Jičín - Na odvaze a nezdolném odhodlání bránit svobodu proti hitlerovskému Německu stojí příběhy všech Čechů, kteří se za druhé světové války zapojili do bojů na západní a východní frontě včetně několika stovek letců, kteří významně zasáhli do slavné bitvy o Anglii. Právě o osudech mužů, kteří v uniformách britského Královského letectva (RAF) prakticky každodenně nasazovali své životy, vyprávěl minulý pátek v Jičíně mladý historik Michal Bílek (na snímku vpravo).

Britský premiér Winston Churchill ocenil všechny příslušníky RAF známým citátem: "Na poli lidských konfliktů nikdy tak velké množství nevděčilo za tak mnoho tak nepatrné hrstce". O to absurdnější je pronásledování těchto válečných veteránů v někdejším Československu, kde jim komunistický režim přichystal perzekuce, kruté výslechy a věznění.

Atmosféru válečné doby, a hlavně hrdinství účastníků zahraničního odboje přiblížil Bílek na příbězích desítky mužů se vztahem k Jičínsku a jeho nejbližšímu okolí. Za války sloužili u Royal Air Force například Otakar Hrubý, Stanislav Fejfar, Svatopluk Janouch, Vlastimil Veselý, Adolf Vrána, František Truhlář, Josef Liška, Jiří Sehnal nebo Alois Vašátko, který se sice narodil v Čelákovicích, ale v Jičíně před válkou absolvoval vojenskou službu u místního 22. pěšího pluku.

Čím vás zaujaly příběhy lidí, kteří za druhé světové války bojovali v řadách britského Královského letectva proti nacistům?

Zaujala mě doba, ve které tito muži žili. Jejich zbraň byla elitou armády. Letadlo je pro mě největší vynález 20. století a jeho význam nebyl nikdy větší než onoho léta 1940 nad Anglií a později při ofenzivě vůči nacistickému Německu. Bez ohledu na neustálé riziko smrti bojovali tito stateční muži o svou zemi, svobodu, demokracii. A já jim za to děkuji, i s jejich přispěním tady dnes mohu odpovídat na vaše otázky. Můj zájem, který se snažím prezentovat především mezi nejmladšími, je nedostatečnou splátkou za jejich oběť. Armáda mě ovlivňuje od útlého dětství. Jedním z motivačních důvodů byl i přístup k výuce našich moderních dějin v podání paní učitelky Věry Dvořákové.

Kolik Čechů sloužilo v RAF, existuje vůbec nějaký úplný přehled konkrétních jmen, nebo jsou k dispozici stále jen přibližné seznamy?

Nevím, jestli existuje takový jmenný seznam, ale určitě je k dispozici kvalifikační karta každého z těchto mužů ve Vojenském historickém archivu. Ten však od května do června 2014 bude uzavřen a přestěhován. Na přesné číslo si nevzpomenu. Nejvíce Čechoslováků u leteckých jednotek v jednom momentě sloužilo přibližně 1260. Za celou válku se u letectva vystřídalo asi 2300 lidí a celkový počet téměř stoprocentně nepřesáhl 2600 příslušníků.

Měl jste možnost hovořit s bojovými piloty-veterány nebo jejich příbuznými?

Dodnes se mi nepodařilo mluvit s veterány, což mě nesmírně mrzí. A bohužel o dalšího jsme přišli minulou sobotu, kdy zemřel pan generál Zdeněk Škarvada. Měl jsem tu čest hovořit s paní Marií Hrubou, vdovou po panu plukovníkovi ve výslužbě Otakaru Hrubém. V těchto dnech uplyne od jeho smrti 20 let a na podzim 100 let od narození.

Jak vypadal běžný život bojových letců v Anglii a s jakými pocity usedali do kokpitů stíhacích a bombardovacích letadel?

Jejich život se značně lišil od toho našeho. Především v období bitvy o Británii trvala služba od úsvitu do soumraku a v letních měsících to bylo i od 3.30 do 23.30. To znamená, že piloti měli věčně nedostatek spánku a snažili se to dohnat, kdykoliv to bylo možné. Anglické eso Bob Doe v jednom z dokumentů o bitvě o Británii říká, že prospal nálet na vlastní letiště, jak tvrdě spal. Což jen dokazuje, jak byli letci unavení. I později, během ofenzivy nad okupovaným kontinentem, byly dny, kdy se letělo nad nepřátelský cíl i třikrát denně.

