Jičín - Asaf Auerbach se jen velmi těžko brání smutku a dojetí během vyprávění, v němž oživuje vzpomínky na dětství, které jako dospívající chlapec prožil za války v Anglii.

Životní příběh dnes pětaosmdesátiletého muže, jednoho z takzvaných Wintonových dětí, je plný dramatických okamžiků a silných emocí, které ani čas nedokáže oslabit.

Když v polovině července 1939 jedenáctiletý Asaf Auerbach, židovský chlapec z Prahy, spolu se starším bratrem a dalšími sedmi desítkami dětí nastoupil na Wilsonově nádraží do vlaku, s rozporuplnou směsicí obav a vzrušení předpokládal, že jej čeká dobrodružný výlet.

Očekával, že se za několik týdnů s rodiči opět shledá. Ani na okamžik nepomyslel, že se s nimi loučí naposledy a že své rodiče už nikdy nespatří.

Podobných vlaků s dětskými pasažéry bylo od března do srpna těsně před válkou vypraveno z Prahy několik. Transporty, které z někdejšího Československa směřovaly do Anglie, organizoval Nicholas Winton, britský makléř a humanitární pracovník. Před nacisty tak zachránil celkem 669 dětí z převážně židovských rodin, které by jinak s největší pravděpodobností skončily v některém z koncentračních táborů.

"O siru Nicholasi Wintonovi jsem dlouhá léta neměl vůbec tušení. Poprvé jsem se o něm dozvěděl až v roce 1988, tedy půl století po té události. Celou tu dobu jsem si myslel, že mě zachránila paní Hana Strasserová, že to byla hlavně ona, kdo pomáhal organizovat odjezdy dětí z Československa. Tahle úžasná dáma, která se na nějaký čas stala mojí druhou mámou, byla rodinná známá. V Anglii, kam emigrovala snad jen půl roku před námi, se ujala mě, mého bratra a ještě několika dětí," líčí Auerbach, který svůj životní příběh vyprávěl minulý pátek v jičínské knihovně žákům základních škol.

"Myslel jsem si, že všechno zorganizovala paní Strasserová, ačkoliv mi nikdy nebylo úplně jasné, jak to mohla dokázat, když v Anglii žila teprve několik měsíců. Patrně se o Wintonově plánu nějak dozvěděla a rozhodla se do něj zapojit. Obdivuju, že jako čerstvá emigrantka i přes jazykovou bariéru pomáhala krajanům, místo aby se snažila zajistit zázemí hlavně pro svoji rodinu."

S Hanou Strasserovou, která pocházela z Teplic, se rodiče malého Asafa znali z Palestiny, kde Auerbachovi pomáhali pár let budovat kibuc Bet Alfa nedaleko Haify, jehož obyvatele tvořili hlavně němečtí a českoslovenští Židé.

Dva roky po jeho narození se však Auerbachovi rozhodli pro návrat do Prahy. "Co přesně bylo příčinou návratu, nevím, ale myslím, že to bylo nejspíš ze zdravotních důvodů. Rodiče v kibucu vykonávali těžkou fyzickou práci v zemědělství a nemalou roli sehrály asi i odlišné klimatické podmínky a malárie, která tam v té době řádila," domnívá se Auerbach.

Po příjezdu do Anglie žil v domku, kde se Strasserové podařilo zřídit a díky založenému výboru financovat sirotčinec. A poslední dva roky pak na internátní československé střední škole, kterou zřídila londýnská exilová vláda.

Do Anglie odjížděl s nadějí, že se opět setká s rodiči. "Říkali nám, že za námi do dvou měsíců přijedou a pak společně poplujeme do Ekvádoru, kam měli předjednané vízum." Do ciziny se jim však už nepodařilo odejít, v roce 1942 byli uvězněni v Terezíně a za další dva roky zmizeli ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

Po návratu do Prahy našel Auerbach už jen babičku a dvě tety, které se o něho staraly. "Kdybych věděl, že na tom nádraží uvidím své rodiče naposledy, nikdy bych do vlaku nenastoupil, lehnul bych si na peron a nikdo by mě nikam nedostal. Tehdy mě však něco takového ani na vteřinu nenapadlo, i v průběhu války jsem stále pevně věřil, že rodiče zase uvidím," říká s trpkostí. Po válce Asaf Auerbach vystudoval vysokou školu a dodnes žije v Praze. S Nicholasem Wintonem se nakonec sešel několikrát, poprvé však až padesát let po válce. (jn)

Asaf Auerbach patřil v roce 1939 mezi téměř sedm set dětí, které odjely z Československa do Anglie díky záchranné akci organizované Nicholasem Wintonem. Foto: Jiří Němeček