Jičín věru nemá mnoho rodáků, kteří by prožili tak plodný život a kteří by v tom nejlepším slova smyslu ovlivnili a inspirovali tolik lidí, tolik příslušníků české, respektive československé inteligence, jako profesor Robert Kvaček, vynikající historik moderních dějin, učitel a kantor, nadšený sportovec, jičínský patriot a také laskavý člověk s velikým pochopením pro druhé.

Psát článek k neuvěřitelným osmdesátým narozeninám profesora Roberta Kvačka není snadná věc. Nutnost vtěsnat do několika odstavců všechno, co mě v této souvislosti napadá a co bych chtěl vyjádřit, činí úkol takřka nesplnitelným. Skutečnost, že Roberta Kvačka znám velmi dobře, v posledních dvaceti letech jako jeho kolega z pražské Filozofické fakulty, mi věc nijak neusnadňuje, spíše naopak - vzpomínek na společně strávené chvíle, postřehů a nejrůznějších dojmů je zkrátka příliš mnoho.

Jičínské dětství

a středoškolská studia

Robert Kvaček se narodil 5. července 1932 ve vesničce Dvorce u Jičína. A právě s Jičínem jsou jeho životní osudy spojeny, přirozeně kromě Univerzity Karlovy, nejvýrazněji, právě v našem okresním městě strávil Robert Kvaček dětství, během něhož se - mimo jiné pod tíhou smutných válečných let, viděných nicméně dychtivýma klukovskýma očima - rodil jeho zájem o historii, o kulturu v nejširším slova smyslu, ale i o sport, jenž se stal jeho druhou celoživotní vášní, především o tenis, basketbal a fotbal. Právě v Jičíně chodil Kvaček na Lepařovo gymnázium, ctihodný vzdělávací ústav s dlouholetou tradicí a vynikající pověstí, jehož absolvování mu ostatně pomohlo při vstupu na vysokou školu. Již jako univerzitní učitel Robert Kvaček mnohokrát vzpomínal, že když profesoru Václavu Husovi při přijímacím řízení na Filozofické fakultě sdělil, že maturoval "na Lepařově", byla to pro pana profesora dostatečná záruka kvality a dveře na vysněnou fakultu pro něj byly rázem otevřené...

Na pražské Filozofii

Nikoho, myslím, nepřekvapím konstatováním, že Robert Kvaček byl v letech 1951-1956 vnímavým, výtečným studentem. Proto také mohl, ještě před promocí, vyučovat své mladší kolegy jako asistent na Husově Ústavu československých dějin, třebaže o něj měl zájem i tehdejší šéf "dějin obecných", profesor Oldřich Říha. "Češi", jak se kolegům z dnešního Ústavu českých dějin dodnes říká, však byli rychlejší a měli přitom velké štěstí. Nový asistent se vrhl po hlavě do práce a vbrzku se ukázal být jedním z nejpilnějších a zároveň nejnadanějších historiků své generace, nemluvě o tom, že byl, bez jakéhokoli přehánění, jedním z vůbec nejúspěšnějších a nejcharismatičtějších kantorů, kteří na pražské Filozofii na konci padesátých let a v šedesátých letech působili.

Nesmírně důležitá byla od samého počátku Kvačkova vědecká činnost. Již jeho rozsáhlá diplomová práce nazvaná "K bezprostřední přípravě Mnichova" (') byla "ostrostí pohledu", hloubkou analýzy a neochotou podřídit se dobovým ideologickým klišé vpravdě mimořádná. Totéž platilo o Kvačkově první velké odborné publikované práci "Osudná mise" ('), věnované nechvalně proslulé cestě lorda Runcimana do Československa v roce 1938, jež měla pro první republiku nanejvýš závažné, tragické důsledky. Ani krajně nepříjemné výslechy na komunistické státní bezpečnosti, ani brutální zásahy do kompaktního textu nemohly nic změnit na tom, že česká (československá) historická obec musela vzít po vydání "mise" na vědomí "nové jméno".

Také další Kvačkovy práce - odborné i ty popularizující, stejně jako jeho publicistika - budily v šedesátých letech značnou pozornost. V první řadě se jednalo o knihy, ve kterých Kvaček s velkou znalostí věci analyzoval meziválečnou evropskou politiku, například o dnes naprosto nesehnatelnou knihu "Nad Evropou zataženo" (s podtitulem Československo a Evropa 1933-1937). Jmenování docentem Univerzity Karlovy v Praze v pouhých pětatřiceti letech (') bylo dokladem toho, že si Kvačkových prací po právu povšimli i kolegové z vědecké rady fakulty a univerzitní hodnostáři, a také toho, že se poněkud zkostnatělý univerzitní svět mění k lepšímu.