Pocity pilotů byly různé. Většinou převažovala nálada utkat se s nepřítelem a vracet mu tak rány za okupaci vlasti. Ale přítomný byl rovněž strach z vlastní smrti. Ještě větší obavy však letci měli o své blízké, o nichž neměli žádné informace a nevěděli, co jim Němci provádí za jejich odchod ze země. Samozřejmě panovala obava ze zajetí, protože na československé letce se nevztahoval status válečného zajatce. Jako občané třetí říše byli vlastizrádci. Země, za niž bojovali, z německého úhlu pohledu neexistovala a hrozila jim za to smrt.

Letci nepochybně čelili značnému psychickému a fyzickému vyčerpání a stálému stresu, což prý bylo příčinou i některých tragických osudů. Byl na letištích prostor i na odreagování?

Psychický tlak byl značný. Především u bombardovacích osádek. Bombardovací letci byli každý třetí den nad nepřátelským územím až 10 hodin. V letadle bylo šest a více mužů, kteří spolu museli bezchybně spolupracovat jako tým. Rozhodovalo to o jejich přežití. A na dobrém výsledku, zasažení cíle, stála také čest a sláva jednotky. Stíhací piloti měli slabou útěchu v délce svého nasazení. Let netrval více než dvě až tři hodiny. Tehdejší stíhačky nevydržely delší dobu ve vzduchu kvůli zásobě paliva. Na rozdíl od bombardovacích posádek většinu ze stíhacích pilotů "nechránila" tma a pravděpodobnost střetu s nepřítelem byla mnohem větší. Nejvíce psychických zhroucení museli lékaři řešit v době bitvy o Británii, kdy byla bojová činnost nejintenzivnější pro nedostatek pilotů.

Odreagovat se mohli v době dovolených, kdy odjížděli do měst, především do Londýna. Na základně k tomu sloužil sport, především fotbal, volejbal, šipky, šachy a karty. I hazard byl svým způsobem sport. Dále se nabízelo kino a taneční a společenské zábavy, konané jednou za čas přímo na základnách, například při výročí založení jednotky. Další typ zábavy byla domácí zvířata. Nejvíc bylo samozřejmě psů, s nimiž se nacvičoval i "cirkus". Jednalo se o různé srandovní situace, v nichž měl pes hlavní úlohu. Ve městech kromě kinosálů, divadel a tanečních zábav byly i kabarety. Vystupovali zde různí komici, a především spoře oděné tanečnice v představeních. Vojáci si hledali také ženy, což znamenalo zajištěné odreagování v každou volnou chvíli. Někteří letci to však nedělali ze strachu, že zemřou a žena zůstane sama. Vyskytl se i případ, kdy se o vdovskou penzi po zmizelém Leo Anderlovi přihlásilo hned několik žen najednou.

Dodržovali vojáci neustále kázeň, nebo se občas dopouštěli i nějakých prohřešků?

Samozřejmě se letci snažili neudělat kázeňský přestupek na počátku svého působení ve Velké Británii, protože společně se zpravodajskou službou plukovníka Františka Moravce byli jedinou silou pro podporu exilové vlády Edvarda Beneše.

Postupem času se vyskytly různé prohřešky. A Pačák Ota Hrubý je přitahoval jako magnet, jak vyplývá z nové knihy od pana Josefa Havla. Jedním z prohřešků byl nízký průlet nad letištěm, kde inspekci prováděl vévoda z Kentu, bratr krále Jiřího VI., a velitel 11. stíhací skupiny A/V/M Trafford Leigh-Mallory. Oba ctihodní pánové se svým doprovodem ve snaze zalehnout k zemi skončili v bahnité kaluži. Po přistání si Hrubý vyslechl nepříjemnou řeč od svého velitele a čekalo se, jaký bude trest adresovaný z nejvyšších míst. Ten však nepřišel. Vévoda ohodnotil výkon slovy, že je to výborný průlet a kéž by bylo takových pilotů více. Maršál Leigh-Mallory pozval Otu Hrubého do velitelského štábu stíhací skupiny 11. Mohl si prý pečlivě prohlédnout všechno kromě děvčat, která zde pracovala v operačním sále. Dále se s Otou Hrubým pojí také rvačka v hospodě, kdy Češi urovnávali "bordel" vyvolaný mezi anglickými civilisty a vojáky.

