Železnice - Hned po vstupu do objektu se vás zmocní pocit, že mlynář Prášil vypnul stroje a poklidil teprve před pár hodinami. Válcový mlýn v Železnici ve skutečnosti není v provozu už skoro třicet let, snad zázrakem se však dochoval v původním stavu jako jeden z posledních svého druhu v Česku. Zdejší průvodce Vladimír Gebauer s oblibou a hrdostí v hlase říká, že je dokonalou ukázkou fortelu a umění sekerníků, strojařů a mlynářů dřívějších let.

Mlýnů na Cidlině bývalo kdysi hodně, kompletně zařízený válcový mlýn na okraji Železnice je však dnes už jediný. Místo zemědělců s vozy naloženými obilím a moukou se tu však střídají turisté, které udržovanými prostory několikapodlažní budovy se zaujetím provází Vladimír Gebauer, příbuzný původního majitele Oldřicha Prášila. Mlýn získala v restituci Marie Vraštilová, která se jej rozhodla zachovat jako dědictví předků pro další generace. Díky nadšení celé rodiny je od loňska přístupný veřejnosti jako technická památka.

"Většina válcových mlýnů byla v průběhu doby zbourána nebo přestavěna k jiným účelům. V České republice je podobně dochovaných objektů snad už jen pět. Ten náš jako zemědělský mlýn dobře prosperoval a v provozu byl až do počátku osmdesátých let minulého století. A i poté se ho naštěstí podařilo zachovat včetně vybavení. Celý předloňský rok jsme objekt vyklízeli a stroje pucovali. Jen toho prachu, co se odtud odvezlo... Snažíme se udržet vše v původním stavu a díky tomu přinést poučení dospělým i dětem. Kdo k nám přijde, toho provedeme celou budovou a vysvětlíme tradiční postupy mletí," říká Gebauer.

Dnešní mlýn sice pochází z konce třicátých let minulého století, obilí se však v těchto místech mlelo už o pár století dříve. O nejstarší historii písemné prameny prý ale mnoho nevypovídají.

"Někdo říká, že původní vodní mlýn na tomto místě postavili v sedmnáctém století kartuziáni. Jiní zase namítají, že to není možné. A já se k nim přikláním, protože Železnice kartuziánům nepatřila," míní Gebauer.

Jisté je, že když zdejší mlýn v lednu 1938 koupil František Prášil, otec Oldřicha, stávala tady jednopodlažní budova. Šlo o přízemní mlýn s vodní nádrží a poháněný vodním kolem, které se však v roce 1917 rozpadlo. "Tehdejší mlynář v té době bojoval na frontě v první světové válce, jenže i po jeho návratu zřejmě z ekonomických důvodů mlýn dál stál. Až kolem roku 1925 úlohu vodního kola převzala menší francisova turbína. Oldřich Prášil jako nový majitel na konci třicátých let chtěl ovšem válcový mlýn, který je podstatně výkonnější, proto stavbu rozšířil o další dvě podlaží a od slévárny firmy Union z Českých Budějovic nakoupil nové mlynářské vybavení, které tady zůstalo dodnes."

Jako samostatná živnost mlýn fungoval do znárodnění v roce 1953 a pod správou Východočeských mlýnů pak vydržel až do roku 1983. "Pamatuji si, že s obilím sem jezdili zemědělci nejen z okolí, ale třeba také až od Svitav a České Třebové."

Převážně dřevěné zařízení mlýna má historickou i technickou hodnotu a unikátní je nejen pro svůj zachovalý stav, ale prý je také stále funkční.

"Stroje bych uměl pustit do provozu a určitě i něco sešrotoval, ale abych tvrdil, že umím umlít mouku, tak to v žádném případě. To už vyžaduje praxi a velkou zkušenost. Opětovné zahájení výroby by navíc vyžadovalo například i celkovou revizi rozvodů elektřiny," dodává průvodce, který s nostalgií dodnes vzpomíná na dobu, kdy celý objekt ještě voněl čerstvě umletou moukou. (jn)

Kdo by chtěl poznat taje mlynářského řemesla a prohlédnout si důmyslná technická zařízení, jako jsou mlecí válce, různá soukolí a dřevěné násypky a transmisní pohon s řadou řemenů, může se do válcového mlýna Oldřicha Prášila v Železnici vypravit o víkendu