"Zlatá" šedesátá

a "šedivá" normalizační léta

Šedesátá léta "politického tání" a kulturního vzedmutí, jaké nemělo v Československu od časů již zmíněné první republiky obdoby, vědecké a pedagogické kariéře docenta Roberta Kvačka i dalších historiků a akademiků nesmírně přála. Nástup husákovské normalizace, který přišel po obsazení republiky armádami zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968, znamenal pravý opak. Ani tupé normalizační kádry, jež ovládly i Filozofickou fakultu na tehdejším náměstí Krasnoarmějců (dnešní Palachovo náměstí), ale Robertu Kvačkovi nedokázaly znemožnit milovanou práci na univerzitě úplně. Kvaček se sice nestal řádným profesorem, jak by si zasloužil, zčásti musel změnit i své odborné a pedagogické zaměření (namísto "nebezpečného" dvacátého století se musel "přeorientovat" na "méně brizantní" století devatenácté), a ani se studenty se nemohl potkávat tak často a tak svobodně jako dosud a navíc musel překonat složité osobní problémy, jeho osobnost se však zlomit nepodařilo. Tuto skutečnost je nutno zmínit především proto, že právě díky lidem jako Robert Kvaček stálo za to být na fakultě i v těch nejhorších letech, na čemž se shoduje mnoho tehdejších absolventů.

Kromě již uvedené publicistiky zaujal Kvaček v sedmdesátých a osmdesátých letech například knihou "Historie jednoho roku" ('), vynikající "historickou reportáží", mapující čtenářsky přitažlivou a zároveň odborně precizní formou události "kritického roku" 1936, jenž měl pro meziválečné dějiny mimořádný význam. Výtečná, takřka průkopnická byla i Kvačkova studie "Kultura proti fašismu" z roku 1980 a také rozsáhlá monografie "Diplomaté a ti druzí" ('), v níž se věnoval diplomacii v době druhé světové války, abych jmenoval alespoň některé z mnoha.

Svobodné Československo - svobodná univerzita

"Zázračný" rok 1989 znamenal pro Roberta Kvačka stejně jako pro drtivou většinu občanů našeho státu nesmírnou úlevu. Husákovsko-jakešovská nomenklatura se takřka den ze dne zhroutila a nejen před akademickou obcí se otevřel nový, svobodný svět. Robert Kvaček měl to štěstí, že jej "annus mirabilis" zastihl v produktivním věku, tak říkajíc ve vrcholné formě. Prakticky okamžitě se k radosti studentů i kolegů vrátil v plném rozsahu do výuky, díky čemuž další generace vysokoškolských študáků nikdy nezapomenou na kurzovní a specializační přednášky o českých zemích na přelomu 19. a 20. století a - zejména - o meziválečném Československu, jež jim ukázaly, že vědeckou erudici a stoprocentní profesionalitu lze spojit s atraktivním výkladem, který dokáže zaujmout, doslova strhnout a inspirovat posluchače. Právě to byl a dosud je jeden z nejcennějších odkazů Roberta Kvačka jeho žákům a nástupcům, stejně jako Kvačkova schopnost psát o složitých peripetiích evropského vývoje mezi dvěma světovými válkami - a nejen o nich - s pozoruhodnou lehkostí a srozumitelností.

Zejména pro mladší přísné kolegy (jak příznačné!) pak bylo nesmírně prospěšné, že se s Robertem Kvačkem mohli setkávat nejen na katedře, ale i v četných komisích u bakalářských, magisterských a doktorských státních zkoušek. Kvaček jim totiž na vlastním příkladu ukázal, že shovívavost a pochopení pro zdánlivě neodpustitelné nedostatky jsou v přístupu k mladým adeptům studia historie důležitější než školometské lpění na faktografických i jiných znalostech a na přesnosti v jejich odpovědích.

