Jičín - Objevování a mapování neznámých podzemních prostor je pro Romana Mlejnka profesí a také koníčkem s notnou dávkou adrenalinu. Známý jeskyňář a vědec o svých dobrodružstvích, která zažívá pod zemí, vyprávěl minulý pátek v Jičíně, kde veřejnosti představil vůbec poprvé výsledky dvouletého průzkumu jeskyní v Prachovských skalách.

"Na území Prachovský skal máme v současné zmapováno sedmapadesát jeskyní. Za pozoruhodnost zdejší oblasti lze označit kořenové krápníky. Vyskytují se v některých jeskyních a jsou složeny z kořínků, které rostou proti gravitaci i proti skapu vody. Je to opravdová zvláštnost," říká Roman Mlejnek.

Jeskyně v Prachovských skalách prošly v nedávné době důkladným speleologickým průzkumem - vyznačují se třeba nějakými specifickými zvláštnostmi v porovnání s jinými podzemními prostory v České republice?

Prachovské skály jsou pískovcovým skalním městem, a proto i jeskyně jsou v pískovcích. Je docela zajímavé, že naše republika je vlastně velmocí na pískovcové podzemí. Mnoho jeskyní a propastí nacházíme například na Broumovsku, zejména v Teplickém skalním městě, ale i v chráněné oblasti Kokořínsko, národním parku České Švýcarsko nebo i v jiných částech chráněné krajinné oblasti Český ráj. Jeskyně ve vápencích jsou možná známější a pro mnohé turisty i atraktivnější, ale ty v pískovcích mají také své kouzlo. Ostatně pohádkový Rumcajs, Manka a Cipísek bydleli v pískovcové jeskyni.

Kolik jeskyní se díky vašim objevům v tomto skalním městě nachází a lze zdejší území považovat už za zmapované?

V současné době je na území Prachovský skal známo sedmapadesát jeskyní. Myslím, že území je dobře zmapované. Průzkum zde byl velice intenzivní. V rámci skalních měst České republiky jde o ukázkovou dokumentaci. Jestli se v budoucnu objeví několik dalších jeskyní, tak to samozřejmě nevylučuji. Ale rozhodně jich nebude mnoho.

Jaká je například ta největší nebo nejhlubší? A budou výsledky průzkumu zveřejněny?

Nejdelší jeskyně se jmenuje Hadí a má délku téměř padesát metrů. Nejhlubší jeskyně zasahuje přibližně šestnáct metrů pod povrch. Za pozoruhodnost Prachovských skal lze označit kořenové krápníky. Vyskytují se v některých jeskyních a jsou složeny z kořínků, které rostou proti gravitaci i proti skapu vody. Je to opravdová zvláštnost. Pro příští rok vyjednávám instalaci fotografické výstavy o tomto přírodním fenoménu právě do Jičína. Kořenové krápníky sice nejsou jen v Prachovských skalách, ale vždy je to něco velice specifického a na pohled i obskurního.

Jinak veškeré výsledky našich bádání, která jsme uskutečnili pod Správou jeskyní České republiky, byly předány do tisku. Myslím, že v nejbližší době již budou otištěny ve sborníku, který se věnuje Českému ráji a nekrasovým podzemním i povrchovým formám.

Před pár lety se vám podařilo v Adršpašsko-teplických skalách objevit bezmála třicetikilometrový podzemní systém Poseidon. Jde skutečně o jeden z největších dosud známých labyrintů svého druhu na světě?

V centrální části Teplických skal se nachází zcela unikátní systém podzemních prostor, který unikal pozornosti. Některé části tohoto systému byly známy již v minulosti, ale nikdo si neuvědomil jeho rozsah. Je to podzemní labyrint velice kombinovaný, kde se střídají jak jeskyně, tak propasti, úzké pukliny i těžko dostupné soutěsky. Jeskyně jsou zde puklinové, rozsedlinové, suťové i složitě kombinované. Je běžné, že některé propasti jsou hluboké i šedesát metrů. Opravdu těžké je mnohé části nějak typologicky hodnotit. Z toho důvodu jsem se odhodlal realizovat film, který by celou tu svéráznost blíže zachytil. Film, který se jmenuje "Poseidon - podzemní labyrint", také přibližuje i způsob dokumentace celého labyrintu.

