Jičín - Žití na dluh nelze prodlužovat donekonečna, říká poslanec a bývalý novopacký starosta Josef Cogan (člen poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové). Zároveň ale nepopírá, že by si drtivá většina měst a obcí zasloužila větší finanční příjmy, které jim může zajistit ve vládě stále přetřásaná novela rozpočtového určení daní. Dosavadní pravidla jsou totiž podle něj nespravedlivá.

"Do poslanecké sněmovny jsem kandidoval právě proto, že jsem chtěl bojovat o spravedlivější rozpočtové určení daní. Samozřejmě nejvýznamnější motivací byla celková finanční situace státu, ale hned další prioritou je pro mě změna v dosavadním způsobu rozdělování peněz ze sdílených daní mezi obcemi," tvrdí Cogan.

Jako bývalý starosta tedy souhlasíte s protesty svých někdejších kolegů, kteří současnou situaci z pohledu hospodaření měst a obcí líčí kolikrát téměř jako zoufalou?

I v kontextu státních a vůbec evropských fiskálních problémů je situace obcí opravdu špatná. V České republice bych se ale vyhýbal použití slova jako katastrofální nebo zoufalá. Ve srovnání s jinými zeměmi na tom nejsme zatím tak špatně. Určitě je ale na místě si uvědomit, že si všichni musíme utáhnout opasky, protože žití na dluh nelze prodlužovat donekonečna. Nic to však nemění na tom, že onen pomyslný koláč financí, které stát vybírá od daňových poplatníků, se mezi místními samosprávami rozděluje nespravedlivě. Opravdu propastný rozdíl v příjmech na jednoho občana panuje mezi Prahou a městy, která mají kolem pěti tisíc obyvatel. Praha tak dostává čtyřiapůlkrát víc než například Lázně Bělohrad, což je neudržitelné. Naše hnutí starostů a nezávislých vedlo kampaň za spravedlivější rozdělování daní již v době, kdy situace ještě nebyla tak vyhrocená.

Čím si vysvětlujete, že se obce probudily až nyní a pro stovky starostů se rozpočtové určení daní stalo najednou tématem číslo jedna?

V době konjunktury a růstu příjmů panovala na radnicích většinou optimistická nálada - nakonec díky tomu vzniklo i ohromné množství prospěšných projektů. Vystřízlivění přišlo ve chvíli, když obce zjistily, že nemají peníze na investice, ale že jim sotva stačí na běžný provoz a údržbu.

Novela rozpočtového určení daní má ale i řadu odpůrců, kteří její přijetí v parlamentu stále oddalují. Je vůbec reálné, aby se ji podařilo včas prosadit i navzdory protestním pochodům starostů napříč Prahou nebo vyvěšováním protestních vlajek na radnicích?

Ve vládní koalici se podařilo už dříve dohodnout, že se rozpočtové určení daní dostane na úroveň běžnou v západní Evropě. Výsledkem je, že by sledovaný poměr daňových příjmů mezi nejchudší obcí a Prahou neměl přesahovat dvouapůl- až trojnásobek. Novela by měla začít platit s účinností od ledna 2013. Stále se ale setkávám s dezinterpretacemi návrhu ministerstva financí, který považuji za kompromisní. Jeho kritici neustále řeší, že někomu něco sebereme, místo toho, aby řešili, že někdo celá léta dostával o tolik peněz navíc. Vždyť čtyři největší města si dnes rozdělí skoro polovinu všech peněz, zkrátka si zvykla využívat tyto štědré zdroje a k tomu si nastavila i svůj vnitřní režim. Když to hodně zjednoduším, tak v Praze si můžou dopřávat chleba s kaviárem, v dalších třech velkých městech chleba se šunkou a tisíce ostatních obcí se musí spokojit jen se suchým a často i tvrdým chlebem.

Existuje i jiná cesta, jak v krátké době vylepšit stav obecních rozpočtů? Svaz měst a obcí totiž varuje, že se některé samosprávy mohou už v příštích měsících ocitnout na hranici kolapsu, protože nebudou schopny splácet své závazky.

