Jičín - Přes pět a půl tisíce kilometrů za řídítky motocyklů Jawa 50 absolvovala letos o prázdninách parta čtyř nadšenců, která se na těchto malých motorkách vydala až do Skotska a zpět.

Pro někoho přinejmenším bláznivý nápad, ale pro Martina Svatoně, Petra Bílka, Martina Víta a Víta Bílka a jejich dobrodružné povahy začíná být tento způsob cestování už běžnou záležitostí. Na takzvaných fichtlech totiž jezdí po Evropě už několik posledních let, za sebou mají nejen výlet do Skotska, ale i další prázdninové expedice - do Itálie, Francie a Německa.

Čtveřici mladíků, bývalých spolužáků z jičínské střední průmyslové školy, spojuje nejen záliba v netradiční formě cestování, ale hlavně vášeň pro legendární motocykly pionýr a mustang. V sedlech těchto strojů strávili už bezpočet hodin a najeli tisíce kilometrů. A další tisíce kilometrů ještě plánují. Cestují bez doprovodných vozidel a s sebou si vezou pouze omezený počet zavazadel a náhradních dílů.

V současné době studenti vysokých škol v Praze, Liberci a Pardubicích své občas napínavé nebo humorné zážitky z cest popisují v rozhovoru bezprostředně po návratu z dosud poslední výpravy na Britské ostrovy.

Kdy se zrodil nápad oprášit malé motorky a cestovat po Evropě?

Známe se ze střední školy, a když jsme zjistili, že každý má doma ve sklepě nebo ve stodole nějakého pincka, napadlo nás, že bychom mohli podnikat výlety společně. První delší cestu po vlastní ose jsme absolvovali v šestnácti letech, abychom do Jičína převezli mustanga z dvě stě kilometrů vzdálené chalupy. A protože se nám to zalíbilo, chtěli jsme podniknout něco většího a rozhodli se objet Čechy s krátkým přejezdem hranic do Německa a Rakouska. Vzhledem k tomu, že s jídlem roste chuť, hned rok nato jsme se vydali na Rujánu do Německa, a potom následovaly další expedice do Francie, Itálie a letos o prázdninách do Skotska.

Na Rujánu je to přece jen už pořádný kus cesty, jak probíhala tahle první zahraniční expedice?

Stačil nám na to zhruba týden, během kterého jsme urazili přibližně patnáct set kilometrů. Cesta se naštěstí obešla bez větších komplikací, tedy až na několik ucpaných výfuků, což je ovšem závada, která se ze začátku hrozně špatně identifikuje. Pincek najednou moc nejede, takže nejdřív začnete štelovat elektriku, karburátor..., a než zjistíte, že je příčinou zanesený výfuk, všechno se tím laděním rozhodí a můžete štelovat znova... Po několika zkušenostech jsme pak z preventivních důvodů výfuky čistili skoro na každém rohu.

Takže nejzákeřnější závadou na fichtlovi je ucpaný výfuk?

Nejzákeřnější závadou, kterou jsme už v jednom případě zažili, je ucpaný výfukový kanál, to je skoro až mýtická závada, před kterou snad každý varuje, ale paradoxně neznáme zatím nikoho jiného, komu by se to přihodilo (smích). Po pravdě, ze začátku jsme těm pionýrům ani moc nerozuměli. Víc jsme si začali věřit až později, hlavně po první delší jízdě na tu dvě stě kilometrů vzdálenou chalupu. Jenže s narůstající vzdáleností sice přibývalo zkušeností, ale úměrně tomu i nejrůznějších poruch, takže se vlastně pořád učíme.

Jaká je vůbec četnost poruch?

Kvůli větším či menším závadám zastavujeme skoro každých pět kilometrů, protože každou chvíli někdo něco potřebuje. A nejde jen o opravy, je potřeba i natankovat, zastavit kvůli jídlu nebo kvůli oblečení, když se změní počasí. I proto urazíme za den v průměru tak dvě stě padesát kilometrů. Rekord byl zatím něco přes čtyři sta kilometrů, ale to se musí sejít hned několik opravdu příznivých okolností - tedy minimalizovat počet zastávek. Kdyby nás jelo víc, bylo by to určitě ještě horší (smích). Co se týče závad, tak zatím nejhorší moment nastal v rakouských Alpách při cestě do Itálie, kdy se u jednoho stroje zadřel motor. Musel se celý rozebrat a opět složit, což se nám po třech hodinách oprav podařilo. Jinak těch závad, které nás potkávají, je opravdu široké spektrum. Například ve Francii se stalo, že kolo jednoho z pincků mělo popraskaných patnáct drátů. Při opravě jsme použili snad všechny dráty, které jsme měli, a na místě vytvořili originální výplet.

Vypadá to, že si s sebou vezete spoustu součástek.

Docela často se nás lidé ptají, jestli si vezeme i náhradní motor. Bereme si celý vnitřek motoru, ale vlastní skříň ne, protože nepředpokládáme, že bychom ji zničili. Ale abychom to teď nezakřikli, možná bychom si ji snad příště měli raději vzít.

Co reakce lidí v zahraničí, jak se na vás dívají?

