Lužany - Na závodních tratích se jméno Václava Fejfara ve výsledkových listinách objevuje už přes třicet let. Lužanský autokrosový jezdec patří k našim nejúspěšnějším automobilovým závodníkům, třikrát získat titul mistra Evropy. Ten poslední se speciálem Škoda Fabia letos, navíc historicky jako první Čech v divizi takzvaných plechových aut.

Evropský šampionát vyhrál Fejfar s českým autem, bez jakékoliv podpory boleslavské továrny Škoda. Svůj speciál si postavil doma ve své garáži a i díky svým jezdeckých schopnostem dokázal porazit soupeře, kteří mají na sezonu několikanásobně více peněz a mnohem lépe zajištěný tým.

Letošní sezonu jste završil ziskem titulu mistra Evropy. Jaká je vaše motivace pro další rok?

Jako závodník chci samozřejmě dál vyhrávat, takže obhajoba titulu je jasný cíl. Letošní výsledek nás potěšil a nesmírně povzbudil. V minulosti jsem vybojoval dva evropské tituly v buginách, ten letošní je ale mimořádný. Pro nás bylo před pěti lety velkou výzvou začít pravidelně jezdit šampionát ve třídě cestovních vozů s fábií, protože z Čechů se do té doby evropských závodů plechových aut účastnil pouze Láďa Brožek. Chtěli jsme to zkusit a hned první rok se nám vydařil, dojeli jsme celkově na třetím místě. Další sezonu jsme bronzovou příčku obhájili, pak následovaly další dva stříbrné roky, a letošní sezona byla konečně zlatá. Udržet auto pátým rokem na špici bylo pro nás nesmírně náročné jak po stránce finanční, tak i technické, protože v tak silné konkurenci špičkových týmů se chyby a sebemenší zaváhání neodpouští. To jsme poznali i v těch předchozích letech, kdy nám titul unikl o několik bodů.

Jak dlouho vlastně závodíte na autokrosových tratích?

Už pěknou řádku let, od roku 1977. Začínal jsem v průkopnických dobách, protože tehdy na tratích jezdily jiné buginy, než jaké vidí diváci v posledních letech. Šlo o napůl sériové vozy, u kterých se uřezaly střechy a trochu se upravilo pérování, takže auta byla poměrně i dost špatně ovladatelná. Současný autokros je úplně o něčem jiném, je to spíš sprint v terénu, kdy rychlosti kolem dvou set kilometrů v hodině nejsou ničím zvláštním. Tomu se musí přizpůsobit podvozek nebo motory, které jsou extrémně vyladěné a jejich výkon se ocitá už na hranici možného.

Sám říkáte, že příprava motoru pro váš speciál je hotová alchymie...

Alchymie to není jen u motoru, ale také u podvozku, ideálního rozložení váhy vozu, převodovky, prostě celého auta. Co je vám totiž platný skvělý motor s výkonem přes pět set koní, když se ta síla potom nepřenese na kola a auto na trati poskakuje. Konkrétně motor mi už několik let připravuje pan Calleghan z Holandska, který se jeho přípravou zabývá řadu měsíců a s neuvěřitelnou pečlivostí ho ladí. S panem Calleghanem máme už téměř přátelský vztah, při řešení technického problému jsme mu letos během závodů ve Francii volali třeba i v jednu hodinu ráno, a on telefon zvedl a na dálku nám pomohl závadu odstranit. Občas sice na závodech přijde také zklamání, že se něco při nastavení nepovede, ale i o tom motoristický sport je.

Jak vůbec vnímáte vývoj tohoto sportovního odvětví za těch více než třicet let?

V technice je ten posun enormní. Na autokrosu se mi však stále líbí, že není natolik svázaný předpisy jako třeba rallye nebo jiné motoristické disciplíny. Zkrátka autokros dává stále prostor i pro technické myšlení a tvořivost. Koneckonců téměř celé závodní auto si stavíme u nás v lužanské garáži, doslova na koleně. V tom se od většiny jiných týmů naprosto lišíme, protože na rozdíl od nich máme často nesrovnatelně horší finanční podmínky a materiální zázemí.

Kdo vás přivedl k autokrosu?

Snad jako každý kluk jsem chtěl být v dětství automobilovým závodníkem... (smích). Ale určitě ten první impuls s vůní benzínu mi dal táta, který se mnou lítal na motorce v Lužanech na zahradě už v době, kdy jsem ještě nosil plíny. Ani na chvíli toho nelituji, protože motoristický sport, a autokros zvlášť, je nejen o rychlých reakcích, ale také o mentální síle a sebeovládání. Také mě baví, že mám možnost podílet se na stavbě nových závodních speciálů, každé auto jsem si dosud stavěl sám. A pak je úžasný, když se moře hodin strávených v dílně zúročí vítězstvím, tohle je opravdu těžko popsatelný pocit.

Měl jste někdy za volantem závodního vozu strach?

Neřekl bych strach, ale vnitřní napětí s vysokou dávkou adrenalinu zažívám pravidelně. Myslím, že se jezdci obecně nebojí, ale rozhodně máme respekt. Uřídit takhle silný speciál vyžaduje také dost přemýšlení za volantem, zvlášť když na celou sezonu máte k dispozici jen jediný motor. Podle toho se musím také chovat. Respekt mám teď mnohem větší, než jsem měl u bugin, které byly lehčí a výkonově slabší.

