Libošovice - Letos jubilující pětasedmdesátník Karol Bílek, známý archivář a historik, představil další z řady svých historiografických publikací. Ke čtenářům se tak nyní dostává druhý díl Malých dějin Sobotecka, jehož slavnostní uvedení se uskutečnilo v sobotu v Libošovicích.

Účastníkům setkání v tamní knihovně Karol Bílek slíbil, že se historii regionu bude věnovat i nadále. Už nyní připravuje třetí svazek, který vznikne jako přepracované vydání téměř dvacet let starého slovníku Kdo je kdo v dějinách Sobotecka.

V rozhovoru Karol Bílek hovoří o tvůrčích podnětech nebo o tom, jak oceňuje práci obecních kronikářů.

Pokračování Malých dějin Sobotecka přichází za prvním dílem s odstupem několika let, co bylo hlavním důvodem této prodlevy?

Druhý díl vyšel prakticky s pětiletým zpožděním. Vím, že se po pokračování mnoho lidí shánělo, ale dřívější vydání druhého dílu nebylo možné, měl jsem řadu jiných úkolů. Jednak jsem stále ještě vázán povinnostmi k zaměstnavateli, a navíc jsem připravoval k vydání knížku Archivář František Dvorský a Sobotka a publikaci Sobotecký hřbitov. Psal jsem i další texty, takže na Malé dějiny Sobotecka nebyl dříve čas.

Bylo pro vás psaní novějších dějin zdejšího kraje snazší, nebo naopak složitější ve srovnání s prvním dílem?

Nové dějiny, pokud na ně nejste specialista, se píší daleko hůře než ty starší. To platí nejen pro historii zdejšího kraje, ale všeobecně, protože v průběhu doby přibývá obrovská spousta informací - jména, data událostí a další údaje. A je obtížné vybrat z nich to nejdůležitější, neboť zdaleka ne všechno, co člověk ví, lze do vymezeného počtu řádků natlačit. Jinak by totiž vznikly desítky dílů, které by už ale nebyly pro běžného čtenáře.

Prameny ze starší historie jsou podstatně skromnější a většinou už i dobře zpracované, takže je možné se opřít o práci předchůdců. Pro autora je také výhodnější časový odstup, který ho dělí od starších dějin, na rozdíl od dění poměrně nedávného nebo současného. Starší dějiny se stávají opravdu dějinami, kdežto u těch novějších hrozí, že náhled na ně může být zkreslen mnoha pohledy. Samozřejmě jsem se snažil být co nejobjektivnější podle svého hlediska. Uznávám, že třeba poměrně hodně pozornosti věnuji kultuře, která je mým koníčkem, a jiným podobným oblastem života, oproti například sportovním záležitostem, které by si vyžádaly důkladnější zpracování.

U příležitosti uvedení knihy jste citoval historika Josefa Pekaře, který říkal, že dějiny posledních padesáti let nejsou dějinami, ale politikou...

Profesor Josef Pekař napsal, že posledních padesát let historie není historie, ale politika. A dnes můžeme říct, že se to období ještě o něco víc prodlužuje směrem do minulosti, takže té nedávné současnosti, jak já říkám, vlastně přibývá.

Odkud vůbec přišla inspirace k napsání dějin Sobotecka?

Těžko říct, kdy přesně jsem se rozhodl napsat konkrétně dějiny Sobotecka, ale vím jistě, že zájem o vlastivědu Sobotecka u mě narůstal už od dětských let. Velmi na mě působila paní učitelka Marie Rousová, později provdaná Tchořová, a také moje babička, která uměla krásně vyprávět rodinné a krajové příhody z dávných dob. Určitý vliv na moje pozdější směřování měl i pan děkan Koutský, protože ten zase při hodinách náboženství bezvadně vyprávěl biblické příběhy. Tohle všechno ve mně probouzelo zájem o historii. Impuls přímo k napsání dějin Sobotecka přišel od přátel, kteří mě k tomu více méně nabádali řadu let. A je pravda, že jsem dost dlouho odolával.

Z jakých pramenů jste především čerpal?

Do prvního svazku, který končí rokem 1850, jsem zařadil nejen historii, ale i pojednání o přírodě Sobotecka a o archeologii, což jsou kapitoly, které zpracovali specialisté na danou problematiku. Ovšem u druhého svazku jsem měl více spolupracovníků, a chystaný třetí svazek se rovněž neobejde bez aktivní účasti řady přátel. Vzhledem k tomu, že žiju už v Praze, tak nemám ten denní kontakt se Soboteckem a jistě by mi mnohé uniklo.

