Jičín - Vladimír Úlehla přes dvacet let obohacuje regionální historiografii podrobnými a často i objevnými studiemi o významných osobnostech. Jeho monografie předkládají čtenářům plastické portréty lidí, kteří zásadním způsobem ovlivnili dění v Jičíně.

Rodák z Prahy, který na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval češtinu a filozofii pro učitelství, se do bádání pouští s pílí a svědomitostí sobě vlastní. Ve svém úsilí nepolevil ani na prahu devadesátky, kterou za několik dnů oslaví. V prosinci mu knižně vyšla jeho další monografie, věnovaná Františku a Jaroslavu Lohařovým.

Vladimír Úlehla působí klidným, rozvážným dojmem. Sám potvrzuje, že konflikty jsou mu bytostně cizí. "Mám klidnou povahu a nerad se pouštím do sporů, s každým se snažím vyjít. Snad jen jednou v životě jsem vystoupil rázně a neústupně, rozzlobilo mě, když mi straničtí funkcionáři po roce 1968 vyhrožovali budoucností mých dětí. Brát si děti jako rukojmí považuji za podlé," říká středoškolský profesor, který čest a slušnost vnímá jako základní morální hodnoty.

Vladimír Úlehla za svou celoživotní práci získal dvě ocenění, v roce 2007 mu radnice udělila Cenu města Jičína a před třemi lety převzal Jičínskou pečeť, kterou uděluje spolek Jičínská beseda.

Josef Pekař, přední český historik přelomu 19. a 20. století, zastával názor, že najít detail a na něm dokázat zákonitosti doby je mnohdy důležitější než přečíst velmi tlustou knihu. Řekl bych, že s ohledem na vaše dosavadní práce věnované regionální historii vám bude tato teze asi hodně blízká.

Ve vlastivědných pracích, které u mě naprosto převládají, jsem se vždy snažil zachytit běžný, všední život lidí minulé doby. Je pravda, že jsem se trochu inspiroval proudem moderní historiografie každodennosti kolem francouzského historika Le Goffa, ale myslím, že vlastivěda se bez popisu detailů prostě pořádně dělat ani nedá. Každodenní život se skládá z maličkostí, kterých si pak v proudu času jen sotva povšimneme. Přitom právě maličkosti - třeba jak se dřív lidé oblékali, stravovali nebo jak bydleli - vypovídají o společnosti našich předků mnohé. Když se ovšem na svoje práce dívám s odstupem, občas mám pocit, že těch detailů je v textech možná až příliš a určitá redukce by nebyla někdy na škodu. Jakmile se však jednou člověk do takové práce pustí, je těžké při bádání v lokálních historických pramenech odolat pokušení a v detailech neutonout.

Co podnítilo váš zájem o historické dění v Jičíně?

Rozhodující impulz přišel zvenčí, když mě v roce 1990 Občanské fórum požádalo, abych podrobně zpracoval dění v letech 1967 až 1970 na okrese Jičín. Byl to požadavek Pithartovy vlády, která k tomu vytvořila komisi historiků. V každém okrese byl jmenován zvláštní zmocněnec, a když mě Občanské fórum oslovilo jako nejvhodnějšího kandidáta, byl jsem v rozpacích a necítil jsem se na takový úkol. Především proto, že jsem neměl vzdělání historika. Hlavním zdrojem byly bohaté archivní materiály, které OV KSČ na základě usnesení vlády předal státu. Doplňoval jsem je rozhovory s představiteli obrodného procesu ve větších průmyslových závodech, obnovujících se politických stran, spolků starých i nově vznikajících nebo s osobnostmi jičínské dělostřelecké brigády. Vedl jsem i rozhovory s vedoucími komunistickými funkcionáři. Protože jsem člověk dost zodpovědný, věnoval jsem se tomu intenzivně přes půl roku a musím říct, že mě ta práce začala bavit. A právě na základě tohoto impulzu jsem pak začal archiv navštěvovat už z vlastní iniciativy a díky tomu napsal několik portrétů historických osobností Jičína.

