Lužany - Tři měsíce strávil na cestě napříč jihozápadem Spojených států amerických Zdeněk Mareš, který se do dobrodružství pustil na jízdním kole. Nadšený cyklista z Lužan strávil předloni v sedle zhruba pětašedesát dní, další dny cestoval vlakem nebo stopem. Na svou pouť se vydal z Denveru do 4730 kilometrů vzdáleného San Diega.

Za celou cestu zažil pouze tři deštivé dny, jinak prý převládalo příjemné počasí. Nejnižší teplota při návštěvě Grand Teton klesla v ranních hodinách k nule, naopak úmorná horka panovala v Death Valley. Tam se ručička teploměru začátkem září vyšplhala až na 44 stupňů Celsia.

Podobnou cyklistickou expedici po Spojených státech absolvoval Zdeněk Mareš už před čtyřmi lety. Tentokrát se na ni však vypravil bez doprovodu, tedy zcela sám. O své zážitky spojené s promítáním fotografií a videa se s posluchači podělí v úterý 18. února od 18 hodin během přednášky na základní škole v Lázních Bělohradě. Další setkání plánuje během února a března v Lužanech či v Jičíně. Výtěžek z dobrovolného vstupného věnuje Zdeněk Mareš ve prospěch sportovní organizace Spastic Sport Praha pro potřeby cyklistického oddílu.

Dvakrát jste se vypravil na kole napříč Spojenými státy, co je podle vás nejdůležitější: dostatek peněz, znalost jazyka, nebo vůle a odhodlání?

Bez perfektní znalosti jazyka se obejdete, poněvadž k tomu, abyste se někde najedl a našel místo k přespání, stačí základní slovní zásoba. Pravdou je, že moje angličtina nebyla ideální, takže mě občas zamrzelo, že si někdy nemůžu víc popovídat s lidmi, kteří o komunikaci měli zájem. Odhodlání potřebujete určitě, v mém případě šlo hlavně o to, že jsem si chtěl dokázat, že na to mám a takový podnik zvládnu. A co se týká financí, existuje určitě spousta cestovatelů, kteří by expedici absolvovali jiným způsobem, s mnohem menšími náklady, protože jsou odvážnější a v noci ulehnou prakticky kdekoliv. Já jsem z velké části využíval k přenocování hlavně kempy, neměl jsem odvahu přespávat sám někde v divočině v roští. V Americe by se to navíc ani dělat nemělo. Naštěstí se nabízí i možnost využít bezplatného pohostinství místních lidí díky internetovému portálu warmshowers.org. Je to zajímavá služba, jejímž prostřednictvím si cyklisté mohou dopředu dohodnout ubytování přímo v rodinách, které přes internet za malý obnos nabízejí nocleh a k tomu obvykle stravu zdarma. Přes mapu a další vyhledávací nástroje najdete potenciální hostitele, stačí se zaregistrovat a zadat své kontaktní údaje. Tahle forma sdílení a výměny pohostinství je jedinečnou příležitostí, jak procestovat skoro celý svět s minimálními výdaji.

A v praxi to opravdu funguje?

Tenhle způsob cestování vřele doporučuju, mám s ním perfektní zkušenost. Během těch tří měsíců jsem šedesát nocí strávil v různých kempech a třicetkrát přespal u lidí, kteří mi na jednu nebo i víc nocí poskytli přístřeší. Nemusíte platit za hotel nebo jinou ubytovací službu. A co víc, zároveň získáte řadu nových přátel. Pokaždé to byli úžasní a přátelští lidé, kteří mě na krátký čas přijali do svého života, a nešlo jen o přespání a jídlo. Někteří hostitelé se mi nabídli i jako průvodci, vzali mě na výlet, nebo dokonce na návštěvu ke svým příbuzným či známým. Díky webu Warm Showers jsem poznal řadu úžasných lidí, kteří mi umožnili navštívit i místa, na která bych se možná jinak ani nepodíval. Můžete tak cestovat i po Evropě, dokonce i u nás se najde pár desítek hostitelů, kteří mají zájem se setkávat s lidmi odjinud. Spojené státy jsou ale v tomto směru opravdu specifické, což se odvíjí také od velikosti tamní populace.

Na první expedici před několika lety jste se vydal v doprovodu další cyklistky. Tentokrát jste šlapal do pedálů sólo?

