Nová Paka - Pouliční divadlo ovládlo na jedenáct dní Novou Paku v rámci hereckého kurzu, se kterým už několikátým rokem navštěvují město počátkem léta Petr Pochop a Samuel Neduha z pražského divadla D12. Během jedenáctidenní práce letos učili účastníky hereckých dílen, jak vzniká inscenace do venkovních prostor. Výsledek společného snažení předvedou se svými svěřenci dnes večer v ulicích města a na náměstí.

Herci tentokrát uvidí svět z jiné perspektivy, někteří z nich se publiku představí na vysokých chůdách. V předchozích dnech se na nich nejen učili chodit, ale sami měli možnost si je i vyrobit.

O pouličním divadle a tradici hereckých kurzů v Nové Pace jsme během divadelního tréninku hovořili s jedním z dvojice lektorů Petrem Pochopem.

Jak byste představil sebe a svého kolegu? Kdo jsou Petr Pochop a Samuel Neduha a jak se dostali k pouličnímu divadlu?

Já pocházím z Jilemnice, což od Paky není daleko. Vystudoval jsem vyšší odbornou školu hereckou, potom u profesora Vyskočila na DAMU dvouleté studium pedagogického minima. Založil jsem Malé vinohradské divadlo, které se před dvěma lety změnilo na D21. Jsem žákem Václava Martince, Toničky Hegerlíkové a Feng-yün Song. Václav Martinec nás učil herectví tak, že nás bral jako lektory na své semináře a učil nás tak učit. Novou Paku jsem vlastně převzal po něm, když se odebral jiným směrem a šel učit do Hradce Králové pedagogy mluvit. Říkal jsem si, že by byla škoda nechat ležet ladem to, co už tady v Pace vzniklo. Samuel Neduha přišel k nám do divadla asi před čtyřmi lety. Právě on pomohl chůdy v divadle více prosadit. Do té doby jsem na nich chodil sám, což bylo tak trochu smutné. Samuel přišel s nápadem postavit na chůdách představení. Ze začátku jsem k tomu byl skeptický, pak ale vznikl program, se kterým jsme projeli Itálii, byli jsme i například v Drážďanech. Dá se tedy říct, že se věnujeme pouličnímu divadlu od počátků, co se známe.

Kudy vedla vaše cesta s divadlem do Nové Paky? Proč zrovna tady učíte herce? Je to tím, že máte v tomto kraji kořeny?

To spíš vymezuje můj vztah k Pace, ale není to hlavním důvodem. Kurz jsem před lety převzal po Václavu Martincovi, ten se sem dostal zase tuším přes pana Benče, který se velmi zajímá o místní regionální kulturu. Václav vedl kdysi dílnu na Kuksu, my jsme tam dělali představení Ctnosti a neřesti v českých lidových baladách, které pan Benč nafotil. Přes něj se pak podařilo domluvit, že by bylo fajn udělat dílnu právě na Pace. Nevím, jestli to říkám přesně, ale tak nějak to tehdy bylo. Tím začaly vznikat letní sedmidenní, desetidenní kurzy - také jsme postupně hledali optimální počet dní.

Kolikátý kurz letos v Pace probíhá?

Václav sem jezdil po čtyři roky, se Samem jsme tady potřetí, letos jde tedy o sedmý ročník.

Jak člověka napadne uspořádat herecký kurz, co je jeho hlavním posláním?

To se ptáte vlastně na podstatu, proč dělat herectví a proč se mu v tak hojné míře věnují u nás v Čechách i amatéři. Mám dojem, že to souvisí s potkáváním se lidí, přičemž vzniká něco, co člověk sice primárně nepotřebuje, ale přitom je to pro něj důležité naplnění. Setkají se lidé, aby dělali šílenosti, ze kterých pak vzejde něco hodnotného.

Jací lidé se na kurzu scházejí? Mají ambice se divadlu dále věnovat, nebo to pro ně bývá jen odreagování v době prázdnin?

Je to zajímavé, ale daří se nám oslovit lidi z obou stran. Momentálně tady máme třeba Michala Šturmana, což je vystudovaný herec, a zároveň jsou tu lidé studující dramatickou výchovu, takže budoucí pedagogové, a pak máme i účastníky, kteří se s divadlem nikdy dříve nepotkali a chtějí si zkusit být hercem.

Je Nová Paka jediná, nebo pořádáte podobné kurzy ještě jinde po republice?