Systematické badatelské úsilí věnujete druhé polovině 19. a začátku 20. století. Tehdejší společnost byla konsternována převratnými vynálezy, lidstvo nabylo dojmu, že dosáhlo vrcholu ve vědě, technice i umění. Jak vlastně vypadal běžný život v Jičíně, byl i tady ten překotný pokrok patrný?

Tomuto tématu jsem nevěnoval přednostně pozornost, soustředil jsem se na běžný život lidí, chod domácností... Myslím ale, že Jičín procházel spíš plynulým než nějakým překotným vývojem. Větší modernizací a rozmachem, hlavně v oblasti infrastruktury, prošel Jičín až za starostování Františka Knotka v prvních letech dvacátého století. Zprvu velmi razantní byl například nástup cukrovarnictví, které ale nemělo dlouhého trvání, protože průmyslové zpracování cukrové řepy v regionu skončilo až na výjimky velmi brzo krachem cukrovarů. Zpravidla je totiž zakládala družstva složená z mnoha akcionářů, kteří sami neměli dostatečný kapitál, a ani způsob řízení družstevního podniku nebyl asi příliš efektivní. Konkrétně historie původně jičínského spolkového cukrovaru, do kterého po čase vstoupili jako spoluvlastníci Trauttmansdorffové, byla spíš jen taková neslavná epizoda.

Souhlasíte s tím, že technický pokrok způsobil, že právě v té době se život stal snazším a kulturní život dosáhl vyšší úrovně? Liberální měšťanstvo začíná žít plnohodnotný život, má volný čas. Už to asi není pouze honba za prací a boj o uhájení holé existence?

Jistě, technický pokrok usnadňoval život, díky technickým objevům a inovacím se stal snazším, ale zpočátku se to netýkalo všech vrstev společnosti. Docházelo i k proměnám v oblasti sociální, změny životního stylu byly však v mnoha směrech pozvolné.

Byl Jičín oproti jiným srovnatelným městům své doby v něčem odlišný?

Jičín byl ve vývoji trochu zpožděný, ostatní města spíš doháněl. Opravdu velký krok kupředu, kdy dohnal i ta nejčilejší města, spadá do období starosty Františka Knotka, který byl velmi schopný organizátor, což osvědčil i jako úspěšný továrník. V relativně krátké době v letech 1903 až 1907 vyřešil kanalizaci, vodovod, plynové osvětlení, veřejné lázně. Podobné zájmy měl i Jaroslav Lohař, obdivovatel technických novinek, který na půdě Sokola město v lecčems předeběhl. Sokolové dokázali Dům Palackého, dnešní Masarykovo divadlo osvítit elektřinou a pokrokové zájmy Jaroslava Lohaře se projevily třeba i v tom, že sokolové zahájili výrobu nezávadného ledu, jako alternativu k ledu z rybníků. V Praze byli výrobou přírodního ledu známí Podskaláci. Prosadil také zřízení stálého kinematografu a velkoryse financoval technické vybavení kina, které fungovalo v dnešním Masarykově divadle, s přesvědčením, že tato investice na sebe brzo vydělá. A nemýlil se, za dva roky byl počáteční vklad splacený. Kino se stalo populární a v dalších letech představovalo pro jičínský Sokol větší zdroj příjmů než členské příspěvky.

Rezonovaly tady v té době třeba česko-německé spory?

