Jičín - Už čtvrtým rokem panuje nejistota kolem budoucnosti sbírkového fondu Regionálního muzea a galerie v Jičíně. Stále se nepodařilo najít místo, kde by bylo možné uskladnit desítky tisíc předmětů, které jsou zatím provizorně uloženy v prostorách bývalého kláštera v Nové Pace.

Královéhradecký kraj, který je zřizovatelem muzea, dosud nenašel jedinou vhodnou nemovitost, a někteří radní proto začínají vážně uvažovat i o výstavbě zcela nové budovy.

Jak situaci vidí muzejníci, jsme se zeptali ředitele jičínského muzea Michala Babíka. Ten řeší problém chybějícího depozitáře hned od nástupu do funkce. "Od začátku jsme prostory v Nové Pace brali jako provizorní, protože v tomto případě nelze vůbec hovořit o depozitáři," říká Babík.

Ani po více než třech letech se nepodařilo najít prostory, kam by muzeum mohlo trvale uskladnit velkou část depozitáře, který je dočasně uložen v bývalém paulánském klášteře v Nové Pace. Jak velký je to pro vás problém?

Byli bychom rádi, kdyby se podařilo záležitost ohledně depozitáře co nejdříve vyřešit, sbírkové předměty se totiž nacházejí na místě, které je pro takový účel zcela nevyhovující. Když jsem před třemi a půl lety nastoupil do funkce ředitele, mým prvním úkolem bylo vymyslet, kam se sbírkovými předměty, které byly od osmdesátých let minulého století deponovány na půdě jičínského zámku. Umístění depozitáře nevyhovovalo jednak z hlediska předpisů o požární ochraně, dále z důvodů statiky, a hlavně město Jičín v té době začalo uvažovat o opravě střechy na budově zámku. Museli jsme tedy prostor vyklidit, výzva přišla v dubnu a do července měl být sbírkový fond muzea z půdy vystěhován. V Jičíně žádný vhodný prostor nebyl, obvolával jsem proto obce a školy v okolí, až se podařilo najít místo v Nové Pace, v části bývalého kláštera, který patří sdružení Život bez bariér. To nám poskytlo prostory za symbolické nájemné. Smlouvu máme sice na dobu neurčitou, ale ústní dohoda zněla tak, že tam budeme maximálně tři čtyři roky, takže ta lhůta se chýlí ke konci.

Kolik předmětů a jakého druhu se v této sbírce nachází?

V Nové Pace je sice uložena méně než polovina z celkového počtu předmětů naší sbírky, která má něco přes 120 tisíc sbírkových předmětů, ale prostorově zabírá největší část. Nachází se v ní totiž nejobjemnější kusy, jako jsou staré zemědělské nástroje, lidový nábytek a věci, které reprezentují umělecká řemesla. Odhadní hodnota této sbírky by se dala počítat jistě na desítky milionů korun. Nejde ovšem pouze o depozitář v Nové Pace. Také stávající depozitáře našeho muzea přímo na zámku jsou přeplněné. Pro návštěvníka, který nahlédne do zázemí muzea, je to patrné na první pohled. Chodby, po kterých se běžně pohybuje, jsou zaskládány sbírkovými předměty.

Vidíte reálně, že se podaří nevyhovující stav v dohledné době změnit? Někteří radní Královéhradeckého kraje, který je zřizovatelem jičínského muzea, už připouštějí i možnost výstavby úplně nové budovy, která by sloužila jako depozitář.

Život bez bariér na nás netlačí, abychom se vystěhovali, takže z hlediska setrvání na současném místě to aktuální problém není. Problém je to především z hlediska stavu sbírkových předmětů, které vlivem nevhodného uložení mohou trpět. Od začátku jsme prostory v Nové Pace brali jako provizorní, protože v tomto případě nelze vůbec hovořit o depozitáři, to je prostě dočasné úložiště. Navíc by bylo žádoucí, aby sbírka jičínského regionálního muzea, které shromažďuje předměty hlavně z Jičína a okolí, byla už z podstaty umístěna právě v Jičíně. V současné době se s ní těžko pracuje, má jen základní zabezpečení a ani z hlediska vlhkosti, teploty a dalších parametrů není situace optimální. Klimatické podmínky tam jsou přesně takové, jaké by u muzejního depozitáře být neměly. Naším zájmem je samozřejmě zajistit systémové, nikoliv provizorní řešení. Nejraději bychom uvítali vlastní budovu, ze které by časem mohl být regulérní depozitář. Pokud by se kraj nakonec rozhodl postavit nový objekt, pak bychom uvítali možnost jej situovat do Robous u Jičína, neboť tam máme ve správě bývalou faru, kde se nachází další část našeho depozitáře, i když podstatně menší. Nový a regulérní depozitář by totiž mohl vyrůst na pozemcích hned vedle fary, na místě stodol, které má v nájmu zdejší jezdecký klub. Beru, že případné vystěhování jezdeckého klubu v Robousích může být nesympatické, ovšem postavím-li na misku vah jezdecký klub, a naproti stav uložení předmětů, o které máme pečovat, je moje stanovisko pochopitelné a jednoznačné.

