Jičín - Druhý únorový den slaví své sedmdesátiny archivář a historik Jindřich Francek. Dlouholetý ředitel Státního okresního archivu v Jičíně a autor více než dvou desítek publikací je odborné veřejnosti i běžným čtenářům znám především jako znalec v oblasti vývoje trestního práva a soudnictví v 16.-18. století. Opominout však nelze ani jeho práce věnované regionální historii, zvláště pak obsáhlou monografii Dějiny Jičína, která po mnohaletých peripetiích vyšla v roce 2010.

"Cesta do hlubin historie vede přes hory pramenů a knih," říká Francek, který s nadsázkou přiznává, že nejhorší by pro něho bylo, kdyby mu nesloužily oči a nemohl číst. Na téma jeho celoživotní profese archiváře a také na téma knih a čtení jsme mu u příležitosti životního jubilea položili několik otázek.

Téměř celý život jste pracoval v archivech. Byl rozdíl mezi prací archiváře třeba v 70. letech minulého století a dnes?

Základní činnosti archivů jsou pořád stejné, avšak v průběhu let došlo ke zkvalitnění metodiky zpracování archivního materiálu a rozšíření technické vybavenosti. Když jsem odcházel v podzimních měsících roku 1988 ze Státního oblastního archivu v Zámrsku do Východočeského muzea v Pardubicích, nebyl na žádném pracovišti počítač. Dnes bychom si takovou situaci nedovedli představit.

V archivech se dodnes nacházejí stále nezpracované fondy. Udělal jste někdy "velký" objev?

I v dnešní době jsou takové případy možné. Někdy v polovině 70. let mne při jedné z návštěv jičínského archivu v Jeřicích zaujala drobná kniha. Při jejím studiu jsem zjistil, že to je kniha záduší kostela sv. Jakuba z let 1434-1508, a to dokonce nejstarší v Čechách. Do té doby o ní nikdo nevěděl.

Od roku 1991 do roku 2008 jste byl ředitelem okresního archivu v Jičíně. Za vašeho působení se archiv z Jeřic přesunul do Jičína. Co bylo tehdy podnětem?

Přemístění okresní instituce z okresního města na venkov nebylo právě dobré řešení. Z toho důvodu jsem hledal možnosti, jak se do Jičína a povědomí jeho obyvatel vrátit, a v tomto úsilí jsem našel porozumění u vedení okresního úřadu. Hlavním podnětem pro přestěhování se stalo ovšem znovunabytí jeřického zámku restituentem, s nímž byla dost obtížná domluva.

Pokud se pamatuji, uvažovalo se v té době i o umístění archivu do bývalé jezuitské koleje. Proč z toho nakonec sešlo?

To byla jen jedna z raných úvah, kterou jsme brzy opustili. Hlavním důvodem byly přirozeně peníze, protože okresní úřad měl k dispozici asi jen třetinu potřebné částky. Jičínský archiv nemohl získat státní dotaci, neboť jiné okresní archivy na tom byly ještě hůř. Následně jsme uvažovali i o Dětenicích a Libáni, což by bylo ovšem podobné jako v Jeřicích. Optimální řešení bylo skutečně jen přemístění zpátky do okresního města. Je jistě škoda, že jezuitská kolej rok od roku chřadne a její využití je v nedohlednu.

Jičínský archiv může být pyšný na rozsáhlou odbornou knihovnu. Tu jste začal budovat vy?

Základem knihovny jičínského archivu je knihovna bývalého městského archivu v Sobotce, ve které byly soustředěny důležité edice 19. století (např. Archiv český, Sněmy české), jež se dnes v antikvariátech příliš neobjevují. Okresní archiv kupoval knihy v podstatě náhodně. Od roku 1991 jsem tuto situaci změnil, navázal dlouhodobé kontakty s knihkupectvími a začal systematicky doplňovat knihovní fond ve snaze vytvořit vědeckou knihovnu regionu. Mimo jiné mne k tomu vedla pomalá meziknihovní výpůjční služba a fakt, že veřejné knihovny některé knihy a periodika nepůjčují vůbec. Koncem roku 2011 obsahovala knihovna jičínského archivu přes jednadvacet tisíc svazků.

Do archivní knihovny jste v posledních letech věnoval i část své soukromé knihovny. Proč?

Za téměř půlstoletí odborné práce se přece jen shromáždí hodně knih. Dostal jsem se do situace, kdy jsem si položil zásadní otázku: Měl jsem tuto knihu v ruce v posledních pěti letech? Při negativní odpovědi jsem si říkal, co tedy s ní doma? Vtírá se ovšem další otázka: Co kdyby? Z toho důvodu jsem daroval několik set knih archivní knihovně, abych je měl poblíž a mohl je kdykoli vzít znovu do ruky. Jistou roli hraje i skutečnost, že nemám dědice, který by kráčel v mých stopách.

Dokážete si život bez knih a čtení představit?

Nedovedu, protože pro mne je kniha základní životní potřebou, asi jako pro rybu voda. Neuměli to ani naši inteligentní předci. Na veřejích jedné čínské knihovny se před mnoha lety objevil tento text: Příteli, ze sedmera rajských radostí si vyber knihu, ženu a víno. Co knize chybí, žena má, co ženě chybí, kniha ti dá zas. A zlaté víno, v kterém čas svou všechnu moudrost uložil, dá svět ti vidět plný krás. Však ženy zestárnou a zkysnout mohou vína, tvou zůstane a věčně krásnou - kniha.