Loni jsme se pokusili udělat Moravské Budějovice, a nějak se nám to nepovedlo podchytit marketingově, někde jsme udělali chybu. Přijeli nám tam lidi z Paky (úsměv). Pojali jsme proto tu dílnu společně tak, že jsme upravili program a vyjeli s ním po různých koutech české vlasti, kde jsme hráli pro lidi pouliční divadlo. Dá se proto říct, že Paka je v tomto unikátní. Myslím si, že je to zásluha pana Martince. Za ním přišli lidé, a my teď vycházíme ze zavedené tradice. Mnozí účastníci se nám vracejí, takže už se dobře známe. Ale mám radost, že jsme získali i nové.

Zkuste trochu přiblížit program hereckého kurzu, jak probíhá třeba takový typický den?

Ráno od sedmi vyrazí asi polovina účastníků na rozcvičku. K tomu nechceme nikoho nutit, mnohem lepší je, když si lidé sami hledají cestu. Po snídani se sejdeme všichni a začíná to hrami, které podněcují k rytmu a vnímání těla v prostoru. Program skládáme podle toho, co zrovna chceme lidi ten den naučit. Mohou to být dvě tři hry, dělají se improvizace. Packá dílna je unikátní i tím, že si účastníci sami vyrábějí chůdy nebo loutky. Odpoledne jsou opět cvičení a etudy, lidé dostávají úkoly, teď budeme třeba hrát venku v plenéru, kde je to hodně náročné na to, aby vás bylo vidět a slyšet. Herectví na ulici je velmi specifické, na to se soustředíme. Práce s loutkou je zase něco úplně jiného, dá se říct, že letošní Paka je výjimečná i mezi Pakami.

Takže účastníci kromě hereckého nadání potřebují i manuální zručnost. Přiznám se, že sám vidím konstrukci chůd zblízka poprvé, herci je většinou schovávají pod dlouhými kalhotami.

Já jsem svoje první chůdy vyráběl úplně bez zkušeností, nikdy jsem je pořádně neviděl. Za to taky může můj učitel Vašek, který pro ně vymyslel představení. Začal jsem je vyrábět, ale nevěděl jsem, jestli na nich budeme mít kalhoty. Snažil jsem se proto, aby i dobře vypadaly, začal jsem je pomalovávat. A to je ta specialita, že je můžeme používat i odhalené, i když se obvykle schovávají pod široké kalhoty, aby to budilo opravdový dojem dlouhých nohou. Také je to lepší při učení, protože se vám nezamotávají nohavice. Postupně jsem přišel na to, jakou konstrukci pro chůdy zvolit, jak nejlépe řešit uchycení nohy.

Proč právě Paka na chůdách? A jak složité je naučit se chodit, není poněkud nebezpečné pohybovat se takhle v ulicích města?

Kurzu říkáme Letní Paka, což jednak značí město a jednak to vztahujeme i trochu na sebe, že jsme paka. Vím, že místní tento dvojsmysl nemají příliš rádi, nechceme se proto nikoho dotknout, mluvíme tak v rámci představení jen o sobě.

Na chůdách chodím běžně i po Praze. Rozhodnu se vydat třeba z Vinohrad na Příkopy, taková cesta je úžasný komunikační prostředek. To na tom mám nejradši. Lidi na vás reagují, bavíte se s nimi v úrovni oken, což byste jinak nemohli.

A ano, i tohle si můžete přivodit na chůdách (ukazuje zlomenou ruku), jsou to asi čtyři týdny. Hodně jsem trénoval, protože jsem tady samozřejmě chtěl s lidmi také chodit. Na chůdách se většinou naučíte dobře zvládat rovnováhu, zrádné nebezpečí ale spočívá v podklouznutí, hodně záleží na zkušenostech s povrchem, po kterém chodíte. Proto se také nechodí přímo po dřevě, chůdy jsou opatřeny gumovými hroty. Začínali jsme s nastříhaným pláštěm z kola, postupně jsme obalení vylepšovali.

Kdy mohou lidé v Pace vidět výsledek vašeho jedenáctidenního úsilí?

Představení hrajeme tento pátek 11. července od 20 hodin. Začínáme ve velkém sále kulturního střediska, pak se odtud vydáme na cestu městem, při které vytváříme příběh... Ale o tom já vlastně nechci mluvit, to by měli diváci sami vidět. Ještě teď ani přesně nevíme, kudy se vydáme, trasa teprve postupně vzniká. Program by měl pak skončit na Masarykově náměstí. (zan)

Adepti hereckého umění nacvičovali v Nové Pace v předchozích dnech zručnost při chůzi na chůdách pod vedením lektora Petra Pochopa (na snímku). Výsledek odhalí veřejnosti při divadelním představení, které začíná dnes ve 20 hodin v kulturním středisku a vy