Vznikla by tak budova šitá přímo na míru...

A navíc by se díky tomu mohla uvolnit budova bývalé fary, s níž se při rekonstrukci také nepočítalo jako s plnohodnotným depozitářem. Prostory fary by se tak daly využít k původnímu záměru, který předložil už můj předchůdce Jaromír Gottlieb. Ten chtěl na faře vytvořit zázemí pro vzdělávací centrum, kde by se mohly odehrávat různé muzejní projekty pro žáky a studenty škol, včetně třeba ukázek starých řemesel.

Laik může namítnout, že časem přijde požadavek na další depozitář, protože ten stávající už nebude kapacitně vyhovovat. Jakým způsobem se vlastně sbírkový fond muzea rozrůstá?

Nový depozitář se vždy buduje s výhledem na předpokládané rozšíření sbírky v horizontu alespoň deseti let. Sbírka se přitom tvoří podle plánu, který je definován pro každé muzeum, a vychází hlavně z toho, co je typické pro daný region. Předměty se do muzea dostávají trojím způsobem - odkupem, darem nebo takzvanou odúmrtí z pozůstalosti bez dědiců. Nejčastěji se k nám předměty dostávají darem. Bohužel ve chvíli, kdy je kapacita depozitářů plná, nás to poměrně omezuje, protože musíme odmítat dary, které nám lidé přinášejí, což nám nedělá dobré jméno v očích veřejnosti. Jinak u jakéhokoliv předmětu, který získáme, musíme zhodnotit jeho historický význam, základním způsobem jej očistit, zakonzervovat a do dvou let zapsat do Centrální evidence sbírek, čímž se dostane pod ochranu muzejního zákona. A i kdyby pak zůstal ležet jen v depozitáři, jednou za deset let stejně znovu projde rukama kurátora, protože se celá sbírka inventarizuje.

Co k vám lidé nosí nebo o co by měli muzejníci největší zájem?

Přinášejí k nám různé věci, o kterých lidé podvědomě tuší, že patří do muzea - předměty, které najdou doma na půdě po babičce, nebo knihy, noviny, fotografie, časopisy. Darem se k nám nejčastěji dostávají předměty z dvacátých a třicátých let minulého století. Snažíme se dokumentovat i současnost, protože pokud bych to vzal čistě odborně, tak do muzea patří třeba i první mobilní telefon.

Kolik z těch asi sto dvaceti tisíc předmětů mohou spatřit běžní návštěvníci ve vitrínách v rámci stálé expozice?

Jen nepatrný zlomek, možná tak jedno procento. Příležitostně však pořádáme tematické výstavy, kde se snažíme ukázat právě část sbírkového fondu, který očím veřejnosti zůstává skryt. Dramaturgie těchto dočasných výstav se často odvíjí právě od charakteru naší sbírky. Současně s tím jsou ovšem předměty využity badatelsky a samozřejmě jsou také půjčovány jiným institucím, ročně evidujeme okolo 700 výpůjček jinam. A pokud si vzpomenete na Čaje o páté, tak ty byly na prezentaci sbírkových předmětů - tedy fotografií - přímo založeny.

Jsou u vás ucelené sbírky i z jiných obcí okresu?

U nás je zapsaná a uložená sbírka bývalého muzea v Sobotce a v současné době jednáme o budoucnosti sbírky kopidlenského muzea. Vzhledem k trendům, kdy je činnost muzeí v některých obcích utlumena, cítím jako představitel regionálního muzea povinnost vzít pod svou ochranu, byť třeba dočasnou, i jiné historicky vzniklé sbírky z regionu.

V poslední době rozproudil veřejnou debatu v Jičíně váš návrh na vytvoření stále valdštejnské expozice, která by vznikla v prostorách galerie. Jak se tento záměr vyvíjí?

Je pravda, že původně jsme přišli s nápadem vybudovat Valdštejnskou expozici v galerii v přízemí zámku, současná situace je ovšem trochu jiná. Tento záměr je nyní vázán právě na nedořešené stěhování depozitáře. Jakmile ho budeme mít k dispozici, rázem se nám uvolní prostor, který navazuje na stálou muzejní expozici. Jde o tři místnosti, ve kterých by stálá valdštejnská výstava mohla vzniknout. Nakonec i z hlediska provozu by bylo logické, aby expozice věnovaná osobnosti Albrechta z Valdštejna byla začleněna do dnešního muzejního okruhu v patře. Galerii v přízemí si tedy chceme ponechat pro pořádání dočasných výstav. Jednoduše řečeno, projekt valdštejnské expozice odsouváme na dobu, kdy budeme mít jasno o uložení sbírkových předmětů.

