Jičín - Ze dřeva vyřezaná socha poustevníka, kterou mohou návštěvníci spatřit v uměle vybudované jeskyni u Valdštejnské lodžie na okraji lipové aleje mezi Valdicemi a Jičínem, má staletí trvající tradici. Její původ sahá s velkou pravděpodobností až do druhé poloviny osmnáctého století. Jako první v roce 1780 umístil poustevníka do Libosadu knížecí zahradník a šikovný řezbář Sitauer.

Uvedl to folklorista, archeolog a regionální historik Pavel Kracík, který posluchačům v pátek předestřel historii sochy jako spletitou mozaiku navazujících příběhů, nezřídka obestřených magickou atmosférou.

"Původ sochy podle dostupných pramenů sahá k roku 1780 a její pořízení je připisováno Sitauerovi, knížecímu zahradníkovi Trauttmansdorffů. Tato informace sama o sobě není nová, už v roce 1926 ji publikoval gymnaziální profesor Antonín Houba. Dodnes se však stále stereotypně opakuje, že zátiší s poustevníkem je výtvorem romantismu, přitom je zcela evidentní, že toto dílo je pevně ukotveno ještě v barokní kultuře. Šlo o svébytnou lidovou reflexi dobového fenoménu barokního poustevnictví, s nímž se Sitauer během svého dospívání a dospělého věku jistě běžně setkával. Pousteven se skutečnými, žijícími poustevníky tehdy existovaly stovky," uvedl Kracík.

První dřevěná socha vydržela na místě takřka přesně sto let, v roce 1883 ji nahradila nová dřevořezba opět symbolizující postavu poustevníka, kterou však zřejmě někteří obyvatelé v roce 1918 během českého revolučního obrazoborectví poničili. Libosad však bez poustevníka dlouho nezůstal, v roce 1922 vznikla už jeho třetí variace, která v grottě vydržela do dalšího revolučního roku 1989. Nynější plastika vznikla ve studeňanské dílně řezbáře Karla Šoltyse v roce 1996, k její instalaci do nově opravené grotty však došlo později, až v roce 2000. O dalších šest let poté ji však značně poškodil útok vandalů, kvůli kterým řezbář Jaroslav Sucharda z Valdic vyhotovil novou hlavu poustevníka.

K soše se vážou i lidové pověsti, z nichž z hlediska slovesné folkloristiky je podle Kracíka nejpozoruhodnější pověst o poustevníkovi z chleba, kterého měl roku 1922 zhotovit jeden z vězňů z nedaleké kartouzské trestnice. "Zatímco řada jiných folklorních látek se stereotypně opakuje a přenáší po celém území Čech, tato pověst je zcela jedinečná. Pověst o poustevníkovi z chleba je totiž výhradně jičínská, v rámci českých lidových pověstí specificky lokální, nikde jinde se s ní nesetkáme, alespoň doposavad nebyla na jiném místě zdokumentována. Jinak tvorba drobných figurek z rozžvýkané chlebové střídy, které vyráběli odsouzení ve věznicích, je poměrně rozšířená," líčí Pavel Kracík.

Pro své poutavé vyprávění o osudech památné sochy poustevníka v grottě u Valdštejnské lodžie musel nastudovat řadu pramenů, z nichž některé jsou už jen útržkovité, jiné se v originálech ani nezachovaly. Protože klíčových písemných pramenů se mnoho nedochovalo, kromě několika málo historických dokumentů čerpal Kracík informace především z novinových článků, vzpomínek pamětníků, memoárových záznamů a částečně i z epigrafických pramenů, v tomto případě skalních rytin. (jn)