Jičín - Ani otec Mulcahy, jeden z hrdinů populárního televizního seriálu M.A.S.H., ani feldkurát Katz, literární postava z románu Osudy dobrého vojáka Švejka, nejsou reálným obrazem současných vojenských kaplanů v české armádě. Kazatel Českobratrské církve evangelické Jiří Zedníček, který slouží na vojenském letišti Kbely, popisuje roli duchovních v armádním prostředí mnohem prozaičtěji.

Zdůrazňuje, že hlavním posláním kaplanů v armádě je poskytovat podporu vojákům. "Mám na mysli podporu osobní, nabídnout jim zázemí pro jejich duchovní potřeby, rozhodně ne ve smyslu utužování jejich bojové morálky a disciplíny. My to nazýváme službou přítomnosti, což znamená, že kaplani jsou vojákům k dispozici, když to potřebují," říká Jiří Zedníček, který s manželkou a dvěma dětmi žije v Jičíně.

U armády slouží už sedm let a za sebou má i dvě dlouhodobé zahraniční mise během působení českých ozbrojených sil v Afghánistánu.

Nelitujete někdy rozhodnutí sloužit jako vojenský kaplan, mohl jste si jistě vybrat mnohem klidnější místo, třeba na nějaké venkovské faře?

Já jsem právě před tím na venkovské faře byl a vůbec to nebylo klidné místo, jak by se možná mohlo zdát. Šlo v dobrém slova smyslu o velmi živé prostředí.

Proč jste se vlastně stal vojenským kaplanem, co bylo hlavní motivací?

Po jisté době, kterou jsem strávil na faře ve Sloupnici u Litomyšle, jsem pocítil potřebu zásadnější změny. Z několika možností, mezi které patří služba ve věznici nebo ve zdravotnictví, která ale bohužel u nás zatím nemá příhodné podmínky, se nabízela armáda. A jelikož jsem znal jednoho bývalého vojenského kaplana, tak jsem to zkrátka zkusil.

Je ze strany duchovních zájem o službu v armádě?

Kaplani se do armády těžko hledají. Jednak musí splnit poměrně přísné podmínky z hlediska zdravotního stavu a fyzické zdatnosti, a pak také samozřejmě dokončit úvodní výcvik. Vzhledem k převážně sedavé, studijní práci farářů je docela problém udržovat tělesnou schránku v kondici. A dalším faktorem je i určitý odstup duchovních od armády, obecně se dá říct, že u nich často převažuje silný pacifistický postoj. Poslední dobou se však situace přece jen trochu mění, díky několik let trvajícímu působení kaplanů v armádě a jejich zkušenostem, počet adeptů zvolna narůstá a naše potřeby to stačí pokrýt. V současnosti nás slouží v armádě necelá třicítka, v době mého nástupu to byla přibližně polovina.

V armádě slouží duchovní různých církví...

Jde o ekumenickou službu, což je v rámci armád NATO určitá rarita, protože jinde působí zvlášť katolická, evangelická a případně židovská duchovní služba. U nás je jedna služba pro všechny, u jednotky působí jeden kaplan pro všechny vojáky bez rozdílu vyznání.

Je nějaký rozdíl mezi kaplany katolickými a protestantskými?

Myslím, že tam žádné zásadní rozdíly nejsou. V české armádě působí duchovní osmi církví a musím říct, že spolu dobře vycházíme, jsme parta, která neztrácí smysl pro humor. Vždy si třeba vymyslíme téma, nad kterým se pak společně pohádáme, v dobrém slova smyslu škádlíme.

Vykonáváte pastorační úlohu i mezi nevěřícími vojáky?

Kaplani u svých jednotek nejsou primárně jen pro věřící. Jejich úkolem ale není v armádě ani vytvářet nějakou farnost, církevní společenství. Naše zásada zní, že nikdy nemluvíme o Bohu nebo o víře jako první, na tohle téma hovoříme teprve ve chvíli, když nás k tomu někdo vyzve, což se ale stává docela často. Ze své pozice vidím, že témata, která se týkají víry, Boha a náboženské problematiky obecně, nejsou lidem lhostejná, že o nich přemýšlí. Ostatně významné postavy našich dějin byli intelektuálové se silným duchovním zaměřením - Hus, Komenský, Palacký, Dobrovský nebo Masaryk. Dnes je to jiné, ale ještě před druhou světovou válkou v naší společnosti silně rezonovaly diskuze na téma smyslu dějin nebo pojmu pravda. I proto bych byl opatrný v hodnocení Čechů jako národa ateistů. Pravdou je, že v dnešní české společnosti převládá jistá církevní nezařazenost a velká neznalost a neinformovanost. Vytratil se vztah lidí k evropské duchovní tradici, v dnešních médiích horoskopy hravě strčí církve do kapsy.

