Nová Paka - Zubař Václav Franc se na svět rád dívá s humorem. Pacienty v zubařském křesle se snaží rozptýlit vlídnými slovy a veselými historkami, kterých má v zásobě bezpočet. Vyprávění příběhů patří k jeho celoživotní zálibě. Rodák z Řehče u Úlibic se totiž ve volném čase věnuje literární tvorbě.

Vydal několik povídkových sbírek a například i audioknihu František. Václav Franc v rozhovoru líčí, čím chtěl být původně, jak se nakonec dostal k profesi zubního lékaře a co mu přináší jeho literární koníček.

Věnujete se literární tvorbě a současně provozujete zubařskou praxi, to není právě běžné spojení. Proč jste se rozhodl zrovna pro tento medicínský obor a kdy jste začal psát?

Psát jsem začal už jako školák. Dokonce si vzpomínám, že moje úplně první povídka Hubeňour se strašně podobala povídkám pánů Šimka a Grossmanna. Už v té době jsem pro kamarády z rodné Řehče vydával časopis Klíč a později AŽ ze Řehče, vycházel jednou měsíčně po dobu dvou tří let. Vznikal na psacím stroji ve dvou exemplářích, jeden jako originál a druhý přes kopírák. Já jsem tenkrát chtěl být sportovním redaktorem, mým snem byla vlastně žurnalistika. U nás v Řehči jsme totiž dělali všechny možné i nemožné sporty, dokonce si vymýšleli i vlastní - chůdofotbal. V atletice jsem měl docela solidní výsledky, hlavně v delších bězích. Nedávno jsem zjistil, že na běžeckých závodech Lužanskými hvozdy patří můj čas jako staršího dorostence z roku 1979 pořád k nejlepším, úplné ořezávátko jsem tedy nebyl. Ale jak jsem dospíval a dostával rozum, došlo mi, že neumím cizí jazyky a ani cestování mě nebaví. Nakonec zapracovala náhoda, jeden spolužák nejprve z recese navrhl, že se přihlásíme na medicínu na zubaře. A jak už to bývá, já u zubařiny zůstal, kamarád nikoliv. Ale pravdou je, že jsem měl o práci zubního lékaře u přijímaček hodně naivní představy.

Vzpomenete si vůbec, co bylo prvním impulzem k tomu, že jste začal psát?

Mám pocit, že jsem "psal" odjakživa, dokonce už v roce 1968, kdy jsem ještě ani nechodil do školy. Tenkrát se konaly zimní olympijské hry v Grenoblu a já si v té době maloval takový deník ze zimních her, na kterých Jiří Raška získal první zlatou medaili pro Československo. Prostě pořád jsem musel něco psát či malovat, ale opravdové psaní přišlo pochopitelně později. Na vysoké škole jsem psal krátké povídky jako relax mezi učením. Potom i na vojně, kde vznikla třeba povídka ze zubní vojenské ordinace Jevgenija, později oceněná 2. místem v celostátní soutěži časopisu Véčko. Pak jsem se konečně osmělil a poslal pár textů do novin a časopisů. První povídka Sen malé Terezky vyšla v květnu 1989 v tehdejší Pochodni.

Co tomu říkají ostatní autoři, s kterými se potkáváte během roku na různých setkáních a festivalech? Ono zubařů se tak trochu všichni bojíme.

Přiznám se, že moc autorů zubařů není. I když Svatopluk Káš, který sestavuje různé encyklopedie lékařů-spisovatelů, by asi tvrdil opak. Na literárních festivalech mě už znají, ale řada lidí stejně nevěří, že jsem zubař, protože tvrdí, že se mě nebojí, zatímco ostatních zubařů se prý bojí. Asi ze mne nejde ta správná hrůza. Většinou tvrdí, že by mě tipovali spíš na kantora.

Ona ta zubařina není zrovna veselé povolání a znám hodně kolegů, kteří potřebují nějaký únik od těch bolavých zubů. V Nové Pace kolega Kubánek maluje obrazy, kolega Čermák fotografuje a pořádá výstavy. A já zase píšu s humorem o leckdy smutných věcech, vždyť co si může chudák pacient představit při čtení knížky Veselo jak u zubaře!

