Jičín - Extrémní biker Jan Kopka (') z Jablonce nad Nisou, účastník nejdrsnějších cyklistických závodů světa napříč ledovou pustinou či rozpálenou pouští, v jičínském Fitclubu na Lidickém náměstí uspořádal besedu o závodu 1000 Miles Trans Czecho-Slovakia, jehož premiérový ročník loni uspořádal jako první podnik svého druhu v Evropě. Letošní ročník, jehož startovní listina je už obsazena, se pojede z Čech na Slovensko.

Poznáte hranice svých možností,

říká extrémní biker Jan Kopka

Mimořádný test vůle a odhodlání navzdory nezměrné únavě a bolesti nabízí český biker Jan Kopka. Vítěz nejdrsnějšího cyklistického závodu planety napříč Aljaškou, účastník ultramaratonu v Austrálii, Mongolsku či závodu přes Skalisté hory z Kanady do Mexika loni uspořádal premiérový ročník 1000 Miles Trans Czecho-Slovakia, první extrémní závod svého druhu v Evropě.

"Nejdramatičtějším okamžikem bylo setkání jednoho účastníka s medvědem, který mu přes noc zničil tretry. Jinak se naštěstí nikomu nic vážného nestalo," říká Kopka, který závod napříč Česko-Slovenskem uspořádal díky svým zkušenostem s řadou podobných podniků po celém světě.

"Chtěl jsem uspořádat závod, jaký se v Evropě ještě nikdy nejel. Jen jsem si nebyl jistý, jestli se mi alespoň trochu podaří podmínky a atmosféru extrémních bikerských závodů, kdy jde o holé přežití, přenést i do našich končin. Ohlasy účastníků naznačují, že se to snad povedlo. Nejsou tu sice odlehlé, civilizací nedotčené oblasti, ale zato jinde na světě nenajdete tak rozmanitou přírodu na relativně malém kousku země jako u nás," hodnotí první ročník.

Ze stovky prvních odvážlivců, kteří se na východním cípu Slovenska v Nové Sedlici postavili loni v létě na start, dojelo do západočeského města Skalná asi třicet lidí, dalších třicet zvládlo alespoň 500 mil. První projel cílem za osm dnů, poslednímu zabral přejezd přes převážně hornatou krajinu podél severních hranic dvacet dnů. Věkový průměr pelotonu dosáhl sedmatřiceti let - nejmladšímu bikerovi bylo osmnáct a nejstaršímu šedesát let.

Stejně jako při legendárních přejezdech Aljašky nebo při jiných extrémních závodech byli všichni odkázáni jen sami na sebe, bez technické nebo zdravotnické podpory. Každý si musí poradit sám, a nejnutnější věci si proto vezl s sebou. Stanoven je pouze start, cíl a trasa přírodou, kterou musí závodníci dodržet. A to, kdy a kde spí nebo co jí, je už jen na nich.

Jediná pravidelná komunikace se závodníky se odehrávala formou SMS, které účastníci každý den posílali pořadatelům a ti je zveřejňovali na webu. "V podstatě jsme přímým přenosem zprostředkovávali závod dalším lidem, rodinám a přátelům, kteří sledovali osudy startujících. Díky tomu měli představu o jeho průběhu a ze zpráv se také dalo vyčíst, v jakém rozpoložení kdo právě byl."

Fyzické dispozice závodníků a jejich trénovanost jsou sice důležité, ale podle Kopky je rozhodující i jejich psychická odolnost. Jde prý hlavně o to, jak se každý dokáže vyrovnat s nástrahami na trati, ať už jde o rozbité kolo, brodění řek, nebo vysilující únavu.

"Záleží, jak to má kdo srovnané v hlavě. Kolikrát je nejtěžší přinutit svou mysl a své tělo po vyčerpávajícím dni znovu nasednout do sedla a jet. Chce to velké odhodlání znovu pokračovat. Tady bezezbytku platí, že poznáte sami sebe a hranice svých možností. Z vlastní zkušenosti můžu ovšem říct, že víc než výsledek na konci je pro mě mnohem důležitější samotný zážitek z jedinečného dobrodružství. Teprve v těchto výjimečných situacích člověk cítí, že žije. Po návratu do běžného života se pak čas vleče a všechno vám připadá fádní."

Nejtěžší část z 1600 kilometrů dlouhého závodu prý vedla přes hřebeny slovenských hor, kde se organizátorům povolení k průjezdu od ochranářů podařilo získat až před startem. "Trasu jsme vyznačili na poslední chvíli, aniž bychom ji projeli. A protože mapa snad nikdy neodpovídá skutečnosti, závodníci teprve na místě zjistili, že cesty vedou jinudy nebo tam vůbec nejsou. Všichni jsme museli improvizovat. Na druhou stranu, kdyby šlo všechno hladce, pak to už není extrém. Na Slovensku jsou navíc oblasti s přemnoženými medvědy a těžko předvídatelná nebezpečí představují i romské osady," líčí.

Právě kvůli medvědům pořadatelé před startem rozdávali každému závodníkovi rolničky, ale zvlášť Češi riziko střetu s těmito zvířaty prý zpočátku podceňovali. "Až když přišla první zpráva o kontaktu s medvědem, lidé začali být ostražití a dodržovat pravidla. Někteří natolik, že rolničkami cinkali ještě v Chebu," glosuje Kopka.

Osmačtyřicetiletý sportovec, který se v minulosti věnoval vrcholové silniční cyklistice, se na start prvního ročníku závodu nepostavil a ani v nejbližších letech s tím nepočítá. "Hned, jak seženu někoho, kdo organizaci obstará místo mě, pojedu rád. Zatím je to nereálné, protože zajištění akce je nesmírně náročné."

Závod trvá necelý měsíc a v jeho průběhu se kolem trati pohybuje zhruba padesát lidí. "Není to jednak nic levného a nesnadným úkolem je i trasování kvůli potřebným povolením k průjezdu od národních parků nebo chráněných oblastí. Vyřizování papírů trvá minimálně tři čtvrtě roku a musím říct, že úředníci jsou občas nepřekonatelní. Můžete přejet Aljašku a vyhrát tam, ale nad úředníkem nevyhrajete," dodává s úsměvem. (jn)

Foto: Jiří Němeček