A zda je na světě něco podobného? V takovém měřítku o ničem nevím. A i když někdo něco podobného objeví, zdokumentuje a Poseidon od toho okamžiku odsune na druhé místo - tak to bude pořád fantastické. Být druhý nebo třetí na světě je stále dobré (úsměv).

Jak ukazují výsledky i vaší badatelské práce, také v podmínkách nehostinného podzemí se nachází život. Například v Hercegovině jste zaznamenal nález nového rodu jeskynního brouka. Můžeme se v budoucnu dočkat i nějakých překvapujících objevů úplně nových životních forem pod povrchem země?

Podzemní svět, a především rozlehlé krasové systémy jsou jednou velkou zoologickou laboratoří. V jeskyních po celém světě se každým rokem objevují a následně popisují desítky nových forem živočichů. Především se jedná o drobné bezobratlé živočichy. Tedy pavouky, brouky, mnohonožky nebo například jeskynní štírky. Jsou to živočichové bez očí, bez pigmentu a mají většinou nápadně prodloužené končetiny. Náš profesor Karel Absolon, kterého většinou známe jako objevitele Věstonické venuše nebo Punkevních jeskyní v Moravském krasu, byl v období kolem první světové války velkým nadšencem v biospeleologickém bádání na Balkáně. Sám několik nových druhů jeskynních brouků popsal. Měl jsem tu čest v některých jeskyních, které profesor Absolon na Balkáně navštívil, rovněž působit. Dokonce jsem i v jedné jeskyni objevil nový rod slepého brouka, kterého Karel Absolon přehlédl. Také je možné, že jej přehlédl schválně, aby někdo jiný měl radost.

Speleologii se věnujete mnoho let, co vás k tomu oboru přivedlo a dodnes u něj drží?

Ze začátku to byl právě život v jeskyních. Jako entomolog jsem začal v jeskyních a propastech sbírat brouky. Postupně jsem ale jeskyně začal i vyhledávat a mapovat. Především na Balkáně. Částečně jsem i některé hluboké propasti zdolával ryze sportovně. Například druhou nejhlubší vertikálu světa v chorvatském pohoří Velebit, která má jednu šachtu hlubokou 550 metrů. A konečně je to kouzlo vlastních jeskyní, které mají neopakovatelnou krásu. V jeskyních jsem vždy rád.

Jaké pocity zažívá člověk v uzavřeném hlubinném prostoru, v naprostém tichu a tmě. Sám jste dokonce strávil nepřetržitě deset dnů v jedné krasové jeskyni, změnila vás tahle zkušenost?

Když jsem byl v jeskyni deset dnů, sám a bez světelného zdroje, byl to jeden z nejhlubších zážitků v mém životě. Dnes se tomu často říká terapie tmou, ale tak jsem to tehdy rozhodně nebral. Jako jeskyňář jsem toužil poznat jeskyně i z jiné stránky. Vybral jsem podzemní prostoru, která nebyla přístupná běžné veřejnosti, a můj bivak byl natolik daleko od uzavřeného vchodu, že ke mně z povrchového světa nepronikal ani ten nejmenší hluk. Můj životní prostor byl omezen na stan a minimální část před stanem. Oproti "normálnímu" životu jsem toho s sebou neměl mnoho. Vzal jsem si diktafon na mikrokazety s odstraněnou světelnou kontrolkou. Na něj jsem namluvil šest hodin záznamu. V jeskyni a potmě se tak začala rodit kniha, kterou jsem po dvou letech vydal pod názvem Cesta slepých brouků. Poznal jsem, že ticho není jen v jeskyních, ale máme jej i v sobě. Ticho, které je v nás, je podstatně hlubší. (jn)

Jaká tajemství ukrývá podzemí Prachovských skal, podrobně přiblížil Roman Mlejnek na páteční schůzce Jičínské besedy. Známý badatel ze Správy jeskyní ČR, který se více než třicet let zabývá entomologií, představil veřejnosti vůbec poprvé výsledky nedávnéh