Jičín - Miroslav Kněbort propůjčil svou tvář jedné z nejznámějších postav českých dějin, bezmála už dvě desetiletí vystupuje na veřejnosti jako Albrecht z Valdštejna. Nakolik mu jeho alter ego ovlivnilo osobní život a co si o rozporuplné historické osobnosti vlastně myslí? Také o tom hovoří v následujícím rozhovoru.

"Koníček se mi stal prací. A pokud člověk něčím naplno žije, tak neřeší otázku, jestli ho to baví, nebo nebaví. Každé vystoupení, každý den je pro mě dobrodružstvím, při kterém poznávám nové věci, a hlavně nové lidi," říká Miroslav Kněbort.

Slavnou a kontroverzní postavu českých dějin představujete už řadu let. Jak jste se vlastně k téhle roli dostal?

V první polovině devadesátých let, kdy se rodila nová tradice Valdštejnských slavností ve Frýdlantu. První ročníky, kterých jsem se účastnil jako řadový voják skupiny historického šermu, nedopadly zrovna nejlépe. A protože město vyhlásilo výběrové řízení na nové pořadatele, s přáteli jsme se do něj i z určitého nadšení přihlásili a v roce 1995 konkurz vyhráli. A abychom napravili špatnou reputaci slavností z předešlých akcí, rozhodl jsem se, že Valdštejn dostane novou tvář. Tak se vlastně zrodil vévoda nejen pro Frýdlant, ale i pro Jičín a řadu dalších městských i privátních akcí po celé republice.

Změnil nebo ovlivnil Valdštejn nějakým způsobem váš život? Zároveň se zeptám i trochu odlehčeně, cítíte se po těch letech víc jako Kněbort, nebo Valdštejn?

Život mi to určitě ovlivnilo, už vzhledem k těm mnoha letům, která jsem této postavě věnoval. A popravdě musím říct, že to má i drobná negativa. Tím mám na mysli jistou ztrátu soukromí, protože mě lidé poznávají i v civilu, pro některé z nich jsem Valdštejn i bez kostýmu, třeba u pokladny v obchodě nebo na poště, když platím složenku, takže na to musím neustále myslet. Vdechnout život a dát odpovídající rozměr tak výrazné osobnosti, jakou Valdštejn byl, představuje velké nasazení. Pokud se chcete role zhostit důstojně, musíte jí věnovat obrovské množství času a energie, obětovat kus sebe sama. Se svým alter egem trávím prakticky sedm dnů v týdnu, což samozřejmě ovlivňuje i soukromý život, ať chcete, nebo ne. Práce se mi do jisté míry stala životním stylem.

Když vás tak poslouchám, je těžké takříkajíc vypnout a být skutečně sám sebou?

Tak dramatické to zase není. Stejně jako kdokoliv jiný potřebuji někdy vypnout, pomůžu si třeba i tím, že se přeorientuji na něco jiného.

Čím se v civilním životě vlastně zabýváte?

Mě tahle práce živí. Do této branže jsem poprvé nahlédl už v osmdesátých letech. V té době jsem byl členem skupiny historického šermu, která za komunistů spadala do kategorie cirkusových a varietních umělců, dokonce jsme museli stejně jako herci nebo zpěváci složit státní přehrávky, abychom mohli tuhle činnost vykonávat. V roce 1987 jsem získal doklad, že se tím můžu při zaměstnání živit. Rozhodující zlom však přišel až o devět let později, když jsem skončil v civilním zaměstnání a začal se plně věnovat nejen historickému šermu a divadlu, ale pod hlavičkou vlastní agentury i dalším činnostem. Zároveň jsem producent, kulisák, návrhář kostýmů, dramaturg, vymýšlím a sestavuji scénáře pro různá městská či firemní vystoupení, průvody, svatby, prohlídky na hradech s vévodou, účastním se besed nebo odborných disputací. Zapůjčujeme rekvizity, dobové zbraně a stany, občas se podílím třeba na reklamních akcích. Je toho opravdu hodně. Když někomu řeknete, že se živíte historickým šermem, většina lidí jen nechápavě kroutí hlavou. Tady je ovšem zapotřebí si uvědomit, že člověk za tím nemůže vidět jen samotné ukázky dobových soubojů, ale také obrovskou škálu historicky zaměřených činností, které naše agentura zastřešuje.

K historickému šermu jste se dostal díky zájmu o historii, nebo přes známé?

Bylo to náhodným a trochu paradoxním způsobem při kopání okopů ležícího střelce. Tehdy jsem byl v druháku na vysoké škole, na strojárně v Liberci, a jako student absolvoval předvojenskou přípravu. V rámci ní jsem se účastnil týdenního soustředění u Českého Dubu a tam jsem se potkal se svým budoucím dlouholetým kolegou. Na kopání okopů jsme měli skoro celý den a on mi vyprávěl, že dělá sportovní šerm. Já se zase zajímal o historii, a tak slovo dalo slovo a hned po vojenském cvičení jsme se s dalšími nadšenci sešli na jednom z prvních tréninků později založené amatérské skupiny historického šermu Mordýři.

Valdštejn byl silná a podle historiků rozporuplná osobnost, jak vy sám vévodu hodnotíte?