V Jičíně se objevily i hlasy proti záměru valdštejnské expozice...

Zaregistroval jsem je, z mého pohledu se jednalo o uvažování na povrchu. Odůvodnění valdštejnské expozice v Jičíně je přece velmi jednoduché. Jičín se profiluje jako Valdštejnovo město, máme zde Valdštejnskou lodžii, Valdštejnovo náměstí, Valdštejnský palác, pořádají se Valdštejnské slavnosti a bude zde Valdštejnova socha. Je logické, že návštěvník Jičína ve Valdštejnově městě bude hledat i muzejní expozici věnovanou Valdštejnovi. A my v muzeu cítíme po tomto tématu poptávku ze strany návštěvníků.

Chystáte v blízké budoucnosti nějaké další změny?

Mnoho změn se váže na finance, což vyplývá i z dříve řečeného. Můžeme hovořit i o personálních změnách. Po loňském snižování počtu pracovníků, který byl reakcí na sníženou dotaci na provoz ze strany kraje, se nyní pomalu vracíme do stavu před rokem. Situace z hlediska financování se mírně zlepšuje hlavně díky příjmům, které vykazuje naše archeologické oddělení. Nově jsme posílili archeologické pracoviště, kde na pozici asistenta nastoupil Rudolf Havelka. Na tomto pracovišti zaměstnáváme také terénního pracovníka, na kterého dostáváme příspěvek od úřadu práce, a postupně se rozvíjí spolupráce s polskou archeoložkou Anetou Golembiovskou. Další personální změna nastane na místě edukátorky a tiskové mluvčí muzea, kterou bude od příštího týdne Martina Pajerová, shodou okolností rovněž vystudovaná archeoložka. Ta nastupuje místo kolegyně, která odchází na mateřskou. A příští rok na jaře bychom měli mít i nového knihovníka či knihovnici. V současné době je tady dvacet zaměstnanců, z toho osmnáct na plný úvazek. Uvítal jsem také rostoucí zájem dobrovolníků, kteří u nás bez nároku na odměnu vykonávají řadu brigádnických prací.

A ekonomická situace muzea?

Víte, myslím si, že muzea, více než kterékoliv jiné kulturní instituce, mají takový neviditelný vnitřní motor, který je pohání. Přestože obecně není situace v muzejnictví růžová a u nás se dá spíše hovořit o ekonomické stagnaci, nedostatek finančních prostředků posiluje kreativitu. Muzeum je tvůrčí dílnou, která dá lidem o to víc, oč více do ní vloží jednotliví pracovníci. Především jim je nutno poděkovat, neboť jsou to právě oni, kdo ženou muzeum dopředu. Tyto myšlenky je ale nutné uzemnit v momentě, kdy vám třeba doslouží služební auto, v takovém případě je vám kreativita bez financí k ničemu. Mimo jiné bych uvítal, a zdálo by se mi to jako logické, správné a žádoucí, aby se jaksi z principu na financování muzea podílelo také město.

Jak podle vás dnešní společnost vnímá muzeum?

Pokud bych na postavení muzeí nahlížel pouze z hlediska jejich financování, tak situace není zdaleka ideální. Ač to říkám nerad, financování muzeí nejspíš odpovídá míře jejich pociťovaného přínosu, bohužel všichni víme, že kultura obecně se nachází až na spodních příčkách při rozdělování peněz. Návštěvnost je sice dobrá, ale naše úloha přece nespočívá jen v tom, kolik lidí odbavíme, muzeum je tady i pro tu část populace, která do něj nikdy nevstoupí. Muzea jsou tady od toho, aby prostřednictvím sbírek a v muzeu pěstovaných vědeckých oborů byla zprostředkovatelem informací o životě a kultuře našich předků, o životním prostředí a podobně. Nikoliv proto, aby nutila lidi k návštěvě. Návštěva muzea je jen jednou z forem zprostředkování těchto informací. Zkrátka, cítím, že vztah veřejnosti k muzeu by měl být trochu podobný jako vztah k vysokým školám. Význam vysokých škol pro společnost jako takovou si přece uvědomují jak jejich absolventi či studenti, tak i ti, kteří studium začali, ale nedokončili, a samozřejmě i ti, kteří studium nikdy nezačali. (jn)

Článek o jičínském muzeu zde

Ředitel Regionálního muzea a galerie v Jičíně Michal Babík. Foto: Jiří Němeček