Jičín - Když s odstupem třiceti let vyrazil do Nepálu po stopách svého otce, v horské vesnici Manang plánoval původně jen krátkou zastávku. Michal Thoma však mezi jejími obyvateli strávil dobu mnohem delší, než čekal. Díky tomu vznikla pozoruhodná série fotografií, které jsou od minulého týdne k vidění v galerii jičínského zámku.

Barevné i černobílé zvětšeniny jsou dílem Michala a Zdeňka Thomových, rodinného dua, které se už řadu let věnuje fotografování přírodních scenérií a běžného života obyvatel Asie.

Také v Jičíně si návštěvníci muzejní galerie mohou prohlédnout fotky z oblastí kolem himálajských hor, stěžejní je ale unikátní fotodokumentace, která vznikala právě v Manangu. Jde o výjimečný soubor srovnávacích snímků: jejich starší část pořídil nejprve v roce 1979 cestovatel a fotograf Zdeněk Thoma, a zhruba tři desetiletí poté jeho syn Michal snímky současné. Zaznamenal tak proměnu místa s odstupem jedné generace.

"Na jaře 2008 jsem uskutečnil výpravu do oblasti Nár-Fu severovýchodně od Manangu. S nápadem, abych se zastavil po cestě v Manangu a udělal tam pár srovnávacích snímků a případně našel lidi ze starých fotografií, přišel táta. Myslel jsem, že se tam zdržím tak dva dny. Večer, několik hodin po příchodu do vesnice, jsem se posadil uprostřed takřka opuštěné návsi, z batohu vyndal svazek starých fotografií a ukázal je stařečkům, kteří tam seděli. Jenže během několika málo minut se k nám seběhla snad půlka vesnice, fotografie šly rázem z ruky do ruky, až jsem o nich začal ztrácet přehled. Skoro třicet let staré fotky vyvolaly mezi místními lidmi nefalšovaný údiv a nadšení," říká Michal Thoma.

Místní obyvatele jste si musel určitě okamžitě získat. Předpokládám, že na podobné věci asi nejsou zvyklí?

Pro mě jako fotografa to byla obrovská výhoda. Bylo patrné, že k těm lidem mám najednou mnohem blíž. Když totiž přijdete do jiného města nebo vesnice, někde v jiné zemi, jste tam cizinec, a nikdo vás k sobě běžně nepozve do domu. Jste prostě turista, který musí nejprve najít nějaký kontakt, teprve až pak máte mnohem větší šanci, že se dostanete k něčemu, co byste za běžných okolností jinak neviděl. A právě skrze staré fotografie jsem byl najednou někdo, kdo má co nabídnout. Byla to nádherná příležitost, jak v té vesnici začít pracovat a udělat lepší fotky, než jaké by vznikly bez tohoto pomyslného klíče.

Vrátili vám vůbec fotky zpátky?

Musel jsem je posbírat a zabavit (úsměv). Na tuhle situaci jsem byl ale připraven, skoro od každé fotografie jsem měl totiž s sebou dvě kopie. Takže těm, kteří na snímcích objevili sebe nebo někoho ze svých příbuzných, jsem mohl jednu fotku věnovat. Na fotografii je i jeden tibetský láma, kterého jsem navštívil hned druhý den. Neuměl anglicky, a tak jsem se jen posadil vedle něj a sledoval, jak si fotky prohlíží. Občas něco zachrčel, čemuž nerozuměl ani můj nepálský kamarád a tlumočník, který mě doprovázel. Láma vybral několik fotek, které si položil stranou, a zbytek mi znovu podal, ale netvářil se, že by mi chtěl vrátit i ostatní. To byl docela problém, protože od některých fotek jsem kopie už neměl, ale s lámou nebylo možné smlouvat. Takže jsem odcházel s pocitem, že nemám žádnou informaci, nic jsem se nedozvěděl, a ještě jsem přišel o část fotek. Ale investice se vydařila, protože ještě ten den odpoledne za mnou začali přicházet další lidé, kteří o mně dosud nevěděli. Večer jsem si už rovnou otevřel úřadovnu v jedné malé hospůdce, kam za mnou místní chodili a pomáhali mi upřesnit, kdo na těch fotkách je. Nakonec jsem v Manangu zůstal celý týden.