V mnoha českých domácnostech jsou knihy vzácností, a nemyslím jen ty historické. Myslíte, že nastává soumrak čtení?

Nemyslím. Při svých cestách vidím, že se v dopravních prostředcích čte pořád. Když vloni vyšel první díl erotické trilogie Padesát odstínů šedi (E. L. James), stal se u nás nejprodávanější knihou roku. Nakladatelství Paseka vydává Velké dějiny zemí Koruny české, které přes poměrně vysokou cenu (' Kč) jdou rovněž docela dobře na odbyt. Jistě, žije se rychleji a internet má v tomto směru negativní vliv. Předpokládám, že kniha jako geniální vynález nezanikne, ať už půjde o verzi papírovou, nebo elektronickou.

Vaše publikace ohlas u veřejnosti mají. Přesto se zeptám, má práce historika smysl?

Domnívám se, že ano, protože historik oživuje události, které se ztrácejí z historického povědomí. V našich archivech jsou uloženy tisíce tun písemností, které zachycují životní příběhy známých osobností i prostých lidí. Úkolem historika je na základě jejich výzkumu zobrazit vývoj každodennosti, kultury, mentality, hospodářského a politického života v dějinných souvislostech, podívat se do zrcadla minulosti.

Vaší poslední publikací byl Zločin a trest na Jičínsku, který vyšel vloni. Dočkáme se i letos nějaké další publikace?

Jak jsem před časem pravil, již jsem vyčerpal nosná jičínská témata. V současné době obracím svůj zájem k Orlickým horám a jejich dějinám. Koncem roku zřejmě vyjde knížka o vývoji kriminality na Choceňsku v 16.-18. století. Navíc mne v současné době zcela pohlcuje příprava vědecké edice pardubických smolných knih ('-1626), což je nejlepší soubor knih tohoto druhu dochovaný v České republice.

Takže Jindřich Francek se nechystá odpočívat?

Otázce nerozumím, protože nevím, co je odpočinek. Jen tak ležet na kavalci a koukat do stropu? To je pro mne fyzicky bolestivé a psychicky únavné. Má dřívější zaměstnání byla spojena s dojížděním do Kuksu, do Zámrsku, do Pardubic, do Jeřic a na odpočinek nebyl čas. Když jsem přišel do jičínské archivní ředitelny, stanovil jsem si sedmidenní pracovní týden a ten jsem dodržoval až do penzionování, díky manželčině toleranci samozřejmě. I při procházkách s kníráčkem Ferdou řešíme problémy českých dějin, takže to také není odpočinek. (to)

PhDr. Jindřich Francek (* 1943) se narodil v Hradci Králové a v současné době žije v Jičíně. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory archivnictví-dějepis) a tam získal i doktorát filozofie ('). Přes dvacet let pracoval ve Státním oblastním archivu v Zámrsku, dva roky ve Východočeském muzeu Pardubice a v září 1991 se stal ředitelem Státního okresního archivu v Jičíně, odkud odešel do penze ('). Odborná veřejnost i široká čtenářská obec jej znají jako autora prací o vývoji trestního práva a soudnictví v 16.-18. století, ale i z dějin poddanských měst.

Vedle redigování několika sborníků samostatně publikoval: Chlumecké hrdelní příběhy (Praha-Litomyšl 1993); Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Pecka 1994); Mistři ostrého meče (Pardubice 1995); Zločin a trest v českých dějinách (Praha 1999, 2000, 2002); Zločin a sex v českých dějinách. Manželské spory a sexuální kriminalita v raném novověku (Praha 2000); Dějiny loupežnictva. Zloději, loupežníci, lupiči, pytláci a žháři v českých dějinách (Praha 2002); Čarodějnické příběhy (Praha-Litomyšl 2005); 24. 10. 1517. Svatováclavská smlouva. Urození versus neurození (Praha 2006); Katovské řemeslo v českých zemích (Hradec Králové 2007); Já jsem se dopustila... Sexuální delikty ve východních Čechách 16.-18. století (Ústí nad Orlicí 2008); Lovecká vášeň v proměnách staletí (Praha 2008); Zločin a trest ve Dvoře Králové nad Labem (Trutnov 2010); Zločinnost a bezpráví. Velké dějiny zemí Koruny české, tematická řada, sv. 3 (Praha-Litomyšl 2010); Zločin a trest v Pardubicích 16.-18. století (Ústí nad Orlicí 2011).

Autorův vřelý vztah k Jičínsku se odrazil v jeho dalších publikacích: Z register tajemství lotrovského. Hrdelní soudnictví na Jičínsku v 16.-18. století (Pecka 1997); Zmizelé Čechy: Jičín (Praha-Litomyšl 2004); Příběh tajné lásky. Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál (Praha 2005); Navzdory závisti. Životní příběh Albrechta z Valdštejna (Praha 2007); Zločin a trest na Jičínsku v 16.-18. století (Jičín 2012). Regionální historiografii obohatil zejména o obsáhlou monografii Dějiny Jičína (Praha 2010, společně s Kristýnou Peroutkovou Matějkovou), za kterou obdržel Cenu města Jičína (').

Potkat na ulici Jindřicha Francka bez Ferdy je poměrně vzácné. Čtyřnohý kamarád tak na fotce jubilanta nesmí chybět, i když snímek je z archivu, protože teď přes zimu jsou jejich společné vycházky přece jen méně časté. "Chodníky jsou příliš solené, Ferdov