Triatlon vyžaduje všestrannost, říká Petr Soukup, stříbrný z nedávného mistrovství světa na Havaji
26. 11. 2004 Zprávy « zpět
Jičín - Popis každodenní přípravy elitních triatlonistů by byl asi stejně monotónní jako předpověď počasí na rovníku. Dřina, dřina a zase dřina. Tělo téměř denně absorbuje pořádné tréninkové porce - na kole, při běhu, v plaveckém bazénu nebo v posilovně. O tom, že vrcholový sport bolí a je plný odříkání, ví už své i sedmnáctiletý Petr Soukup z Jičína. Nadějný český triatlonista se nedávno vrátil z Havaje, kde ve své kategorii vybojoval stříbrnou medaili na mistrovství světa v terénním triatlonu.
Ačkoliv se náročnému sportu - jak terénnímu, tak i klasickému triatlonu - věnuje naplno teprve necelý rok, dokázal Petr Soukup proměnit ve vítězství snad každý závod, do kterého během sezóny nastoupil. Na kontě má titul mistra České republiky v klasickém triatlonu, je evropským šampiónem v terénním triatlonu a své postavení v této disciplíně potvrdil i stříbrem z mistrovství světa, které se konalo koncem října na ostrově Maui.
"S triatlonem jsem začal letos na jaře. Hodně mi pomohl trenér Rudolf Cogan z novopackého oddílu. Odmalička jsem jinak běhal, jezdil na kole, pět let závodně plaval a zkoušel další sporty. Triatlon jsem zpočátku zkoušel spíš jako zpestření, jestli mě bude bavit," říká sedmnáctiletý student sportovního gymnázia v Pardubicích Petr Soukup.
Jak vzpomínáš na havajský závod Xterra World Championship, to pro tebe musel být jistě vrchol letošní sezóny?
Pro mě byl úspěch, že jsem se na světový šampionát kvalifikoval, podařilo se mi to díky vítězství na mistrovství Evropy. Na Havaji jsou účastníci rozděleni do několika věkových kategorií v rozpětí od patnácti do šedesáti let. Bez rozdílu věku je kategorie Ellite, kam se může přihlásit kdokoliv. V juniorech se mi podařilo doběhnout do cíle na druhém místě a v absolutním pořadí jsem skončil 103. z téměř 460 startujících.
Co musí závodník zvládnout, aby se dostal do cíle?
Plavecká část v moři měřila 1500 metrů, potom následoval téměř dvoukilometrový běh do depa ke kolům, na kterém se jelo třicet kilometrů po tvrdé lávě kolem sopky, a jako poslední jsme absolvovali devítikilometrový běžecký úsek.
Měl jsi v některých fázích závodu na Havaji pocit, že to vzdáš?
Do krize se člověk dostane několikrát. Hlavou se vám honí, jestli má cenu pokračovat, nebo to raději vzdát, ale pokaždé se musíte zmobilizovat. Až na drobný problém při plavání, kde jsem v jednu chvíli kvůli větší vlně málem ztratil orientaci, byla nejhorší cyklistická část. Na tu jsem nebyl vůbec připravený. Jelo se v neuvěřitelně jemném písku, jehož pěticentimetrová vrstva pokrývala nahodile rozptýlené a různě velké balvany. Kolo se na takovém povrchu neustále podkluzovalo a nedalo se ani pořádně šlapat. I psychicky mě to hodně sráželo, po prvních kilometrech jsem zvažoval, že skončím. Ještě ale nebyl závod, který bych zabalil.
Jaký je vlastně rozdíl mezi terénním a klasickým triatlonem?
V terénním triatlonu se může délka jednotlivých tratí (plavání, kolo, běh) závod od závodu lišit, především s ohledem na místní podmínky. Naproti tomu v klasickém silničním triatlonu je pevně daná, ať už se závod koná kdekoliv ve světě. V terénním triatlonu je důležité co nejlépe zajet na kole, říká se, že cyklistický úsek tvoří minimálně padesát procent závodu. Jedná se vyloženě o silovou disciplínu, kde ti odvážnější mohou například při prudkých a krkolomných sjezdech hodně získat a svým konkurentům nadělit klidně i půl hodiny. Díky tomu může kvalitní biker porazit i profesionálního triatlonistu, i kdyby na něho ve vodě ztratil třeba několik minut. Naopak u klasického silničního triatlonu hraje velmi důležitou roli právě plavání. Když se vám totiž nepodaří doplavat mezi nejlepšími, tak je potom nesmírně těžké dojíždět balík na čele cyklistického pelotonu a udržet s ním kontakt, a tak si zajistit dobrou pozici pro závěrečný běh.
U nás ale není terénní triatlon příliš známý?
Jeho obliba ale postupně roste, podobně jako u duatlonu, quadriatlonu nebo zimního triatlonu. Začíná se mu věnovat čím dál více lidí. Možná i proto, že není tak náročný jako silniční triatlon, který je podle mě mnohem tvrdší. Pravdou také je, že sami klasičtí triatlonisté ten terénní příliš neberou. V terénu jsou pasáže, kde někteří účastníci raději slezou z kola a prudké sjezdy nebo naopak strmá stoupání vyjdou po svých. Na silnici ale musíte pořád šlapat, a navíc musíte být velmi dobrý plavec, protože pokud ve vodě ztratíte pár minut, tak už nemáte šanci na úspěch. Česká silniční špička se do terénního příliš nepouští, výjimkou je Honza Řehula, třetí z olympiády v Sydney. Ten startoval i teď na Havaji.
Čemu dáváš přednost? Uvažuješ i o účasti v závodech Ironmann?
Zatím mě baví oba typy závodů, ostatně jsem s nimi začínal současně a průběžně je střídám. Časem ale asi bude nutná specializace, pokud se budu chtít udržet mezi nejlepšími v klasickém triatlonu, který se stal olympijským sportem. Dlouhý triatlon bych si také rád vyzkoušel, ale myslím, že start na Ironmannu je povolen až od devatenácti let. Kdo se přihlásí, čeká ho 3850 metrů plavání, musí zajet 180 kilometrů na kole a na závěr zaběhnout maratón, tedy něco přes 42 kilometrů. To už jsou opravdu porce, na trati jste skoro půl dne a důležité je vědět, jak rozložit síly. Klasický triatlon je proti tomu sprint.
Jak se ti podařilo protlačit mezi domácí i mezinárodní juniorskou špičku v tak krátkém čase?
Začínal jsem na jaře a od té doby jsem skoro každý víkend nastupoval v nějakém závodě, někdy dokonce ve dvou, v sobotu i v neděli. A mezitím jsem v týdnu regeneroval a zároveň trénoval. Denně jsem například jezdil na kole minimálně šedesát kilometrů, protože jsem dojížděl do školy v Nové Pace. Pak jsem si šel zacvičit do posilovny, odtud rovnou na plavecký trénink a večer si šel zaběhat, případně se ještě projel na kole. S kolem jsem občas vyrážel i do Krkonoš, kde jsme s Rudou Coganem jezdili více než stokilometrové okruhy. Zhruba tři dny v týdnu jsem trénoval pětifázově. Bylo to na hranici a chlapi mě varovali, že takové tempo je sebevražedné. Říkali, že buď můj organizmus zkolabuje, nebo že mám šanci se prosadit mezi nejlepší.
Přizpůsobuješ takové zátěži jídelníček?
Ani ne, jím úplně všechno. Pouze v den závodu si vezmu jen něco lehčího. (jn)