Jak byste popsal běžnou činnost vojenského kaplana?

Nejprve si musí najít své místo u jednotky. Zažil jsem život u bojové jednotky, u mechanizované brigády v Hranicích, a to byl úplně jiný druh práce než na letišti, kde většina lidí slouží na směny. Různá setkání nebo přednášky se tady domlouvají víc individuálně. Role jsou rozdílné i podle toho, jestli jsem s vojáky v České republice, nebo na zahraniční misi. Když voják přijde domů z práce, věnuje se své rodině nebo zálibám nebo navštíví kostel v místě svého bydliště. Při plnění úkolů v zahraničí je to jiné, tam je často s dalšími dvěma či třemi sty lidmi uzavřen v ohraničeném prostoru po dobu šesti měsíců v kuse. Tam není zdaleka tolik možností, jak ventilovat své emoce, a hlavně frustrace. Během mise je člověk jako v akváriu, všechno je mnohem intenzivnější. Na misi v Afghánistánu jsem měl několik funkcí, dělal jsem tiskového mluvčího, něco na způsob kulturního referenta, měl jsem na starosti půjčování knih a snažil jsem se nabídnout vojákům odreagování například pořádáním sportovních utkání mezi jednotkami různých armád aliance. Vzpomínám si, že k nám chodili i Holanďané, Belgičani, Američané a Filipínci. Nejlepší zážitky jsou kolem Vánoc, kdy se uskuteční společná bohoslužba, při které třeba američtí vojáci zpívají gospely.

Pro mě je to obohacující v tom, že jde o duchovní práci v naprosto sekulárním prostředí. To mi umožňuje, a vlastně mě i nutí k tomu, abych vojákům na otázky týkající se duchovní problematiky odpovídal způsobem, kterému porozumí. Jakékoliv klišé nebo frázovitost vám neprojde, nepřistoupí na žádnou formu strojenosti, na jasně položené otázky chtějí slyšet jasné, srozumitelné odpovědi. Nebylo to zpočátku jednoduché, protože po studiu teologie a službě na tradiční farnosti máte zformované myšlení, které se hodně zabývá teorií, pak ale přijdete do prostředí, v němž lidé neznají základní pojmy, jako je boží milost nebo odpuštění.

Pořádáte také bohoslužby pro vojáky?

I když některé posádky mají kaple a pobožnosti se v nich příležitostně konají, v Armádě České republiky se bohoslužby vesměs nepořádají.

Jak na vás vojáci zpočátku reagovali, čelil jste různým mýtům a předsudkům?

Ano, v prvních letech kaplani naráželi na předsudky, obavy, nedůvěru... Na kbelské letiště, kde nyní působím, jsem nastupoval jako první kaplan, a jisté obavy jsem tam musel rovněž rozptýlit. Situace je už ale jiná, vojenští kaplani jsou dnes v české armádě zavedená značka. Základem je důvěra, kterou si však musíte nejprve získat. Když se řekne vojenský kaplan, většině lidí se asi jako první vybaví otec Mulcahy ze seriálu M.A.S.H. a nebo feldkurát Katz z Haškova Švejka. Snažíme se s tím nějak vyrovnat, nicméně si myslím, že otec Mulcahy byl sympaťák.

Jsou mezi příslušníky armádních jednotek i praktikující křesťané? A jaké je vlastně procento věřících vojáků?

Třeba v Hranicích jich bylo hodně, ale tradičně to byli většinou katolíci, kteří za mnou chodili, jestli bych je v práci vyzpovídal, aby nemuseli ke zpovědi v sobotu a mohli třeba na zápas. Říkal jsem, že jim budu k dispozici, ale že nevím, jestli jim to v jejich kostele uznají. V každém případě je Morava odlišná od Prahy, kde nyní působím. Řekl bych, že to procento nebude nijak dramaticky odlišné od podílu věřících v celé populaci.

Není problém pro věřícího křesťana obstát v boji nebo válce obecně?