V Jičíně v roce 1897 proběhly několikadenní nepokoje a výtržnosti, které souvisely s celostátními protiněmeckými a vzápětí protižidovskými bouřemi. V Praze byly zdaleka nejmasovější a několik lidí při nich zemřelo. Strhávaly se německé nápisy, ale v Jičíně se to obracelo hlavně proti Židům. Nejvíc postižená byla židovská škola, kde byla vyučovacím jazykem němčina, nicméně navštěvovaly ji i děti z českých rodin, protože úroveň vyučujících byla vysoká. Vynikající byl řídící učitel Polák, kterému na židovském hřbitově dokonce postavili hrob vyzdobený jeho medailonem od slavného sochaře Jana Štursy. Židovská obec pak v reakci na nepokoje školu zrušila, což s ohledem na společenské klima bylo pochopitelné, ale byla to ztráta. I když německá populace v Jičíně nebyla nijak zvlášť početná, němčina do konce století byla hojně užívaná, neboť byla úředním jazykem. V některých českých rodinách se patrně i doma běžně mluvilo německy. To je i případ společensky mimořádně angažovaného a v různých spolcích aktivního advokáta Františka Lohaře, další jičínské osobnosti, jejíž monografie v závěru minulého roku vyšla tiskem. Německy se v rodině mluvilo proto, že Lohař měl ženu z řad vyššího úřednictva. Oponenti z okruhu mladočechů, hlavně novinář Ladislav Sehnal, kvůli tomu vedli někdy i nevybíravou kampaň k hanobení Františka Lohaře.

Po oné poměrně dlouhé bezstarostné epoše zdánlivě trvalého rozkvětu přišlo kruté vystřízlivění, všechen ten pokrok se rázem utopil v krvavých zákopech první světové války. Člověk dnešní doby se občas neubrání pocitu určité historické paralely. I dnes je většinová společnost fascinována zdánlivě nezastavitelným technologickým pokrokem, který slibuje zářivou budoucnost a blahobyt.

Na té paralele asi něco bude, ale já se necítím povolán k tomu, abych v této věci zaujímal nějaká globální stanoviska. Při svém bádání jsem o ten globální pohled ani neusiloval, mým výhradním zájmem byl běžný každodenní život lidí, především osudy několika významných jičínských postav. Z novin a dalších dobových pramenů jsem se snažil vytěžit maximum detailů.

A bylo z nich nějak patrné, že by společnost kolem roku 1914 očekávala, že přijde strašlivé, bezprecedentní válečné běsnění, které o život připraví miliony lidí?

Řekl bych, že ne. Převládající veřejné mínění v roce 1914 počítalo s tím, že válka nebude mít dlouhého trvání, že nejpozději do roka skončí a Rakousko ji vyhraje.

Za vašeho života se vystřídala řada režimů, máte i díky této zkušenosti pocit, že lidé jsou ochotni učit se z minulosti a vyvarovat chyb předešlých generací?

Mám o tom silné pochyby. Dnes mi hlavně vadí, že se vrací bezohledný, dravý kapitalismus, zaměřený na pochybné vydělávání peněz, a vůbec všechny nekalosti spojené s podvodným podnikáním, a že to určité vrstvy ve společnosti považují za samozřejmost.

Své práce jste věnoval řadě osobností Jičína, která z nich vám byla nejbližší nebo vás něčím překvapila? Tuším, že pro čtenáře byla objevná například studie o Doře Němcové, dceři Boženy Němcové, která dožila svůj život v Jičíně.

