Hořice - Fascinován životopisným příběhem o Michelangelovi Buonarrotim dospěl už ve čtrnácti letech k nezlomnému přesvědčení, že se stane sochařem. Devatenáctiletý student sochařsko-kamenické školy Matouš Háša jde sebejistě za svým snem. Vděčí za to cílevědomosti, umíněnosti a mimořádnému talentu, jaký se podle šéfa hořické Galerie plastik Tomáše Matese rodí tak jednou za sto let.

Matouš Háša ještě nedokončil střední školu, a jeho sochy už zdobí veřejná prostranství v areálu Pražského hradu, v Pelhřimově a zanedlouho bude možná další z nich odhalena v Hořicích, kde nyní probíhá výstava jeho plastik.

Mladý sochař nesdílí trendy současného umění, vychází z klasického pojetí lidské figury, otevřeně se hlásí k odkazu Michelangela, Rodina a k antice. "Dá se zde tušit jistá posedlost lidskou postavou a jejím dokonalým provedením do finálního materiálu, stejně tak, jak to můžeme vidět u Michelangela," říká Tomáš Mates.

Matouš Háša se vyhýbá jednoduchému zaškatulkování. Při práci v ateliéru, modelování či kreslením tráví bezpočet hodin. Když seká do kamene, ze sluchátek si do uší pouští raperskou muziku, ve volných chvílích si zase pročítá Bibli nebo texty zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga.

Jak se utvářel váš vztah k sochařství? Byla to jasně daná volba už v dětství, třeba z podnětu rodičů?

To ani náhodou. Otec má k výtvarnému umění sice blízký vztah, věnuje se malování, ale k sochařství jsem se propracoval sám. Když jsem někdy v sedmé třídě začal přemýšlet o volbě střední školy, lákala mě umělecká grafika. Díky tomu jsem se začal více zajímat o umění. Rodiče nebyli zrovna nadšeni mým nápadem studovat uměleckou grafiku. To ale nebylo ještě nic proti tomu, když jsem jim oznámil, že chci být kameníkem. Rodiče jsem nakonec nepřesvědčil, jenže ze své cesty jsem už nehodlal ustoupit.

Nakolik v tom sehrálo roli okouzlení dílem Michelangela Buonarrotiho, vašeho velkého vzoru?

Zásadní. Povědomí o Michelangelovi jsem měl už v dětství, když jsem navštěvoval například základní uměleckou školu, ale rozhodující okamžik přišel až ve chvíli, kdy se mi do rukou dostala kniha Kámen a bolest od Karla Schulze, kterou jsem poprvé četl ve čtrnácti a ke které se neustále vracím. Díky tomuto románu jsem začal pravidelně navštěvovat knihkupectví a doslova hltat další informace o sochařství. Kámen a bolest je spolu s Biblí dodnes mojí základní encyklopedií.

Není zrovna obvyklé, aby mladého kluka tak silně zasáhl historický román o životě renesančního umělce...

Je pravda, že jde o docela těžké dílo, ale myslím si, že jsem ho chápal už ve čtrnácti. Nijak nezastírám, že Michelangelo je pro mě jako sochař vzorem, zosobněním ideálu. Občas mi někteří lidé dávají najevo, že mám až přehnaný vztah k Michelangelovi, že se jím nechávám příliš ovlivnit a nejsem dostatečně originální. Jindy zase nechápou, že si při práci jako hudební kulisu pouštím rap a hip hop. Tyhle výtky mi ale nijak nevadí.

Kdy poprvé jste tesal do kamene?

Odmalička jsem modeloval, ale sochařinu jsem si v praxi zkusil poprvé až po přečtení románu Kámen a bolest. V Pelhřimově, kam jsem chodil na základní školu, jsem tehdy objevil opuštěnou chatku, takový malý domek, o který se nikdo nestaral, a já ho začal využívat jako ateliér. S úsměvem dnes vzpomínám, jak jsem tam dopravil i svůj první kámen. Myslel jsem, že jde o pískovec, ale byla to rula, jeden z nejtvrdších materiálů. Do něho jsem pak sekal běžným zednickým majzlíkem, který jsem si koupil v místním obchodě.

Zaujetí pro sochařinu vás dosud neopustilo?

Snad jen v prvním a druhém ročníku jsem vedle studia žil víc i společenským životem, ale teď se věnuju jen práci. Na nic jiného mi nezbývá čas.

Když tvoříte, přizpůsobujete se kameni, jeho struktuře?

Určitě. I když na druhou stranu je špatně, pokud vás kámen ovládá. V tomhle ohledu jsem ale možná hodně mystický, věřím tomu, že socha se skrývá v každém bloku kamene. Jde jen o to, jestli ji autor dokáže objevit.

Při tvorbě vycházíte z klasického pojetí lidské figury, což se poněkud vymyká trendům současného sochařství.

Cestu, kterou bych se chtěl ubírat, postupně hledám, nicméně jistý náznak je možné vidět i na výstavě v místní Galerii plastik. Dávám přednost figurálnímu sochařství, protože prostřednictvím lidského těla dokážu nejlépe vyjádřit své názory a emoce. Každé umění by se podle mého názoru mělo snažit hledat jakýsi ideál krásy, a tím rozhodně nemám na mysli jen vnější krásu. Sochařství a umění obecně vnímám hodně i z hlediska psychologie. Rád si čtu knihy Carla Gustava Junga. Domnívám se, že umělecké dílo vzniká ve chvíli, kdy člověk pomocí sebepoznání dovolí svému nevědomí vystoupit na vědomou úroveň a společně s ním pak tvoří. Z kolektivního nevědomí se při té příležitosti vynořují střípky jinak nepoznaného vnitřního světa, který obsahuje nejniternější a nejintimnější stavy a obrazy. Michelangela beru jako autora, který tvořil právě pod vlivem nevědomí. Tuhle vnitřní sílu máme ale každý v sobě a právě Jung mi hodně pomáhá v tom, abych co nedůkladněji poznal sám sebe, protože člověk by si měl uvědomit, v čem spočívá jeho největší přednost.

Studujete a zároveň se intenzivně věnujete vlastní tvorbě, kolik hodin denně vůbec spíte?

Velkou část svých prací tvořím po nocích, dokážu pracovat i nonstop, ale zpravidla spím tak čtyři až šest hodin denně. Záleží samozřejmě, co zrovna ten den dělám. Když sekám do kamene, tak obyčejně usnu velmi rychle. Pokud chce člověk v tomto uměleckém oboru uspět, musí práci věnovat úplně všechno. Jinak to nemá cenu.

Jak vás ovlivnilo studium na hořické sochařské a kamenické škole?

V každém případě mi dala nepostradatelné základy řemesla, naučila mě základům práce s kamenem, hlavně pískovcem.

Můžete popsat proces, jak se u vás rodí myšlenka na formu a materiál?

Ideální situace je, když vím, že budu vytvářet například sedící figuru. V takovém případě si udělám malý model pro lepší představu jednotlivých proporcí. Jako materiál využívám pískovec, ale do budoucna bych chtěl tvořit sochy z mramoru, který je pro figuru vhodnější. Pískovec je totiž hodně svůj a sám si řekne, co chce. Proto mám obrovský respekt třeba k Matyáši Braunovi, který je můj třetí největší vzor. Od něj mám nejraději svatou Luitgardu na Karlově mostě a postavu Garinuse, prvního poustevníka z Betlému u Kuksu. V jeho případě šel Braun možná ještě dál než Rodin. (jn)

Foto: Jiří Němeček