Jak si vedli naši piloti v bitvě o Anglii a pak i v dalších fázích války? Jak je spojenci hodnotili? Třeba kolik sestřelů měl na kontě nejúspěšnější z Čechů?

V době bitvy o Británii jsme měli dvě vlastní perutě, ale téměř polovina do bojů nasazených Čechů byla u anglických perutí. Příkladem může být Karel Kuttelwascher, náš nejúspěšnější stíhač s 20 potvrzenými sestřely za celou válku. Dále to byl Josef František, který se stal legendou bitvy o Británii, když mezi 2. a 29. zářím sestřelil 17 letadel. Padl 8. října 1940. Celkem dosáhlo statusu leteckého esa 29 československých pilotů. K tomu bylo zapotřebí pět jistých sestřelů. Toto číslo se stanovilo již v první světové válce a zůstalo i za té druhé. Němci používali pro své nejlepší stíhače označení experti. V průběhu bitvy o Británii sestřelila 310. stíhací peruť čtyřicet a půl letadla jistě. Ta polovina vyplývá z anglického počítání sestřelů. Celkem Čechoslováci sestřelili 56 letadel jistě a dále si připsali nemalé počty pravděpodobně sestřelených a poškozených letadel. Pro srovnání, v bitvě o Francii se jim podařilo sestřelit 125 letadel nepřítele jistě. Naši letci byli spojenci hodnoceni velmi pozitivně jako zodpovědní, agresivně bojující letci, kteří nepříteli nedají nic zadarmo. Společně s Poláky byli naši podle anglických kolegů nejfanatičtější bojovníci - pomsta Němcům za každou cenu.

Mnozí z těchto hrdinů se po komunistickém převratu 1948 ocitli na okraji společnosti, nejenže byli propuštěni z armády, ale často skončili ve vězení. Máte pocit, že tato země dostatečně splácí svůj dluh vůči těmto veteránům a že jim současná generace projevila dostatečné uznání za hrdinství?

Moje odpověď bude velmi kritická. Ne! Tato země nesplácí dluh. Od počátku devadesátých let, kdy byli tito muži rehabilitováni a povýšeni, se nic velkého a důležitého pro ně neudělalo.

Postaven byl pomník padlým letcům na náměstí Svobody v Praze - Dejvicích a natočily se dva filmy, z toho jeden už za pražského jara 1968. Příjemným překvapením pro mě byl pětidílný dokument Dejte nám křídla, který odvysílala ČT loni v předvánočním čase. Jedinou oblastí, kde můžeme být spokojeni, je literatura. Knih, které vychází na toto téma, je poměrně velké množství.

Veřejnost se však o letcích dozvídá až v černé kronice a jsem velice rád, že v nedávném vydání MF Dnes se objevil článek kritizující tuto skutečnost. Osudy těchto statečných mužů se snažím co nejlépe vyložit především žákům jedné základní školy a dvou gymnázií, přesto si myslím, že ani já pro ně nedělám dost. Na druhou stranu musím pochválit pořadatele Aviatické pouti v Pardubicích a Memorial Air Show v Roudnici nad Labem, která se koná jednou za dva roky. Alespoň prostřednictvím těchto akcí se část veřejnosti dozví, jací tito muži byli.

V Jičíně kromě pamětní desky bratrům Krausovým dodnes není výraznější připomínka těchto statečných mužů. Bydlím v ulici Kosmonautů a výhled mám přímo na zdevastovanou fontánu, která se před mýma očima už řadu let rozpadá. Přestože z Jičína nepocházel velký počet letců, mechaniků a parašutistů, pomník by tu stát měl. Fontána, jejíž součástí byl kdysi kosmonaut a raketa, se mi jeví jako dobré umístění. (jn)

Foto: Jiří Němeček