraviště. Zajímavá bezesporu pro čtenáře bude i část věnovaná 20. století, v níž se autor nevyhýbá ani tématu zneužívání trestního práva totalitními režimy.

Přestože kniha Zločinnost a bezpráví má 740 stran, nelze v ní z dané tematiky zachytit vše, vždyť nás autor provádí více než tisíciletým časovým úsekem. Právě na určitá úskalí podobných monografií jsme se Jindřicha Francka zeptali.

Je možné v jedné knize postihnout celou problematiku trestního práva a kriminality v tak dlouhém období?

V žádném případě, vždyť v českých a moravských archivech jsou ve fondech justičních orgánů uloženy tuny příběhů lidí, takže v jedné publikaci lze zveřejnit jen jejich zlomek.

Nevyhnutelně musí přijít určité zjednodušení, jak se s tím renomovaný historik vyrovnává?

Jistá míra zjednodušení je nevyhnutelná, nesmí se však provádět na úkor srozumitelnosti a vypovídací hodnoty textu. Některé písemné prameny jsou psány květnatým, jiné zase až příliš strohým stylem, je tedy nezbytné předložit tyto dokumenty čtenářům dnešním jazykem. Knihu jsem psal pro poučenou veřejnost s předpokladem základní orientace ve faktografii českých dějin.

Byl jste nucen svůj rukopis krátit?

Samozřejmě, protože kniha měla limitovaný počet stran. Poněvadž bylo potřebné počítat s ilustracemi, poznámkovým aparátem i seznamem pramenů a literatury, činilo zkrácení asi pětinu původního záměru.

Jak jste se rozhodoval, který příběh v knize bude, a který se zkrátka už nevejde?

To je vždycky těžké, protože právě příběhy mají své místo a určitým způsobem dokreslují i obohacují pasáže předchozích kapitol. A navíc podávají svědectví bez příkras o době, ve které se odehrály. Nicméně kniha je chápána jako příručka a zvídavý čtenář může nalézt v poznámkovém aparátu i seznamu pramenů a literatury inspiraci k dalšímu studiu. (to)

Foto: Jiří Němeček