A jaký jste řidič v běžném silničním provozu?

Snad zodpovědný a obezřetný, pokud se nepletu, tak jsem ještě o žádný bod nepřišel. Na závodním okruhu vím, co můžu od soupeřů očekávat, ale na silnici ostatní řidiče neznám. Na rovinu říkám, že za volantem v běžném provozu mám občas trochu strach.

Před nadcházející sezonou chcete představit nový vůz, to stále platí?

Změnu jsme hlásili už loni, jenže všechno se odvíjí od peněz. Uvidíme, jak to všechno dopadne, ale každopádně bychom chtěli vyjet s novým autem. Jde o fábii druhé generace, kterou máme už z půlky postavenou. Naše současné auto se vyvíjelo už před pěti lety, a od té doby se řada věcí posunula zase dopředu. Chceme mít opět konkurenceschopný vůz, s kterým budu mít šanci bojovat o stupně vítězů.

Máte nějaké oblíbené tratě?

Samozřejmě na prvním místě je Štikovská rokle. A neříkám to jen proto, že jsem domácí. O všeobecné oblíbenosti svědčí pokaždé velmi početné startovní pole, na závody do Nové Paky se sjíždí přes sto jezdců z celé Evropy. Zdejší trať má oproti ostatním nejvyšší převýšení, zatáčky jdou přes horizont, pro nás jezdce je to velký adrenalin. Paka je pro mě vrchol, ale jinak nedělám rozdíly mezi tratěmi, protože každá je krásná a něčím výjimečná, třeba Bauska v Lotyšsku, Maggiora v Itálii nebo okruh v Přerově. Velmi si cením i toho, že na evropské závody za mnou jezdí spousta fanoušků, kteří dovedou vytvořit skvělou kulisu.

Co vás i po těch letech k závodění stále láká?

Atmosféra a soupeření s ostatními jezdci a týmy, tohle mě asi hned tak neomrzí. Kolikrát se mi stalo, že jsem v závodě sice nedojel, ale v tréninku nebo v rozjížďkách se mi před tím podařilo překonat největší konkurenty. I to mě uspokojí. Pro mě závody nejsou jen o stupních vítězů a zisku nějakého věnce, ale také o pocitu z dobře odvedené práce, o tom, že naše auto se vyrovná vozům silných týmů z celé Evropy. Že dokážeme i v našich skromných podmínkách postavit rovnocenné, ne-li lepší auto.

Finance v motoristickém sportu asi hrají velkou roli?

Ano, je to tak. A nejde jen o samotný závodní speciál, ale i o zajištění všech další věcí okolo. Musíte mít na závodní benzín, což je nějakých sto padesát korun za litr. Na každý závod potřebuji alespoň dvě sady pneumatik a velké peníze stojí také přesuny po Evropě. A pak jsou tu lidé z týmu, bez kterých bych nic nedokázal. Když vypadne jeden článek, tak je to hned znát. Už několikrát se na závodech stalo, že mechanici před startem do rána vůbec nespí a celou noc makají na autě, abych mohl druhý den vyjet na start. Lidem z týmu, sponzorům a všem ostatním, kteří nám pomáhají, patří můj obrovský dík. A samozřejmě také rodině. Pravdou je, že finance se shánějí těžko, a to i přesto, že jsme získali evropský titul. Doufáme, že nám v této nelehké době pomůže i nový projekt, rozjíždíme totiž fan club, jehož prostřednictvím začínáme fanouškům nabízet různé propagační materiály a další věci.

Co dělá automobilový závodník v zimě?

Lidé si většinou myslí, že přes zimu prožíváme nejklidnější část roku. Ale to je naprostý omyl. Právě teď zažívám už tradičně nejhektičtější období. Připravujeme nový vůz, dělají se změny na podvozku, což obnáší bezpočet hodin a bezesných nocí. Musíme také shánět peníze, abychom mohli absolvovat celý evropský šampionát. Znovu se opakuji, my nejsme z těch, co si koupí už hotové auto, kompletně si ho stavíme sami, což je časově velmi náročné. O to větší uspokojení pak zažíváme, když auto na prvním závodě sezony funguje tak, jak by podle našich představ mělo. Navíc se snažím udržovat v kondici, protože závodění přináší velký nápor na páteř. Proto při každé volné chvíli chodím plavat.

Jsou kolem vás mladí jezdci, kterým byste mohl předat své zkušenosti, máte vyhlédnutého nějakého následovníka?

Dnešním klukům závidím, že mají možnost už třeba v pěti či šesti letech sednout do závodního auta, do malých bugin. Líbí se mi, že své jezdecké dovednosti mohou rozvíjet už odmalička. Snažím se jim pomáhat a zároveň se pomalu rozkoukávám a hledám mezi nimi nástupce. Tím nechci ovšem říct, že budu končit. Vím, že se můj jezdecký čas jednoho dne naplní, dokud se ale nezačnu bát, tak z auta nevylezu. (jn)

Foto: Jiří Němeček