Vám taková symbióza vyhovuje? Tuším, že z toho mohou vyplývat jisté výhody, protože v ordinaci nepochybně vyslechnete spoustu příběhů. Necháváte se vyprávěním pacientů inspirovat?

Zubařina je takový desetiboj. Ten obor obsahuje spoustu disciplín, musíte znát od každého něco. A já si k tomu všemu přidal ještě jednu disciplínu, psaní. Zubař musí být jedno velké ucho, musí pacientům naslouchat. A když vám jde o "život" nebo minimálně o zub, tak na sebe prozradíte tolik věcí, co byste neřekli ani na policii. Pokud posloucháte, dozvíte se spoustu námětů. Mám je poznamenané v sešitech a doufám, že až jednou bude víc času, dám jim nějakou literární formu.

Stalo se vám někdy, že by se některý čtenář ve vašem díle poznal a pak se nad tím pohoršoval?

Je jasné, že nemůžu napsat, že tohle se stalo panu Novákovi, číslo popisné to a to... Jsou ale případy, kdy se pacient pozná, třeba jak jsme tahali zub, až se mi rozlomily kleště. Ovšem ten pacient se nejen nezlobil, ale byl na to hrdý, dokonce si knihu zubařských historek koupil a kamarádům vypravuje, jak se dostal do dějin stomatologie. Pokud se někdo pohoršoval, tak mi to zatím nepřišel říct. Jenže znáte to: není na světě zubař ten, aby se zavděčil pacientům všem!

Kdybyste měl jednoduše charakterizovat svá díla, kam byste je zařadil?

Přiznám se, že jsem takový "víceživelník", zkusil jsem nejen prózu či poezii, ale dokonce jsem napsal i divadelní hru a tvořím scénáře pro naše vystoupení. Píši občas pro děti, realistickou prózu, sci-fi, prostě člověk má zkusit všechno a najít si tu svoji parketu.

Ale asi nejraději mám humor, satiru, nadsázku a to nacházím v tom, čemu říkám "reál sci-fi". Není to ta klasická sci-fi, jak vesmírní průzkumníci objevují nové planety, ale spíš vyobrazení života kolem nás s trochou fantazie, například nesmrtelností nebo prvkem absurdity - pohřbíváním zubů, eutanazií jako podnikáním a tak. Jedna moje povídka se už stala realitou. Zrovna nedávno po amnestii jsem zjistil, že se někteří vězni nechtějí z vězení hnout a usilují o to, aby se tam rychle vrátili. Přesně o tom píši v povídkové knize Dobrý zločin.

Kteří spisovatelé vás nejvíc ovlivnili?

Byla by jich řada, snažím se hodně číst a od každého autora si vzít něco. Když bych měl uvést alespoň jedno jméno, tak Saroyan. U něho mám zvláštní pocit, přináší zdánlivě tuctové příběhy obyčejných lidí a všedních událostí, ale je tam něco, co dělá literaturu literaturou. Působí na mě nostalgicky, je to vzpomínání na dětství. Tak trochu mě to inspirovalo při psaní knížky z mého dětství František.

Z českých autorů, těch současných, mám rád knížku Zdeňka Rosenbauma Mé svatby, cizí pohřby. Ona to možná není velká literatura, ale je tam člověk. Mám rád i tvorbu Zdeňka Zapletala, snad proto, že má prakticky v každé knížce zubaře. Rád čtu i Otu Filipa a jeho Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka, což je výborná kronika našeho národa, a těší mě, že jsem se s panem Filipem mohl sejít na besedě během knižního veletrhu v Praze. A co se týče poezie, tak třeba pod vlivem Jiřího Žáčka jsem napsal sbírku pro děti Olympiáda v zoo.

Psát jen tak do šuplíku asi není příliš motivující, vaše práce ale putují mezi čtenáře. Je těžké dostat tvorbu mezi veřejnost?