Novinka to byla, protože o Doře Němcové se skoro nic nevědělo, ale za výraznou osobnost ji nelze považovat, nedá se srovnávat s její maminkou, která byla mimořádným zjevem. Dora byla dost uzavřená, plachá a nespolečenská žena, která nejraději trávila čas péčí o svoji zahradu. Z osobností mě zprvu zaujal třeba šikovný tesařský mistr Václav Fejfar, dědeček Václava Čtvrtka, který byl v letech 1878 až 1883 starostou města. K němu jsem nejprve přistupoval s určitou úctou. Monografii jsem začal psát v duchu, že to byl první řemeslník, který se stal starostou Jičína, energický člověk, který prorazil odspodu, což mi imponovalo, protože tato pozice byla jinak vyhrazena pro lidi z vyšších společenských vrstev. Jenže, jak se během bádání ukázalo, on to byl chlap neseriózní, který se nebál podfuků, na což také doplatil a na post starosty Fejfar rezignoval. Zaujal mě Jaroslav Lohař, vysoko bych ocenil sochaře Stuchlíky a zajímavou postavou byl také gymnaziální profesor Jakub Všetečka, spolužák a dlouholetý přítel prvního československého prezidenta Masaryka. Všetečka se velmi aktivně angažoval ve veřejném životě a hodně se zasloužil o rozvoj místního Klubu českých turistů, který se z jeho podnětu odtrhl od pražského centra KČT. Jičínský klub z toho těží dodnes, protože mu zůstal majetek, vlastní hotel v Horním Lochově, což mu zajišťuje stálý příjem. Všetečkovi ale chyběla jistá velkorysost, kvůli své umíněnosti nebyl mezi veřejností zrovna vždy plně oblíbeným. Jinak osobně bližší jsou mi spíš mírnější povahy, k jakým bych řadil mlynáře a dlouholetého starostu Františka Dollanského a nebo starostu Vojtěcha Jírů. Možná i díky tomu, že to byl takový mírný a slušný člověk, vydržel ve funkci s určitou přestávkou šestnáct let.

Na vašem seznamu převládají muži...

V případě žen těch dobových pramenů není tolik, žena byla tenkrát vázaná na domácnost, na péči o děti, to bylo její poslání. Jen málo žen přesáhlo tento společensky vyhrazený rámec, ve větší míře se v Jičíně angažovaly zejména až v souvislosti se zrodem zdejšího lycea, školy určené pro vyšší vzdělání dívek.

Kolik času strávíte při práci na takové monografii, z jakých pramenů čerpáte a jakým způsobem si vlastně jednotlivé osobnosti vybíráte?

Jedna monografie znamená přibližně půl roku práce. Kromě archivních spisů jsem jako dobový pramen vysoko kladl i noviny, za kterými jsem chodil do muzea. V době, kdy jsem na nějakém tématu pracoval, nabral můj život takový ustálený rituál. Vždy jeden den v týdnu jsem zašel do muzea a pravidelně každé pondělí a středu do archivu, kde jsem byl jedním z nejčastějších návštěvníků. Málokdy jsem nějaký den v badatelně vynechal. Zpětně trochu lituji toho, že jsem jako další zdroj nevyužil i městské kroniky, kde by se jistě daly najít další zajímavé informace o životě v Jičíně. Jinak při výběru těch osobností jsem vycházel hlavně z dobového tisku, a to na základě ohlasu a četnosti zpráv, což význam jednotlivých postav plně odráží. Hned mi tak bylo jasné, že si samostatné zpracování zaslouží například Lohař starší, ke kterému jsem připojil i jeho syna, který hrál důležitou roli v sokolské organizaci. Mimochodem Lohař mladší jako starosta Sokola po vypuknutí války dobrovolně narukoval jako vojenský právník, ačkoliv mobilizace se na něj kvůli překročení věkové hranice nevztahovala.

Je v novějších jičínských dějinách ještě nějaká postava, která by si podle vás zasloužila hlubší zpracování?

Před Vánoci vyšla knižně monografie věnovaná právě Františku a Jaroslavu Lohařovým. Podrobnější studium by si zasloužili například sochařský rod Stuchlíků nebo František Dollanský, ale na prahu devadesátky na zpracování další publikace už nepomýšlím.

V době normalizace vám bylo znemožněno vykonávat původní profesi učitele, po nuceném odchodu ze školství jste pracoval jako čerpač u podniku Vodní zdroje Praha-Zličín. Jak po čtvrtstoletí od pádu totalitního režimu vnímáte tendence dobu normalizace zlehčovat a některé jevy relativizovat?

