Jičín - Jak se vyvíjelo prostředí na zemi z geologického pohledu, o tom hovořil minulý čtvrtek v jičínské knihovně přírodovědec, geolog a jeden ze zakladatelů vědecké astronomické antropologie a archeoastronomie Václav Procházka.

"Události se někdy vyvíjely velmi rychle a říká se jim katastrofické, i když nemusely znamenat vždy jenom katastrofu v tragickém smyslu. Může se tak označovat i náhlá změna obecně, která ovlivnila vývoj života," uvedl svoji přednášku host, který je také autorem knih Kameny a říše permoníků a Rozhovory s planetami, kde přibližuje zábavnou formou zejména dětem svět hornin a minerálů nebo sluneční soustavu.

Především o tom, jak se vyvíjelo klima a jaké události se podílely na rozvoji života na Zemi, mluvil i v Jičíně.

Předeslal, že v době formování planet a vzniku oceánů panovalo spíše mírné klima, krajina se však dala přirovnat k poušti, protože neexistovaly suchozemské rostliny ani půda, na pevnině bez vrstvy ozonu bylo škodlivé ultrafialové záření a ve vzduchu chyběl kyslík. Později vedl rapidní úbytek skleníkových plynů k rekordnímu ochlazení. "Podle oblíbené teorie zamrzla všechna moře i oceány. Říká se, že po nějakou dobu mohla Země vypadat jako sněhová koule. V tom případě byl život možný pouze pod ledem. Na začátku mladších prvohor došlo k bouřlivému rozvoji suchozemských rostlin a množství kyslíku ve vzduchu dosáhlo dnešní úrovně, možná i krátkodobě trochu vyšší. Velká známá katastrofa postihla život na konci druhohor, kdy náhle zmizela většina dinosaurů nebo létajících plazů. Pravděpodobně to byl souběh několika událostí rychle za sebou," poukázal Procházka.

Řada katastrof se ale podle něj z geologického hlediska odehrála teprve nedávno. Asi nejčastější jsou zemětřesení, jejich nevýhodou je, že se oproti činnosti sopek v geologickém záznamu těžko zjišťují. "V ledu v Antarktidě ve vrstvě, která odpovídá roku 1443, se našly zbytky mořských řas a deformované kousky minerálů. Když se dají dohromady souvislosti, zdá se velmi pravděpodobné, že v té době dopadlo do moře nějaké kosmické těleso. Nejsilnější ze zdokumentovaných výbuchů byla před dvěma stovkami let v Indonésii sopka Tambora. Následující rok se často popisuje jako rok bez léta, a to i v Evropě a Severní Americe. To bylo způsobeno velkým množstvím materiálu vyvrženého do vzduchu."

Za poslední katastrofu s prokazatelným vlivem na celosvětové klima označil výbuch sopky Pinatubo na Filipínách v roce 1991. Na následující dva roky došlo k ochlazení o jeden až dva stupně. Vědci očekávají, že další podobný výbuch by měl přijít do roku 2020.

"Známý supervulkán Yellowstone v Americe v posledních několika letech zaznamenal zvýšení teploty. Měření tam zjistilo velkou zásobu magmatu a už se jen čeká, kdy se dostane k povrchu. Je dost pravděpodobné, že to bude hodně velký výbuch. Nedá se to brát na lehkou váhu, v geologickém čase to bude asi velmi brzy," uvedl Václav Procházka. (zan)