Psát do šuplíku vás jednou přestane bavit. Znám lidi, kteří říkají, že jim to stačí, ale na očích jim vidíte, že by strašně chtěli vydávat, publikovat. Ale u nás je píšících lidí hrozně moc. Zúčastnil jsem se jedné soutěže, kde požadovali rukopis o rozsahu minimálně 150 stran, ovšem termín byl šibeniční. Předpokládal jsem, že se sejde několik desítek soutěžních prací, ale ono jich bylo kolem dvou stovek! Tolik lidí má dnes v počítači svoje literární díla, pochopitelně různé úrovně, připravená k vydání.

Z toho množství se uplatní pouze zlomek, někteří přestanou psát, jiní zatrpknou. Štěstí přeje připraveným. Chce to nenechat se odradit prvním neúspěchem, hledat kontakty, ale především na sobě pracovat. Je nepříjemné, když vám z redakce vrátí povídku, že mají ty a ty výhrady. V první chvíli se naštvete a řeknete si, už jim nikdy nic nepošlu, tím je vytrestám. Ale když opadnou emoce, často dospějete k názoru, že mají vlastně pravdu. Dám příklad, vrácenou povídku jsem proškrtal, zhutnil, byla sice kratší, ale nakonec vyšla.

Někdy mi připadá, že někteří autoři mají pocit, že když napíšou jednu básničku, jsou geniální a žádné cizí rozumy nepotřebují, ale i v zubařině platí, že abyste o sobě mohli říct, že umíte jakž takž vytáhnout zub, tak jich musíte vytáhnout stovky, ne-li tisíce. A to samé platí u psaní, prostě každému úspěchu se musí něco obětovat.

Nebudu původní, ale někde jsem četl, že i v pohádce nejdřív musí Honza přejít sedmero hor a sedmero řek, zabít draka a pak možná dostane princeznu za ženu a půlku království k tomu. I v literatuře jsou Honzové, kteří vám vyprávějí, jak oni by zabili draka a získali princeznu, kdyby se jim chtělo. Je lepší si dávat postupné cíle, málokdo sedne a napíše hned výborný román. A že to občas nevyjde? Takový je život.

Kolik literárních prací jste publikoval? Dokonce je mezi nimi i jedna audiokniha.

Publikací bylo asi čtrnáct nebo patnáct, ale jinak jsem uveřejnil menší samizdatové brožurky, účastnil se množství sborníků, ať už jako oceněný autor na literárních soutěžích, nebo v almanaších. Potom je tu velké množství článků třeba z různých kulturních akcí, řada z nich vyšla právě ve vašich novinách a děkuji, že se mi touto formou alespoň kousek žurnalistického snu mládí splnil.

Jsem rád, že moje kniha František vyšla i jako audiokniha. Souvisí to s tím, že Literární spolek při jičínské knihovně spolupracuje s místním sdružením nevidomých, kam občas chodíme číst svoje práce. No a knihovna mi nabídla, abych svoji knížku František načetl. Byla to fuška, ale podle ohlasu posluchačů ty asi čtyři a půl hodiny jsou prý k poslouchání.

A ještě se pochlubím jedním CD, vydalo jej občanské sdružení Benjamínek z Domažlic. Jsou na něm moje pohádky, které uspěly na tamní soutěži, a dostalo se mi té cti, že je čtou například Marta Skarlandtová nebo Lída Nopová.

Zmínil jste Literární spolek při jičínské knihovně, jehož jste členem. Jakou vlastně vyvíjí činnost, a mají o ni zájem i mladí lidé?

Literární spolek jsme zakládali v dubnu 1990, takže budeme oslavovat 23. výročí. Z těch zakládajících jsme zůstali už jen tři, ale postupně přišli další. Prošli jsme různými údobími, přišly úspěchy, například spolupráce s kolegy z partnerského města Martin z Turčianskej knižnice, kam jezdíme dodnes. Podařil se nám třeba program v rámci Dne poezie o Vladimíru Vaškovi, vlastně Petru Bezručovi. Vydali jsme několik almanachů a zažili hodně legrace na tradičních "stmeláčích", kde se probere všechno, nejen literatura. Ale prožili jsme i chudší roky. Bohužel stárneme a v současné době si vybíráme trochu oddechový čas, i když třeba v lednu jsme v knihovně ve spolupráci se skupinou Ze šuplíku představili literární pásmo Smlouva s ďáblem.