Hodně materiálů k Sobotecku, do kterého počítám i Dolnobousovsko, s nímž dlouho tvořilo společný soudní a samosprávný sobotecký okres, se nachází v jičínském okresním archivu, kde je velký fond soboteckého okresního zastupitelstva z let 1865 až 1928. A pokud jde o novější období, tak bylo potřeba pátrat hlavně v obecních kronikách a v další literatuře, která od té doby vznikla, ať už jde o texty se zaměřením na dějiny politické nebo kulturní. A spousta materiálů je samozřejmě i v časopisech a novinách, které v regionu nebo i v Praze vycházely.

Rukama mi prošly desítky obecních kronik Sobotecka a Dolnobousovska, šlo o tisíce stránek. Zatímco některé jsem přečetl důkladně, jiné, přiznávám, jsem prošel zběžně, protože i s ohledem na termín vydání knihy to nebylo v lidských silách.

Projít tolik pramenných zdrojů je časově jistě dost náročné...

Stoprocentně se to zvládnout nedá, vždycky něco zbude pro budoucí regionální historiky.

Bez kronikářů by podobné knihy asi jen těžko vznikaly?

Skládám hlubokou poklonu všem, kdo se v současné době věnují obecním kronikám, protože jde o náročnou práci. Pro kronikáře to nebývá jen jakási povinnost, ale často mají velmi silný vztah k obci i zdejšímu kraji. Z toho množství, co jsem viděl, mě hodně zaujaly například kroniky Vesce. Tam je patrné, že se kronikářská záliba dědí z generace na generaci. Stejně tak vynikající jsou třeba zápisy v podkostecké nebo dobšické kronice. Je to zase obrázek jen malé vesnice, ale tak důkladně psaný, že z něj budou moci čerpat další generace nejpodrobnější informace o životě v obci.

Nechápu dnešní vedení státu, které na vedení kronik, kulantně řečeno, moc nedbá. Dnes už není povinné vést obecní nebo školní kroniky. A s úbytkem kněží a farností zanikají i farní kroniky, takže následujícím generacím se historie bude psát dost těžko, protože ani v případě úředních materiálů, které stále více vznikají elektronicky, není úplně jasné, jak dlouho a jestli vůbec budou zachovány. Rád bych proto ocenil nejen kronikáře, ale i obecní úřady dřívějších střediskových obcí, které dbají na to, aby se i v jejich spádových vesnicích dál vedla kronika, i když tam dnes žije už jen několik stálých obyvatel. Řada kronikářů je tak i mezi chalupáři.

Najde se nějaká společná, jednotící linka, která se táhne oběma díly Malých dějin Sobotecka?

Snažil jsem se to celé pojmout jako úctu k předchozím generacím, které Sobotecko vytvářely, zvlášť třeba ke kantorům a kněžím, kteří působili na děti, probouzeli v nich lásku k rodnému kraji. Mezi nimi se pak našla právě i řada kronikářů, kterým záleželo na zachycení minulosti regionu.

Zmínil jste třetí díl, co bude jeho obsahem?

K jeho napsání mě vlastně vyzval sobotecký místostarosta Jan Janatka s tím, že můj slovník Kdo je kdo v dějinách Sobotecka z roku 1995 je rozebrán, a že by proto bylo dobré, abych dal dohromady jeho nové vydání. Ke spolupráci jsem přizval dolnobousovského učitele Tomáše Grindla, který mi pomůže zpracovat Dolnobousovsko, a v případě Sobotecka pak bude spolupracovat učitelka Olina Bičišťová, knihovnice Alena Pospíšilová a kastelánka zámku Humprecht Dagmar Faměrová. Takže v tomto pětičlenném kolektivu bychom měli vytvořit třetí svazek Malých dějin Sobotecka. Termín vydání nebyl zatím pevně stanoven, ale pokud se městům Sobotka a Dolní Bousov podaří příští rok zařadit do rozpočtů nějakou finanční částku, tak bychom ho chtěli vydat v roce 2015. (jn)

Archivář a historik Karol Bílek představil v libošovické knihovně druhý díl Malých dějin Sobotecka. Slavnostní uvedení knihy pojali pořadatelé zároveň jako příležitost popřát autorovi k jeho letošnímu životnímu jubileu. Foto: Jiří Němeček