Reakce jsou různé, ale většinou pozitivní, i když naše stroje hrozně kouří, dělají kravál a na křižovatkách občas překážejí. Musíme říct, že jsme potkali ochotné lidi. Například na jedné autobusové zastávce v Rakousku, kde jsme zůstali navečer stát kvůli opravě, nám pomohl příjemný pán z Německa, který se vracel z dovolené a zrovna projížděl kolem. Sám od sebe zastavil a ochotně se nabídl, že nám posvítí světly svého auta, abychom v té tmě viděli a aby do nás někdo nenajel. Vydržel s námi až do půl jedenácté v noci, pak se s lítostí omluvil, že má s sebou dceru a musí pokračovat v cestě domů. Naštěstí se nám krátce poté podařilo všechny problémy odstranit, a někdy kolem půlnoci jsme přejeli italské hranice. Jindy nám zase jeden z místních obyvatel uvařil kávu a přinesl nám ji k snídani, to bylo hodně milé. Také řidiči v západní Evropě jsou mnohem ohleduplnější, když je plná čára, tak nás nepředjedou, zvlášť kamiony nás nijak neohrožují. V Česku je to jiné, možná i tím, že tady se na pincka dívá skoro každý jako na nějaké podřadné vozidlo.

Máte i zkušenost s policií a pokutami?

Jednu pokutu jsme dostali zrovna letos, bylo to za špatné parkování v Londýně. Motorky jsme zaparkovali tak, že jsme zabrali jedno stání pro osobní automobil, a chystali se zakoupit jeden parkovací lístek. Jenže automat nefungoval, peníze propadávaly skrz, tak jsme to prostě riskli. Když jsme se vrátili z města, každý měl na řídítkách upozornění od policie. Každý z nás měl zaplatit pokutu třicet liber, přitom parkovné bylo patnáct liber. Jinak policisté jsou na nás po Evropě většinou hodní, obvykle se spíš usmívají, akorát nás nekompromisně vyhánějí z dálnic. Při jedné prohlídce trochu překvapeně zkoumali i techničák, na kterém jsou ještě československé státní znaky. Policista si opisoval nějaké číslo a vypadalo to, že nevěří vlastním očím, ale smál se.

Kdy vám bylo na cestách nejhůř?

Možná při cestě do Francie, kdy jsme byli naprosto nepřipravení na nepřízeň počasí. Tohle bylo skoro za trest. Spoléhali jsme se totiž, že nám to vyjde stejně jako předtím, ale počasí tenkrát absolutně nevyšlo a my jsme absolutně promokli. No, a jako naschvál, když si pak s sebou pláštěnky vezeme, tak je prakticky pořád pěkně, občas i úmorné vedro. Fatální krize snad ale nikdy nepřišla, všechny situace se snažíme brát s nadhledem.

Došlo i na nějaký karambol?

Jen ve Francii jsme to ve dvou případech položili na kruhovém objezdu, když bylo po dešti a povrch byl hodně kluzký.

Jaký byl nejvzdálenější bod letošní expedice?

Během čtyř týdnů jsme ujeli asi 5600 kilometrů. Plánovanou trasu se nám podařilo splnit s tím, že cílem byl ostrov Skye, který má nádherné scenérie a spoustu historických památek. Bohužel jsme si ho moc neužili, protože zrovna v těch dnech tam bylo stále zataženo. Naštěstí jsme tohle typické skotské počasí chytili až na tom ostrově, jinak bylo většinou hezky.

Dá se vůbec vydržet cestování na velké vzdálenosti v sedle takového stroje? A kde vlastně spíte?

Nedá (smích). Ještě teď někteří z nás cítíme zadek nebo záda. Většinou spíme normálně ve volné přírodě pod širákem ve spacáku na karimatce. A když to jde, snažíme se využít i nějaký přístřešek, do kterého nefouká a neprší.

A jak hodnotíte kvalitu evropských cest?

Docela jsme byli překvapení kvalitou našich vedlejších silnic, protože jsou o trochu lepší než například v Anglii. Konkrétně ve Skotsku jsou navíc cesty i velmi úzké, možná tak akorát pro pionýra. A navíc je tamní krajina hodně členitá s řadou kopců. Přišlo nám vtipné, když jsme některé strmé svahy vyjeli sotva na jedničku, a nahoře na horizontu pak před zatáčkou uviděli dopravní značku s nápisem Slow. A ve Skotsku nás také překvapilo i neuvěřitelně strmé klesání, které mělo až pětadvacet procent, třeba v Rakousku v Alpách je maximum patnáct procent. A po Anglii bylo cestování zajímavé i z jiných důvodů, občas se nám totiž některé úseky podařilo projet v protisměru. Jednou dokonce v protisměru a k tomu ještě na červenou. Doteď nechápeme, kde se tam ten semafor vzal (smích). Naopak v nejlepším stavu jsou silnice v Nizozemsku, kde jsou mimochodem i nejpříjemnější, velmi přátelští lidé. V Nizozemsku je výhodou i to, že tam malé motocykly mohou jezdit po cyklostezkách, které jsou skoro všude.

Už máte naplánovaný další výlet?

Konkrétní plán ještě nemáme, ale asi příště vyrazíme někam směrem na sever nebo na východ. (jn)

Skupina studentů a bývalých spolužáků z jičínské průmyslovky je důkazem toho, že cestovat po Evropě se dá téměř na čemkoliv, třeba i na víc než třicet let starém motocyklu Jawa 50, na kterém mimo jiné objeli Čechy, dojeli na sever Německa, do Paříže a let