Předtím jsme měli s Radkou Sukovou naplánovanou cestu na sedmdesát dnů, ale po čtyřiceti dnech jsme se rozdělili a ona kvůli zdravotním problémům odletěla zpět domů. Bylo to hodně komplikované, ale nakonec mě i Radka podpořila v tom, abych zůstal ve Státech a cestu dokončil sám. Když to srovnám, tak na své první cestě jsem přespával jen v kempech nebo v motelech ve velkých městech, například v Los Angeles nebo San Franciscu. Tehdy jsem bohužel ještě neznal stránky Warm Showers, poprvé proto nešlo ani tak o komunikaci s lidmi, ale určitě to byla dobrá škola života. Nebýt této zkušenosti, asi bych podruhé nikam sám nejel.

A jak důležitou roli hraje psychika, přece jen to musí být dost vyčerpávající, najet každý den sám tolik kilometrů?

Psychická a fyzická pohoda je nesmírně důležitá. Můžu říct, že jsem několik dnů neměl zrovna ideální stavy. Absolvoval jsem i jednodenní vyšetření v nemocnici, kde mi vrátili zpět ztracenou pohodu a rovnováhu. Bylo to nejspíš nejen celkovým vyčerpáním organismu, ale svou roli sehrála právě i psychika.

Takže došlo i na krizi, napadlo vás v té době, že cestu ukončíte?

Upřímně řečeno, asi po dvou měsících jsem začal najednou přemýšlet nad tím, proč to celé vlastně podnikám. Začal jsem litovat, že jsem se do Ameriky nevydal i za nějakým účelem, třeba vybírat cestou dobrovolné příspěvky pro charitu, jako to dělali jiní cestovatelé, které jsem během svého putování potkal. Tyhle stavy však přešly a já byl rád, že jsem se na cestu vypravil, třeba i proto, že jsem poznal spoustu lidí. Mám kamarády skoro po celém světě, hlavně tedy v Americe, se kterými dodnes udržuju kontakt. Takže pokud bych se tam vydal znovu, měl bych určitě kde přespat, vím, že mě rádi uvidí. Tohle je opravdu úžasné. Někteří z lidí, které jsem za oceánem poznal, přijeli naopak za mnou do Čech, do Lužan. V létě jsem tu měl dvě návštěvy, takže jsem se mohl revanšovat a poskytl jim střechu nad hlavou.

Asi jste nečekal, že budete potřebovat lékařskou péči?

S tím jsem opravdu vůbec nepočítal. Ve výsledku to pro mě byla ale další zajímavá zkušenost, i když o tom nerad mluvím, že jsem musel navštívit nemocnici v Arizoně. Zkrátka mi ale nebylo dobře. Než jsem do nemocnice vstoupil, půl dne jsem se učil nová slovíčka, abych uměl popsat svůj zdravotní stav. Když zjistili, že mám příslušné pojištění, jako o zahraničního pacienta se tam o mě starali dobře, udělali všechna možná vyšetření, a hlavně mi pomohli, především po psychické stránce. Tři hodiny jsem strávil na lůžku, kde mi dali kapačku. Po rozboru krve mi řekli, že jsem v pořádku a že si myslí, že se na mně podepsala únava. A předepsali mi pilulky na nevolnost. Možná, že vliv měla i poměrně velká změna nadmořské výšky, když jsem z Yosemitů sjel dolů do kalifornských nížin.

Většinou jste se pohyboval mimo velká centra, jak na vás působil americký venkov a tamní lidé?

Američané mě mile překvapili. Tamní venkov je v pohodě. Když dodržujete pravidla, která tam jsou jasně daná, nemělo by se vám nic stát. Samozřejmě i tam můžete narazit na blbce v silničním provozu, stejně jako u nás se i tam najde řidič, který nemá rád na silnici kola ověšená bágly. Ale myslím, že devadesát devět procent řidičů, včetně kamioňáků, se chová slušně a na cyklisty bere ohledy. Druhá věc, která mě už podruhé zaujala, je srdečnost místních lidí. Možná je to tím, že jsem měl štěstí a potkával jen samé správné lidi. Ta důvěra je úžasná, když někam poprvé přijedete a oni vás u sebe nechají přespat, na stole vám nechají klíče od domu a sami jedou do práce. Lidé také nejsou lhostejní, když zastavíte a řešíte technickou závadu nebo jiný problém, přijdou k vám a ptají se, nabízejí pomoc. I u nás jsou srdeční a obětaví lidé, ale často se bojí, nechtějí být vidět, třeba z důvodu špatné zkušenosti. Řekl bych, že v Americe možná důsledněji dodržují pravidla. A pokud je nedodržují, jsou za to pak tvrdě potrestaní. Myslím si, že v našem státě tohle vždycky neplatí. Snad jsem měl původně trochu obavy z jihu, z oblastí blízko od Mexika. Přitom se ukázalo, že tam žijí naprosto skvělí lidé, kteří vám vyjdou maximálně vstříc.