Konkrétně dobu normalizace, kterou jsem se i badatelsky zabýval, vidím jako hodně úpadkovou. Tam už nešlo o ideje, přesvědčených komunistů rapidně ubylo, tam už šlo o to mít stranickou legitimaci a díky tomu získat slušné pracovní místo. Toho jsem byl svědkem i v podniku Vodní zdroje, kde jsem třináct let pracoval. Stranického funkcionáře tam dělal takový ještě docela hodný chlapík, který přede mnou přesvědčoval mladého kluka, terénního elektrikáře, aby podepsal přihlášku do strany. Nabádal ho, že když má průmyslovku, po vstupu do strany by se už nemusel každý den trmácet autem v terénu, ale mohl by sedět v centru a řídit ostatní elektrikáře. Ten kluk to pak podepsal a dostal se na lepší pozici. Takové situace byly naprosto běžné a naprosto přesně charakterizují tu dobu, která byla falešná a mně osobně protivná.

Jak hodnotíte úroveň vzdělanosti před sto lety a dnes?

Za monarchie i za první republiky měli studenti v hlavě víc než naši žáci. Gymnázia představovala přísné výběrové školy, v roce 1900 absolvovalo gymnázium jen něco málo přes jedno procento populace, vzdělání bylo opravdu výsadou. Nedostatek vidím v tom, že studium spočívalo hlavně v memorování a tato tradice u nás přežívá dodnes. Konkrétně jičínské gymnázium bylo vůbec jedním z nejpřísnějších v celých Čechách. Někteří studenti, aby vůbec středoškolské vzdělání dokončili, raději ve vyšším ročníku přešli z Jičína na jiná gymnázia, což mimo jiné potkalo i mladého Jaroslava Lohaře, který víc než studiu věnoval pozornost divadlu a jiným zájmům. Otec ho proto nechal přeložit na gymnázium do Hradce Králové, kde dostudoval.

Ve které fázi života jste byl nejšťastnější?

Na dětství mám pěkné vzpomínky, matka se nám hodně věnovala. Mladé manželství je také vždycky hezké. I na nástup do pohraničí, kde jsem začínal učit, mám vcelku pozitivní vzpomínky. Pěkná léta byla i v Liberci, kde jsem učil na katedře pedagogiky... Vlastně každá životní etapa přinesla něco pozitivního, hezké věci jsou rozprostřeny v celém životě. Život je neustálý sled událostí, kdy se střídají situace pozitivní s těmi negativními, se kterými se člověk musí vyrovnat. (jn)

Vladimír Úlehla se narodil v roce 1926 v Praze, kde vystudoval obor čeština-filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Učil na několika školách (v Novém Boru, v Kopidlně, v Liberci), v roce 1963 přišel na Střední průmyslovou školu do Jičína. Z politických důvodů byl v r. 1970 přeložen na učňovskou drogistickou školu v Hořicích a od r. 1974 až do odchodu do důchodu pracoval jako čerpač v podniku Vodní zdroje Praha-Zličín.

V roce 1990 byl pověřen zpracováním historie událostí z let 1968–1970 na Jičínsku. Potom se ve své badatelské činnosti zaměřil především na období 1860–1918. Výsledkem jsou studie, které vyšly knižně – Samotářská dcera Boženy Němcové Theodora (', doplněné vydání 2014), Václav Fejfar, mistr tesařský, starosta města, protektor Řemeslnické besedy, dědeček Václava Čtvrtka ('), Procházka jičínským hřbitovem (na základě díla Františka Kasky, 2012), a studie publikované v odborném časopise Z Českého ráje a Podkrkonoší – např. Sochařská rodina Stuchlíků ('), i příspěvky přednesené na konferencích věnovaných Karlu Krausovi (') a Václavu Čtvrtkovi ('). Část z jeho článků otiskovaných po léta v Nových novinách byla v roce 2006 zahrnuta do knihy Jičín na konci 19. století.

V Jičíně se zapojil do kulturního a společenského života jako člen kulturní komise města, Občanského sdružení Lodžie, Jičínské besedy, Spolku občanů a přátel města Jičína, sdružení Paměť a svědomí či Pekařovy společnosti Českého ráje. Za svou práci obdržel řadu ocenění, v roce 2007 mu byla udělena Cena města Jičína.

Více o nové knize Vladimíra Úlehly

Foto: Jiří Němeček