Každý si tuhle otázku musí vyřešit sám, není to ale zase tak složité. Křesťanství nezapovídá možnost sebeobrany, natož obrany bližního, nošení zbraně bych proto neviděl jako problém. Složitější je, že armáda používá sílu k ničení protivníka. V České republice máme armádu demokratického státu, v jehož čele stojí demokraticky zvolení lidé. Ti armádě dávají úkoly a ona je plní, a v tom spočívá legitimita jejího počínání. Kaplan jde do vojenské akce s vědomím, že stojí na straně práva, jinak by to nemohl dělat.

Předpokládám, že jste se ocitl blízko násilí, bolesti, utrpení i umírání, které se týká i nevinných. Je těžké se s tím vypořádat?

Jako kaplan se dostanu hlavně k našim vojákům, kteří jsou zraněni. Asistoval jsem u převozu velmi těžce zraněného vojáka. A jen obtížně se hledají slova útěchy, když dojde k tragickému úmrtí. Nejtěžší je práce s rodinou a blízkými, kaplan bývá přítomen při oznamování těchto smutných událostí. Navíc úkolem armády je být u rodiny zemřelého dřív než média, což se počítá i na minuty. Zdaleka to však není jen záležitost válečných konfliktů, nejvíc vojáků se každý rok zraní nebo zemře vinou dopravní nehody na silnicích. Většina jich totiž do zaměstnání dojíždí tak padesát nebo sto kilometrů.

Máte zbraň? Ptám se proto, že může nastat mezní situace a vám nebo blízkým půjde o život, jak byste reagoval?

Žádnou zbraň nevlastním, ani v armádě ji nenosím. Pouze na zahraniční misi, pokud opouštím prostor základny, dostanu zbraň, jako každý voják. Bez ní bych totiž jinak základnu nesměl opustit. Zbraň nosím pouze ve chvíli, abych byl schopen ochránit sebe a neohrožovat druhé. Jinak duchovní služba v armádě je samozřejmě beze zbraně.

A pokud by nastala nevyhnutelná situace?

Kdybych se v takové situaci ocitl, na rozhodování bych měl určitě méně než dvě vteřiny. Věřím, že za daných okolností bych se rychle rozhodl.

Je ten vojenský výcvik opravdu tak tvrdý?

Základní výcvik po nástupu k armádě je hodně náročný, a kaplani prochází stejným výcvikem, jako každý jiný voják. Každoročně také procházíme prověrkou fyzické zdatnosti. Pozitivní na téhle službě je, že se donutíte sportovat.

Setkal jste se s požadavkem nebo žádostí o žehnání zbraní či vojenské techniky?

Ano. Pracuji na letišti, kde jsem žehnal letadla CASA. Jinak žádosti o žehnání třeba kulometu a jiných smrticích zbraní odmítám. Jsem přesvědčen, že lepší než technice je žehnat lidem.

Setkávám se i s názorem, podle něhož je účast kaplanů v armádě svým způsobem legalizací zla, zneužitím církve.

Kaplani nejsou u armády proto, aby udržovali nějaký systém, jsou tam kvůli konkrétním lidem a jejich konkrétním problémům. Naši vojáci nechodí zabíjet nevinné, naopak chrání civilní obyvatelstvo a snaží se nastolit nebo udržet mírový stav. Lidé u nás většinou netuší, co se odehrává v jiných koutech světa.

Jak na rozhodnutí před lety reagovala vaše žena, jak se dívá na vaše působení u armády rodina?

Akceptuje ho. Služba u armády s sebou nese určitá specifika a přináší komplikace. Problém je třeba ve vzdálenostech, v minulosti jsem sloužil dvě stě kilometrů směrem na východ, nyní zase sto kilometrů od Jičína směrem na západ. Při odloučení od rodiny během půlroční mise v zahraničí řešíme stejné problémy jako rodiny ostatních vojáků.

Jak prožívá vojenský kaplan Vánoce?

Pomáhá především ve farnostech, ve farách a kostelích. I když v armádě bude řada lidí čerpat dovolenou, už tradičně připravuji u jednotek vánoční sezení a besedy. Rád třeba čtu s vojáky Bibli, vánoční příběh. Armáda v mírových podmínkách stejně jako ostatní společnost prožívá advent přípravou na vánoční svátky, žije vzrušeným napětím očekávaného příchodu slavnostního času Vánoc. (jn)

Jiří Zedníček (') slouží jako vojenský kaplan u 24. základny dopravního letectva Praha - Kbely. V předchozích letech se dvakrát zúčastnil armádních operací v Afghánistánu. V současnosti žije s manželkou, dcerou a synem v Jičíně. Foto: Jiří Němeče