Škoda, že mladí autoři nemají moc velký zájem posílit naše řady. Svým způsobem se jim nedivím, náš spolek může působit trochu archaicky, řada členů dosáhla již sedmdesátky, ale hlavu jsme zatím nikomu neukousli a za nahlédnutí nikdo nic nedá. Pravda ale je, že časy se změnily. Když jsme spolek zakládali, nebyl internet, těžko se sháněly informace o akcích, soutěžích, vydavatelské možnosti byly minimální. Dneska můžete na internetu publikovat prakticky cokoliv, není ani problém v malém nákladu udělat pro pár známých třeba sbírku poezie, a pokud máte peníze nebo bohatého strýčka sponzora, vydat knížku. Takže na co vlastně by ti mladí potřebovali nějaké spolkové sdružování. Nebo se mýlím? Velmi rád bych se mýlil, zájemce proto odkazuji na webové stránky jičínské knihovny, kde se o nás dozvědí víc.

Jste také zakladatelem literární soutěže humoru Řehečská slepice. Jak soutěž vznikla a kolikátý ročník se bude letos konat?

Jak jsem už říkal, nejraději mám humor a satiru, je to asi nejlepší forma oddechu od zubařiny. Taky jsem trochu herec exhibicionista, takže jsme s přáteli chtěli založit jinou soutěž než takovou, jakých se často účastním. Prostě soutěž, kde se nebudeme brát tak vážně a nepůjde hlavně o ceny a diplomy. Šlo také o proslavení naší Řehče. A podařilo se, v roce 2002 jsme uspořádali 1. ročník v Úlibicích a od roku 2004 máme "domovskou scénu" v jičínské knihovně, se kterou spolupracujeme. Do bývalé úlibické školy bychom se už ani nevešli. A proč Slepice? Berlín má ve znaku medvěda, v Praze zase předávají České lvy, tak my máme ve znaku zvíře, které patří k řehečským dvorkům.

Sjíždí se nám hodně autorů prakticky z celé republiky, a když jsem při vyhlášení 10. ročníku uvažoval pro naprosté vyčerpání pořadatelů, že Slepici odpískáme, dostal jsem tolik dopisů, že prostě musíme jet dál.

Slepice je nejen o literatuře, ale i o zábavných scénkách, o propagaci Řehče a, jak rád říkám, i o řehečském národním obrození. Před lety tuto vesničku nikdo neznal, dneska je svým způsobem slavná. Nakonec i Řehečské kvarteto, které čtenáři znají třeba z pohádkového festivalu, je vlastně produktem Slepice.

Prostě blbneme a hrajeme si. Letos v dubnu se uskuteční 12. ročník a věřím, že zase bude legrace. Každým rokem se na nepsaném sjezdu Řehče scházíme, abychom zjistili, o kolik kilo jsme zase zestárli.

Vaše publikované texty lze docela snadno sečíst. Dají se podobně spočítat i výsledky vaší lékařské profese? Napadlo vás někdy spočítat, kolika lidem jste ošetřil chrup, nebo třeba kolik zubů jste za svou lékařskou praxi vytrhnul?

Obraťte se na pojišťovnu, tam to budou mít spočítané nejlépe. Ale vážně, to mě ani moc nenapadlo, musím se podívat do počítače, abych zjistil, kolik zubů jsem vytáhnul. Dejme tomu, že bych denně v průměru vytáhnul jeden zub, za rok je to tedy asi 230 zubů. A krát 28 let praxe, to je, jestli dobře počítám, skoro šest a půl tisíce vytažených zubů! A těch pacientů - to po mně raději nechtějte, to bych musel vytáhnout kalkulačku. Ale když si představím ty vytažené zuby, musel by to být už docela pořádně naplněný kbelík! (jn)

Foto: Jiří Němeček