Na Valdštejna a způsob, jakým dosáhl bohatství a vlivu, lze nahlížet z různých úhlů. Jeden z nich je přísně historický, pro nás je ale důležitá i rovina scénická, to znamená, co z těch faktů vytáhnout a jak vévodu představit veřejnosti. Kdybychom se striktně drželi faktů, jen těžko by oslovil dnešní veřejnost. Pokud bych se chtěl zavděčit historikům a Valdštejna hrál věrně, lidé by postavu odsoudili, řekli by si, že jde o namyšleného, arogantního a zlého člověka, který si pro korunu nechá vrtat koleno. A tím bych u nich skončil, nikdo by se mnou nechtěl komunikovat. Valdštejna nelze prezentovat ani jako lidumila, ideální kladnou postavu, která by kolem sebe šířila dobrotu a nadšení. Není snadné najít vyvážený kompromis mezi historickým povědomím a jistou stylizací, která obsahuje i zábavnou a hravou formu.

A váš názor na jeho vlastnosti?

Myslím, že ve své době Valdštejn nebyl tak kontroverzní, jak jeho život někteří interpretují. Jde totiž o subjektivní hodnocení z pozice dnešního člověka. Musíme si také uvědomit, co Valdštejnovy charakterové vlastnosti v nelehké době třicetileté války formovalo. Během dvanáctého a třináctého roku přišel o oba rodiče, nejprve o matku a vzápětí o otce, takže byl svěřen poručníkům, kteří se k němu chovali tvrdě. Je to věk, kdy stojíte na prahu života, a najednou přijdete o všechno. Rychle si uvědomoval, že se o sebe bude muset postarat sám - jaký život si udělá, takový ho bude mít. Buď se za pomoci tvrdých loktů prodere kupředu, a nebo skončí někde vzadu, protože nemá nikoho, kdo by se ho zastal. Dopředu ho jistě hnala i rodinná čest a stavovská hrdost. Byl sice šlechticem, ale z velmi chudé rodiny. Na vrchol tehdejší společnosti ho vynesla nejen jeho tvrdost a různé machinace, ale prosadil se i díky nesporným schopnostem ekonoma, vojenského stratéga a také neuvěřitelné prozíravosti. Obklopil se lidmi, kteří ve svých oborech patřili ke špičce, měl cit nejen pro podnikání, politiku, ale i pro umění a architekturu, zval si třeba nejlepší stavitele z Itálie. Že to vše vedlo k obrovské závisti, je naprosto logické. Ale ať už byl Valdštejn jakýkoliv, patřil k předním osobnostem první poloviny sedmnáctého století, a to u nás v míře naprosto neobvyklé. To je fakt, který musí přijmout každý, bez ohledu na to, co si o Valdštejnovi myslí.

I po těch letech vás stále baví vystupovat jako Valdštejn?

Mně se koníček stal prací. A pokud člověk něčím naplno žije, tak neřeší otázku, jestli ho to baví, nebo nebaví. Každé vystoupení, každý den je pro mě dobrodružstvím, při kterém poznávám nové věci, a hlavně nové lidi.

Váš kostým, kord a další rekvizity jsou věrným odrazem doby?

Kord je naprosto věrnou replikou originálního Valdštejnova rapíru z chebského muzea. Také řád zlatého rouna je jediná velmi realistická kopie, která vznikla za pomoci předních českých restaurátorů v dílně rodiny Němcových z Jablonce na základě slavného jezdeckého portrétu z erbovního sálu ve Valdštejnském paláci v Praze. Další věc je maršálská hůlka, která se dochovala pouze jako vyobrazení na dobových portrétech, takže za pár desetiletí to bude asi jediný dochovaný exemplář (smích). Kostým, do kterého jsme Valdštejna stylizovali, by mohl být kamenem úrazu z pohledu historické věrnosti. Byl vyroben v Německu ze speciální jemné kůže, vyšívané zlatem. Připravoval se půl roku a byla to návrhově velice náročná a cenově nákladná zakázka. Oproti tradiční látce má kůže obrovskou výhodu a tou je trvanlivost, i po šesti letech je při velké frekvenci vystoupení kostým stále jako nový. Chtěli jsme, aby kostým vypadal honosně a něco vydržel, takže jsme zvolili tuto netradiční a do jisté míry kompromisní variantu, nicméně i ve Valdštejnově době se kůže používala.

Určitě jste měl příležitost se setkat s potomky slavného šlechtice...

Za ta léta jsem se setkal několikrát s potomky různých větví slavného rodu. Největší společné setkání se uskutečnilo v roce 2007 ve Valdštejnském paláci v Praze, kde se sešla více než stovka těchto příbuzných, kteří žijí po celém světě. S několika z nich se znám osobně, především s jejich nepsaným mluvčím, Ernstem z Vídně, který jako jeden z mála mluví stále pěkně česky. Dodnes si vybavuji naše první setkání na hradě Kost před jedenácti lety. Měl jsem z něj trochu obavy, jak mě přijme, ale nakonec to bylo příjemné. Pamatuji si, jak mi podal ruku a prohlásil: "Děláš to dobře, prastrýčku." Jeho gesto a slova mě dojaly, bral jsem je jako posvěcení, že jejich rod můžu nadále prezentovat. (jn)

Miroslav Kněbort (') se v roli Valdštejna představil letos už několikrát v Jičíně a okolí. Během prázdnin je na nádvoří zámku otevřena Valdštejnova polní kancelář, audience probíhají každý pátek mezi 16. a 18. hodinou do konce srpna. Foto: Jiří Něm