Jak na vás zapůsobily rozlehlé oblasti při putování tamní krajinou?

Viděl jsem spoustu nádherných přírodních scenérií, třeba národní park Yellowstone, až mě zamrzelo, že jsem tam byl jen jeden den. To je úžasné místo, člověk by tam mohl být klidně tři týdny, mohl by tam strávit celou dovolenou a stále by měl co objevovat. A stejné to bylo i před čtyřmi lety, když jsme projížděli například kolem Grand Canyonu. Pro mě nezapomenutelné bylo třeba i setkání s volně se pasoucím stádem bizonů okolo silnice. Docela mě to vyděsilo, člověk něco takového nečeká. Najednou ta obrovská zvířata byla dost blízko a já měl respekt, bál jsem se projet kolem nich s těžkým kolem, navíc do kopce. Možná že na auta byli zvyklí, ale nevím, jestli i na cyklisty. Naštěstí po chvíli přijela paní s dodávkou, zastavila a čekala, až stádo proběhne. Mezitím se však jeden bizon začal přibližovat směrem ke mně. Zaťukal jsem na okénko a zeptal se té paní, jestli to mám raději otočit... Paní mě sice uklidnila, že mi neublíží, ale když se pak ještě zeptala, jestli chci svézt, neváhal jsem. Kolo i brašny jsem naházel na korbu a usedl k ní do auta. Bylo to jedno z těch zajímavých setkání, té paní jsem pak po návratů domů poslal dárek, přes internet se mi podařilo najít její adresu. Ona mi odepsala a jako dárek poslala i malýho plyšovýho bizona, jako připomínku, za jakých okolností jsme se potkali.

A kdybych byl městský typ, což nejsem, určitě bych si uměl představit život v Tusconu v Arizoně. Je tam perfektní celoroční klima, žijete tam komunita Čechů a v okolí je řada turistických lákadel. Líbilo se mi třeba i v jednom městečku v Nevadě, kde jsem potkal původem Moraváka, který tam už delší dobu žije se svou švýcarskou ženou.

A jak je to s fyzickou kondicí, člověk musí být asi dost trénovaný, aby zvládl tu porci kilometrů?

Člověk by měl dopředu trénovat, aby si tu cestu pak dostatečně užil. Což bohužel nebyl můj případ, protože přípravu jsem v tomhle směru docela podcenil, a na to doplácí i psychická pohoda. Moje příprava spočívala v tom, že jsem třikrát nebo čtyřikrát v týdnu najel zhruba čtyřicet kilometrů. První dva týdny ve Státech byly proto hodně vyčerpávající, tělo si ale postupně zvyklo a pak už to bylo lepší.

Z čeho se většinou skládal váš jídelníček?

Velmi často to byly konzervy, například fazole nebo tuňák. Často jsem kombinoval sladké a slané, pomáhala mi cola a chipsy. Když si chcete koupit něco kvalitnějšího, docela se vám nákup prodraží, jídlo tam rozhodně není levné. Za dvoulitrovku coly po vás sice chtějí dolar a dvacet centů, ale za litr balené čisté vody zaplatíte dokonce tři dolary, nebo i tři a půl dolaru. Pečivo je drahé, francouzská bageta nebo chleba stojí kolem pěti dolarů. Bylo fajn, že jsem během třiceti přenocování měl od svých hostitelů zdarma jídlo, většinou vydatnou večeři. Bez toho by náklady vzrostly o dost výš.

Jsou cesty v Americe vhodné pro cyklistiku?

V každém případě, opravdu hodně lidí využívá kolo jako dopravní prostředek. Ne snad kvůli cestování do zaměstnání, ale především ve volném čase. Jsou tam i dlouhé a skvěle udržované sítě cyklostezek. Slyšel jsem, že například Portland v Oregonu je doslova městem cyklistů.

Jel byste po všech dosavadních zkušenostech napříč Spojenými státy i potřetí?

Těžko říct, jestli bude ještě nějaká třetí expedice. Pokud by k ní došlo, rád bych se podíval na sever západní části USA - do Oregonu, Washingtonu, Montany. Rád bych uspokojil svou cestovatelskou vášeň, ale je dost pravděpodobné, že na tak dlouhou cestu už nikdy nepojedu. Není totiž jednoduché zajistit si tolik volna, vlastně několik měsíců v roce. Něco takového mi současné okolnosti neumožňují. Rozhodně mám ale hezké zážitky, na které nikdy nezapomenu. (jn)

Foto: Jiří Němeček