Je to vášeň, shodují se příznivci vojenské historie. Stále nás to baví
03. 02. 2012 Zprávy foto: 1 « zpět
Železnice - Když obléknou uniformu, stávají se vojáky a alespoň na čas se ocitnou v jiné době. Necelé tři desítky členů tradiční vojenské historické jednotky c. k. 73. pěšího pluku se sídlem v Železnici spojuje jedna věc - záliba ve vojenské historii. Hlavně pak události kolem prusko-rakouské války z roku 1866.
Jednotka od svého založení v roce 1991 usiluje o zachování a údržbu památek, pomníků a hrobů padlých v prusko-rakouské válce na jičínském bojišti. Ve svém názvu se hlásí k odkazu chebského pluku, který se vyznamenal zejména v památné bitvě u Jičína, kde se za cenu velkých ztrát postavil početně silnějšímu nepříteli a jeho zadržováním umožnil jiným částem rakouského vojska klidnější ústup.
Mezi zakládající členy patří i Rudolf Koldovský (na snímku), donedávna učitel dějepisu, který u jednotky působí dvacet let v hodnosti šikovatele. Podobných nadšenců jsou v Česku desítky, rok co rok se pravidelně schází v dobových uniformách rakouské, pruské a saské armády a společně se snaží přispívat k oživení zájmu veřejnosti o vojenskou historii českých zemí. Ostatně železnická jednotka se zabývá nejen obdobím prusko-rakouské války z roku 1866, ale před lety se rozšířila i o sekci, která se věnuje také době I. světové války.
Jak se člověk dostane k tak netradiční aktivitě, jako je členství ve vojenské historické jednotce?
Motivací k založení jednotky bylo snad pro všechny z nás 125. výročí války z roku 1866, respektive vzpomínkové akce v Trutnově, na Chlumu a týden před tím i menší setkání v Železnici a v Jičíně.
Kde jste tehdy získali uniformy a výzbroj?
Látku na uniformy, tenké válcované sukno Melton, jsme na jaře 1992 objednávali ve Valašce ve Valašském Meziříčí. Střihy jsme získali od kamarádů z již existujících jednotek a pak si každý sháněl svého krejčího. Pro nás Železnické šil tehdy pan Jaroslav Rachtava z Popovic u Jičína. Výzbroj se pořizovala obtížněji, i když puškové bajonety Lorenz se daly sehnat po starožitnictvích za solidní cenu kolem pěti set korun. První sérii replik dlouhých pěchotních Lorenzek jsme si objednali až v následujícím roce 1993 na podzim po natáčení koprodukčního dvoudílného velkofilmu Radetzkymarsch. Tam jsme si na ně vydělali a zrovna v Pardubicích se objevil jejich výrobce, který je nabídl za zaváděcí cenu sedm tisíc korun. Řemení se dávalo dělat v Jaroměři ze starých řemenů od zemědělských strojů a dodavatelem byl tehdy jeden ze zakladatelů jednotky Břetislav Preisler. Pak je tu ale ještě řada dalších doplňků - kožené kapsltašky, dřevěné kůží pošité patrontašky od pana Dytrycha z Jičína, puškové řemeny s přezkami, čáky od Petra Kavky z Mladé Boleslavi a tak dále.
Čím se příslušníci jednotky v civilu zabývají, jaká jsou jejich povolání? A kolik lidí jednotkou za těch dvacet let vůbec prošlo?
Do jednotky vstupují lidé různých povolání, mezi sebou máme například truhláře, knihovníka, řidiče, zásobovače, vojáka hradní stráže, příslušníky vězeňské stráže, hotelového manažera, zedníky, údržbáře, učitele, vysokoškolského studenta, a dokonce také žáka základní školy, což není poprvé. Za těch dvacet let prošlo jednotkou kolem čtyřiceti lidí. A šest z nás to vlastně dotáhlo až do důchodu, ale dál zůstáváme členy.
Co vás na této činnosti nejvíc baví? Nikdy jste neměl chuť s tím skončit?
Spojuje nás všechny láska k historii, především té vojenské. Jsme taková velká parta kamarádů od Plzně po Brno, která se během roku setkává na různých vzpomínkových akcích. Rozhodně nás to stále baví.
Kolik času ročně strávíte v dobové uniformě?
Jak už jsem říkal, mezi hlavní aktivity patří účast na vzpomínkových akcích u nás i v zahraničí. Ročně jich bývá tak kolem dvaceti.
Máte pocit, že zájem veřejnosti o vojenskou historii a dějiny vůbec v průběhu let roste, nebo spíše upadá?
Střední a starší generace má k vojenské historii pozitivní vztah, možná i proto, že absolvovali takzvanou vojnu a dnes vzpomínají samozřejmě jen na to dobré, co tam prožili. S dnešní mladou generací je to poněkud slabší, jsou to děti konzumní společnosti a žijí většinou jen dneškem, historie jde tak trochu mimo ně. (jn)
Foto: Jiří Němeček
