Jičín - Hebraistka a kulturoložka Terezie Dubinová z Jičína je autorkou nové publikace Jak učit o holocaustu, která je volně a zdarma ke stažení na internetu.

Kniha je sice určena především učitelům, kterým poslouží jako příručka a usnadní jim tak přípravu k výuce, obsah a přehledné řazení jednotlivých kapitol však můžou oslovit i veřejnost, která se zajímá o genocidu židovského obyvatelstva za druhé světové války.

Jak sama autorka uvádí, v publikaci klade důraz na lidské příběhy, válečné a poválečné souvislosti a dodnes přetrvávající dědictví a paměť holocaustu.

Terezie Dubinová vyučovala například biblickou hebrejštinu na husitské teologické fakultě v Praze, věnovala se lektorské činnosti, pracovala v občanském sdružení Centrum humanitární pomoci krajanům, které pomáhalo ukrajinským občanům českého původu v oblasti postižené černobylskou jadernou katastrofou, v letech 2002 až 2009 pracovala v jičínském sdružení Baševi, které pečuje o synagogu a židovský hřbitov v Jičíně, a v posledních letech byla správkyní synagogy v Turnově. Zabývá se ženskou spiritualitou ve starověku a jejími stopami v hebrejské Bibli, Talmudu a židovské mystice.

V roce 2008 jí Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze vydalo knihu Ženy v Bibli, ženy dnes. Předloni spolu s Pavlem Jakubcem napsala knihu Židé na Turnovsku.

V rozhovoru pro NN vysvětluje, jak vnímá holocaust a čím je pro ni toto téma důležité.

Co pro vás bylo hlavním impulsem k sepsání internetové publikace Jak učit o holocaustu?

Předcházely tomu přednášky pro studenty a semináře pro učitele na různá témata z judaismu a židovství. V rámci toho jsem mimo jiné připravila právě i seminář, jak učit o holocaustu a totalitních režimech, který se s poměrně velkým ohlasem konal v Hradci Králové. V Turnově, kde jsem donedávna pracovně působila, jsem poté dostala úkol, abych toto téma zpracovala do písemné podoby v rámci evropského projektu Kulturní dědictví česko-polského příhraničí.

Nebyl tam nějaký osobní důvod či osobní motivace?

Nápad převést seminář do písemné podoby, do podoby publikace, přišel od mé nadřízené z odboru cestovního ruchu. Pro mě to bylo těžké hlavně v tom, že jsem si musela nejprve ujasnit, co konkrétně pro knihu vybrat a jakou formou text čtenářům podat, čím by měla publikace začínat a čím končit.

Jak dlouho se problematikou holocaustu vlastně zabýváte?

Když studujete hebraistiku, tak holocaust nelze opominout, protože je součástí židovské identity, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem se tomuto tématu nikdy před tím cíleně nevěnovala, naopak jsem se mu dlouho a úspěšně vyhýbala, protože to pro mě bylo hodně bolestné. Změna nastala až před dvěma lety, když přišel požadavek k uspořádání prvního semináře, a opravdu do hloubky jsem se do celé problematiky ponořila až loni.

A překvapilo vás něco? Nějaký nový poznatek nebo nová emoce?

Dvě věci. Jedna souvisí s tím, že už nejsem nejmladší a od určitého věku mě více než historická fakta začaly zajímat psychologické aspekty té skutečnosti, včetně toho, jak se promítá do dnešní situace. Také proto v učebnici kladu poměrně velký důraz na to, jaký měl holocaust dopad na psychiku pachatelů, obětí a jak se stále projevuje v psychice dnešních Evropanů. A překvapením pro mě bylo, že se objevuje opravdu hodně výborných knih, mimo jiné i literatura, která by ještě před několika lety nevyšla. Konkrétně jde o knihy, které se na holocaust dívají očima pachatelů nebo zaznamenávají dopad viny na generaci pachatelů a generace následující. Za komunismu se totiž o holocaustu příliš neučilo, až po roce 1989 se o něm začalo více mluvit a začaly vycházet knihy na toto téma. Nejprve však faktografické, a teprve až když byl tento dluh smazán, tak mohla začít vycházet specifická literatura, například memoárová. V posledních letech tak vycházejí i knihy, které se na válku dívají právě očima třeba německých vojáků.

Proč je podle vás potřeba o holocaustu na školách učit? Je vůbec nutné o něm ve společnosti mluvit?

Z pohledu historie od této události uteklo zatím málo času, od druhé světové války nás dělí dvě generace, mezi námi stále žijí pamětníci. A vše stále ještě silně rezonuje v rodové a kolektivní paměti. Holocaust a druhá světová válka podle mě zásadně ovlivnily Evropu, její kulturu a společnost. Evropa nyní prochází krizí, která se navenek projevuje jako ekonomická krize celého společenství a více či méně napjatými vztahy s ostatními státy. Ve skutečnosti to podle mého názoru není krize ekonomická, ale krize hodnot a důvěry. Myslím si, že její kořeny jsou v první a druhé světové válce a v holocaustu. Tehdy došlo k rozbití starého evropského řádu, spojeného s křesťanským étosem, určitými normami chování. A především k rozbití důvěry v tento řád a jeho morální pravidla.