Navýsost zasloužený profesorský titul a publikace studií a knih, na nichž pracoval bez možnosti vydání v předchozích letech, byly po roce 1989 dalším výsledkem Kvačkovy práce. Díla jako "Ke vzniku Československa" ('), "Causa Emil Hácha" ('; společně s Dušanem Tomáškem), "Generál Alois Eliáš - Jeden český osud" ('; s tímtéž spoluautorem) se setkala s vřelým přijetím u odborné kritiky i u zájemců o historii z řad širší veřejnosti, stejně jako Kvačkova četná rozhlasová a televizní vystoupení, besedy, diskuse se středoškolskými studenty a se čtenáři, mimo jiné i v Jičíně.

Liberecká Pedagogická fakulta

Robert Kvaček ale výrazně neovlivnil pouze kolegy a studenty na Univerzitě Karlově a na FAMU či na DAMU, kde rovněž dlouhá léta přednášel mladým, později slavným hercům, divadelním režisérům a filmařům, nýbrž i na Pedagogické fakultě liberecké Technické univerzity (dnešní Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická), kde se po léta podílel na budování tamních historických studií. Tuto skutečnost zmiňuji především proto, že jsem zdaleka nebyl jediným akademikem, který navzdory mnoha pracovním povinnostem v Praze nedokázal odolat možnosti setkávat se s profesorem Kvačkem také v Liberci.

Město pod Ještědem, jehož ulicemi a uličkami, jak kdysi napsal Vladimír Páral, chodil "obrazností mučený inženýr Marek Paar" a další hrdinové jeho populárních knížek, se tak v devadesátých letech dvacátého a v nultých letech jedenadvacátého století stalo pro mnoho českých historiků jedním z jejich nejmilejších míst. Ve srovnání s metropolí klidnější způsob života, nová katedra v čele s doktorkou Miloslavou Melanovou a, později, s doktorem Milanem Svobodou, talentovaní, profesi oddaní mladí spolupracovníci a v první řadě profesor Robert Kvaček, v němž místní historie získala "posilu", kterou jí mohli závidět v celé republice - to vše pro ně i pro mě po řadu let činilo práci na místním "peďáku" smysluplnou a v mnoha směrech obohacující.

Strhující přednášky profesora Kvačka na tradičních konferencích k dějinám česko-slovenských vztahů, jež se konají každý rok na konci srpna, pak byly dalším důvodem, proč v posledních letech stálo a stojí za to do Liberce přijet.

Profesor Kvaček - přítel a kolega

Můj vztah k profesoru Robertu Kvačkovi má, jak vidno, hluboký lidský i profesionální rozměr. A právě proto, i když zastávám zásadu, že by člověk měl být ve svých veřejných vyjádřeních co nejuměřenější, může být článek k významnému jubileu, jakým Kvačkovy osmdesátiny, jichž se dožívá v těchto dnech, bezpochyby jsou, výjimkou. Právě proto jsem se již před několika lety nebál napsat, že je to profesor Robert Kvaček, jehož si nejen já ze všech kolegů-historiků, s nimiž jsem se během života potkal, vážím nejvíc; že je to právě Robert Kvaček, který mně a mnoha mým přátelům, spolu s našimi rodiči, otevřel cestu k vysokoškolskému vzdělání, do světa literatury, filmu a kultury obecně; že je to právě Robert Kvaček, jenž nám jako pravý sportsman-gentleman zcela mimoděk ukázal, že lze hrát za všech okolností fair-play; že to je právě Robert Kvaček, s nímž někteří z nás sdílejí vřelý vztah k rodnému kraji - Jičínu, Českému ráji a jeho malebnému okolí, a že jsou to společně prožité chvíle, jež se nám vryly hluboko do paměti a k nimž se - ať jsme kdekoli a s kýmkoli - vracíme ve svých vzpomínkách...

Blahopřání na závěr

Co říci na závěr? Snad jen tolik, že Ti, milý Roberte, přeji za sebe i za Tvé žáky, kolegy, přátele a obdivovatele do dalších let co nejvíce zdraví, pracovního elánu a chuti působit svým příkladem na další studenty, aby se - stejně jako my - mohli těšit z Tvé mimořádné odbornosti, z Tvých univerzitních i veřejných přednášek a seminářů, z Tvých popularizačních článků, odborných studií i knížek, aby - jednoduše řečeno - mohli nahlédnout nejen historii Tvýma očima, což má pro každého z nás, kdo měl to štěstí tak učinit, vskutku nedozírnou cenu.

Martin Kovář

Autor je historik, přednáší na FF UK v Praze

Foto: Martin Kovář