Ovlivnila vás tahle zkušenost nějakým způsobem?

Když se vydáváte na takový trek, tak poznání místních obyvatel zůstane většinou jen povrchní. Lidi, které cestou potkáte, vás obsluhují nebo kolem nich pouze procházíte. Letmo se seznámíte s prostředím a často pak můžete nabýt dojmu, že to, co na první pohled vidíte, je vše, kolem čeho se točí jejich životy. Najednou ale zjistíte, že ti lidé mají svou historii, své ambice a jejich životy ten turismus výrazně přesahují. Kromě toho, že se živí turismem, obhospodařují i pozemky, které sice plodí málo, ale stejně si každý rok dají práci s tím, aby svá políčka upravili a vypěstovali na nich například pohanku. Dozvíte se od nich, že mají příbuzné, co žijí v Americe, že jejich dědeček jezdil prodávat českou bižuterii do Singapuru jako tibetské polodrahokamy, a spoustu dalších detailů z jejich života.

Jste fotograf a cestovatel, nebo do jaké škatulky byste se zařadil?

Já se neoznačuju jako cestovatel, přijde mi, že v dnešní době je tento termín už zbytečný. Cestovatelé byli snad ještě pánové Zikmund a Hanzelka, a možná ještě i můj táta. Z cest, které podnikám, vozím fotografie a publicistické články, pokaždé se snažím přivézt reportáž nebo zajímavou fotografickou dokumentaci z běžného života lidí dané země a své dojmy a pocity zprostředkovat čtenářům.

Daří se dnes uplatnit takto laděné fotografie, je po nich poptávka? Ptám se i proto, že dnes je fotoaparát snad v každé rodině.

Když se kouknu na fotografie, které vycházejí v médiích, tak mám pocit, že běžně tištěná kvalita šla dolů. Je to vidět i v tom, že se profesionální fotografové propouštějí, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Přijde mi, že dnes vzniká obrovská produkce obrazového materiálu, a diváci jsou přehlcení, jsou natolik otupělí, že estetický nebo umělecký účinek fotografií ani nevnímají. Stále si ale myslím, že fotografie je nádherný způsob, jak vyprávět příběh, jak zprostředkovávat cizí kultury. A jak ho může na rozdíl třeba od filmu vyprávět jen jeden člověk. Věřím, že například čtenáře některých tematicky zaměřených časopisů fotografie z mých cest zaujmou, že ta poptávka po nich stále existuje. Svými fotografiemi se snažím jít hlouběji, neklouzat jen po povrchu. Nevím, jestli se mi to daří, ale v každém případě si myslím, že je to správná cesta. Proto také posledních deset let jezdím systematicky hlavně do Bhútánu a Nepálu. A ani se nehrnu do nových zemí, ale spíš se snažím hlouběji poznávat země, které už znám.

Co vás inspirovalo, byl to hlavně váš otec?

Když jsem byl malý kluk a táta byl náhodou doma a vzal mě s sebou na focení, dal mi do ruky fotoaparát. Určitě i proto, že kvůli své práci zrovna nevěděl, co se mnou má dělat. Dodnes mám ten tátův starý pentax, a když si chci udělat radost, nabiju černobílý film a jdu si udělat pár fotek. To byla moje škola focení. Později se mi líbilo, jak táta pořád někde cestuje a dělá, co ho baví. Za těchto okolností vám pak třeba studium ekonomie a práce někde v bance nepřipadá zrovna jako správná volba. Docela s chutí jsem proto navázal na to, co dělá táta. Ale on mě už od začátku zapojoval do toho, co dělal, stejně jako zapojoval maminku. Svým způsobem jsme se stali tvůrčím autorským týmem. (jn)

Michal Thoma vystudoval v Praze obor kulturologie, posledních deset let se však po vzoru svého otce systematicky zabývá publicistikou a fotografováním. Pravidelní čtenáři především geograficky laděných časopisů znají jeho reportáže z Nepálu, Thajska, Barm