A nepřeceňuje se samotný holocaust, jeho význam?

Někdy se Židům vytýká, že o něm pořád mluví. Oni o něm ale musí stále mluvit, protože, jak už jsem říkala, je součástí jejich identity. Na druhou stranu právě holocaust je nejkřiklavějším příkladem, jde o bezprecedentní událost v dějinách. Tady už nešlo o běžnou genocidu, ale spojilo se několik věcí v jednu - systematické vyvražďování jedné skupiny obyvatel a odsouzení všech budoucích obyvatel, kteří se ještě ani nenarodili. Klíčová byla ideologie, která uvolnila stavidla latentního antisemitismu a jejímž prostřednictvím se podařilo zmanipulovat chování tolika lidí, což se nikdy před tím nestalo. Proti homosexuálům bylo vedeno tažení, ale pouze proti mužům a nebyli zabíjeni. Němečtí Romové byli sice likvidováni, ale pouze ti neusedlí. U jiných skupin, příslušníků různých národů nebo válečných zajatců to nikdy nebylo tak vyhraněné. Židé ve svých dlouhých dějinách zažili řadu pogromů, z kterých se vždy vzpamatovali. Do poslední chvíle proto nevěřili, že by tažení proti nim za druhé světové války mohlo přerůst do tak obludných rozměrů s katastrofálními následky. I to je jeden z důvodů, proč všichni neutekli nebo se nevzbouřili, proč byli tak pasivní před transporty do koncentračních táborů. V této souvislosti jen podotknu, že souhlasím s názorem, že evropská kultura by bez Židů nebyla na takové úrovni, na jaké je. Relativně malá etnicko-náboženská skupina měla obrovský přínos pro společnost, v níž žila. A ta ji téměř zlikvidovala.

Myslíte si, že je české školství stále zanedbané, že pedagogové postrádají dostatek erudice učit o holocaustu, případně o judaismu?

Dnes už ne. Naopak musím pochválit i současné učebnice historie, které sice místy obsahují nepřesnosti, ale jinak jsou velmi dobré. A je jich řada, takže si učitelé mohou vybírat. Problém spočívá někde jinde, dějepisu je na rozdíl od jiných předmětů věnováno málo hodin a děti se přitom musí během školního roku naučit hodně látky. Bohužel humanitní vzdělání obecně dnes není většinou považováno za praktickou přípravu pro budoucí život, ačkoliv si myslím pravý opak. Problém tedy nevidím ve způsobu výuky a v její náplni, ale v celkové organizaci.

Co vaše učebnice přináší, jaký má obsah?

Výuka na školách je dobrá, ale důležité je říct dětem ještě před holocaustem i něco o Židech, jejich historii. Zatím všechny učebnice dějepisu, které jsem měla k dispozici, obsahovaly jen minimum informací o vývoji, způsobu života a charakteru židovské komunity. Pro školáky bývá totiž často nepochopitelné, kde se latentní antisemitismus vlastně vzal. Nebo, jak mi při semináři řekla jedna dívka, něco špatného prostě museli udělat, když je nikdo neměl rád. Proto jsem do publikace zařadila i předmluvu, ve které se snažím vysvětlit okolnosti a kořeny antisemitismu, neboť různé předsudky a stereotypy tradované ve společnosti nejsou dodnes ničím výjimečným. Po předmluvě je text rozdělen do dalších čtyř základních částí - situace před válkou, válka a holocaust, poválečná situace a léčení. Ta poslední část může být z hlediska historiků napadnutelná, ale já si na ní trvám, protože pro mě to je důvod, proč je holocaust stále živé téma a proč je obsažen v kolektivní paměti Evropanů. Ať už na vědomé, nebo nevědomé úrovni nás stále ovlivňuje. A to, jakým způsobem byla traumata u obětí i pachatelů léčena, mi přijde hodně důležité, zvlášť když v učebnicích to většinou vypadá tak, že válka prostě skončila a následovaly jiné události.

A jak podle vás tohle téma rezonuje ve společnosti, mimo školní prostředí?

Když se nás něco emočně dotýká, jde o signál, že nám to není lhostejné. Jeden kolega historik a archivář říká, že holocaust jako téma jde řadě lidem na nervy proto, že si dosud nepřiznali spoluvinu, že jsme součástí evropské kultury, která se nějakým způsobem provinila. A ne každý člověk si je také ochoten připustit, že v každém z nás jsou mechanismy, které se za určitých okolností mohou aktivovat a způsobit, že se staneme spoluviníky nebo přímo pachateli něčeho špatného na bližním. Druhým fenoménem, který s holocaustem úzce souvisí, je Izrael, přesněji izraelsko-palestinský konflikt. Ten se u nás zatím nediskutuje tak intenzivně jako v jiných evropských zemích, nicméně i tohle téma bývá docela často zkreslováno a zneužíváno. Za války byli Židé bezmocní, proto jich miliony skončily v plynových komorách, zatímco nyní mají svůj stát, svou armádu a policii a chovají se velice asertivně, což je ale některým lidem zase trnem v oku. (jn)

Foto: Jiří Němeček