Máme pouze jedny peníze, a pokud nechceme prohlubovat státní deficit, tak je jen omezený okruh možností. Můžeme například zvyšovat daně, které stát vybere od lidí a firem, což by ale mohlo být velmi kontraproduktivní. V každém případě doporučuji obcím sestavovat rozpočty na příští rok s určitou dávkou skepse a raději počítat s horším vývojem. Optimismus teď opravdu není na místě. Zároveň si ale myslím, že se třeba ukazatel hrubého domácího produktu stal svého druhu fetišem. Společnost kvůli němu v případě negativních zpráv propadá do určitého traumatu a letargie, jenže v reálném životě to snad není jen o makroekonomických číslech. Člověk by svou životní spokojenost neměl poměřovat pouze podle výkonu ekonomiky. To, že bude stagnovat, přece ještě neznamená, že se zákonitě musí zhoršit i pocit osobního štěstí lidí. Musíme si prostě zvyknout, že se střídají období růstu a stagnace.

Částečným řešením pro vyprazdňující se pokladny obcí mohlo být i nové zdanění hazardu. Parlament však před několika dny schválil novelu, která starosty spíše pobouřila.

Je paradoxní, že největší odpůrci novely rozpočtového určení daní, poslanci velkých měst s výjimkou našeho klubu, kteří brečí jako želvy nad tím, o kolik peněz by jejich magistráty přišly, teď najednou hlasovali pro to, aby se třetina takto vybraných peněz - 2,7 miliardy korun - ponechala loterijním společnostem právě na úkor měst a obcí. Přitom by většinu z těchto příjmů získala právě čtveřice největších měst. Nejen že kvůli ostudnému hlasování nově vzniklé loterijní koalice KSČM, ČSSD a ODS připravily obce na výnosech takzvaného odvodu z hazardu o zhruba tři miliardy plánovaných příjmů, ale navíc je nově připravily i o všechny místní poplatky za zhruba 1,1 miliardy z internetových videoloterijních terminálů, na což jsem ve sněmovně výslovně upozorňoval. Ve skutečnosti však obce přijdou o ještě větší sumu, protože kvůli hlasování loterijní koalice dokonce nebudou muset majitelé heren odvádět žádné místní poplatky. To představuje dalších minus osm set milionů korun pro obce. Nový zákon o hazardu považuji za ostudný a rozhodně se budeme snažit tento paskvil napravit. Původně dojednaný návrh ministerstva financí přinášel obcím pět miliard navíc a budeme ho nadále prosazovat.

V České republice je přes šest tisíc obcí. Není to příliš? Nebude na ně proto s výhledem do budoucna vyvíjen tlak k jejich slučování právě z ekonomických důvodů?

Tohle je dáno historickým vývojem, podobná roztříštěnost samospráv je ale i na Slovensku a z větších zemí například i ve Francii. Právě i s ohledem na historickou tradici je tohle věc, kterou půjde těžko změnit. Stát se o to asi už v minulosti pokusil tím, že rozdíl v daňových příjmech mezi Prahou a nejmenšími obcemi byl na úrovni až šestapůlnásobku, čímž chtěl menší sídla přitlačit ke slučování. Chápu otázky ve smyslu, co může udělat obec, která má řádově pouze desítky občanů. Pokud si ale tamní občané budou přát samostatnost své obce, tak se těžko něco změní. A ani to není na pořadu dne. V konečném důsledku by se totiž ušetřilo v podstatě jen na mzdových nákladech, které ale v součtu nehrají zase až tak významnou roli. Řešení bych viděl spíš ve spolupráci obcí na bázi mikroregionů a podpoře jejich společných projektů pro více celků najednou. Mimochodem, pod Novou Paku patří několik osad, kterým se snažíme dávat maximální prostor prostřednictvím osadních výborů. Ostatně třeba taková Vrchovina má 350 obyvatel, a pokud by byla samostatná, byla by zhruba pětadvacátou největší obcí v našem okrese. (jn)

Foto: jn

Foto: Jiří Němeček