Jičín - Zastával post místopředsedy horní komory parlamentu, usiloval o vznik Ústavu pro studium totalitních režimů a prosadil například zákon o třetím odboji. Do povědomí obyvatel Jičína se však Jiří Liška zapsal především jako dlouholetý starosta města, jehož přirozenou autoritu respektovali lidé bez rozdílu politické příslušnosti. Jeho výjimečnou pozici dokládají výsledky v několika komunálních volbách, kdy získával opakovaně největší počet hlasů.

Minulý týden se zařadil mezi laureáty prestižní Ceny města Jičína pro výrazné osobnosti, které svou činností přispěly k jeho rozvoji.

Pocházíte z Havlíčkova Brodu a vysokoškolské studium vás pak nasměrovalo do Brna, jak jste se vlastně ocitl v Jičíně?

Ve své podstatě to bylo velmi jednoduché, protože jsem vlastně následoval svoji ženu (úsměv). Teď vážně, jde o to, že moje žena je psycholožka a já veterinární lékař, a pro nás bylo tehdy poměrně obtížné vybrat místo, kde bychom našli práci oba a k tomu ještě získali byt. Nejprve jsme začínali v jižních Čechách v Opařanech, ale posléze manželka dostala tip na dětskou lázeňskou léčebnu v Železnici. Tam se pro ni naskytla pracovní příležitost i s bytem. Po přibližně osmi letech prožitých v Železnici jsme si postavili řadový domek a přestěhovali se do Jičína.

Vzpomenete si ještě, co vás přivedlo k rozhodnutí angažovat se v politice, v níž jste pak působil velkou část svého produktivního života?

Naše rodina byla postižena komunistickým režimem. Pocházím z rodiny, jejíž život byl po několik generací pevně spojen se zemědělstvím. Můj otec byl úspěšný hospodář. Jako mnoho jiných v polovině minulého století, v období nedobrovolné kolektivizace a zabírání zemědělské půdy, jsme o vše přišli a byli vystěhováni z našeho statku. V těch padesátých a šedesátých letech hlavně moji rodiče prožili těžký život, který jim připravil komunistický režim. Problémy jsme nakonec měli i já a moje sestra při výběru školy. Tím vším jsem byl ovlivněn, a proto jsem cítil povinnost se angažovat.

Až s odstupem času má člověk možnost svá rozhodnutí zhodnotit, řekněte, šel byste do toho znovu? Nebo se raději naplno věnoval profesi veterináře?

Určitě bych do toho šel znovu, protože život, který jsem strávil v politice, byl pro mě nesmírně zajímavý. Ačkoliv i práce veterináře mě vždy bavila, bezesporu bych neměnil.

Jaké byly tehdy vaše ambice, s jakou představou jste do veřejného života vstupoval? Co pro vás bylo prioritní konkrétně v Jičíně?

Řekl bych, že jsem patřil do skupiny lidí, kteří do té přelomové doby vlastně žádné ambice neměli. Během těch dlouhých let prožitých v socialismu jsem byl po profesní stránce smířen se svým postavením a žádnou velkou kariéru neočekával, protože jsem nebyl členem komunistické strany. Teprve rok 1989 přede mnou otevřel nové možnosti. Začalo to tím, že během doplňovacích voleb na jaře 1990 za mnou přišel pan primář Vladimír Krátký, hybná síla Občanského fóra v Jičíně, a nabídl mi, jestli bych nechtěl jít na radnici jako předseda tehdy ještě městského národního výboru. Takže vlastně na začátku mé kariéry byl pan doktor Krátký, to on mě postrčil k prvnímu kroku. Šlo vskutku o výraznou změnu v mém životě.

Jaká atmosféra po prvních svobodných volbách na úřadě panovala?

Zjednodušeně řečeno, v úplném počátku panovala na úřadě, stejně jako v celé společnosti, taková vyčkávací atmosféra. Spolu se mnou do čela národního výboru nastoupili jako místopředseda Karel Svoboda a Jirka Drška, který byl tajemníkem. O veřejné správě jsme toho moc nevěděli, netušili jsme, co všechno obnáší, ale snažili jsme se rychle zorientovat a problematiku pochopit. Myslím, že se nám to podařilo.

Předávání moci probíhalo dramaticky, nebo šlo spíš o formální akt?

Lidé, kteří tehdy stáli v čele místního sekretariátu KSČ, okresu a města, docela rychle pochopili, že je konec jedné etapy a že nemají jinou možnost. Ačkoliv nejsem zcela přesvědčen, že s tím byli vnitřně smířeni. Nicméně o žádnou dramatickou situaci nešlo.

Za vašeho dalšího působení v čele radnice se podařilo vybudovat úspěšnou průmyslovou zónu, ve své době největší v kraji. Tento krok bývá často zmiňován jako jeden z klíčových momentů v rozvoji města v nelehkém období transformace ekonomiky. V Jičíně vznikly stovky nových pracovních míst a město z toho těží dodnes. Co bylo hlavním předpokladem?

V té době šlo určitě o velký úspěch. Rozhodující byla rychlost, s jakou město postupovalo. Při zrodu té myšlenky, vybudovat průmyslovou zónu, měla vliv i skutečnost, že o vstup do Jičína projevila zájem společnost AEG. Ta pro svou investici potřebovala odpovídající infrastrukturní zázemí, které Jičín v té době neměl. Pro tento záměr se vyslovili všichni zastupitelé a díky tomu se Jičín stal možná dokonce prvním nebo druhým městem v České republice, které získalo na vznik průmyslové zóny státní podporu. Vzpomínám si, že když jsme tehdy dorazili na ministerstvo, zároveň s námi přijela i starostka Kolína, a právě tehdy se už začalo uvažovat, že se u Kolína postaví velká automobilka. Naší výhodou v konkurenci ostatních měst byla jistě i dobrá poloha s poměrně slušnou dopravní dostupností, ale hlavní roli v tom sehrála právě ta rychlost, s jakou se podařilo zajistit pozemky a zónu vybudovat. Tím se vytvořily podmínky, aby firmy mohly v Jičíně investovat. Pokud by nám příprava trvala příliš dlouho, investoři by hledali příležitost jinde.

Jak se podle vás Jičín od listopadové revoluce proměnil? V čem vidíte hlavní změnu?

Myslím, že se proměnil v mnoha ohledech, a to dost výrazně. Stačí se jen podívat na staré fotografie nebo starší filmové záběry z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Asi málokdo z mladých obyvatel současného města by chtěl žít v Jičíně kolem roku 1989, tehdy to bylo úplně jiné město. Občas se sám divím, zda to v Jičíně ještě před nějakým čtvrtstoletím opravdu takhle vypadalo. Rychlým změnám jistě napomohla i restituce, domy se vrátily původním vlastníkům, kteří se o svůj majetek začali starat. Činnost rozjely nejen nové fabriky, ale také menší podnikatelé. Dnes si to možná neuvědomujeme, protože to není vidět, ale obrovské peníze šly do obnovy a výstavby infrastruktury. Podstatně se proměnila třeba nemocnice. Těžko bych ale vybíral jednu nebo dvě věci, změnil se celkový ráz Jičína.

Máte pocit, že se některé věci mohly udělat jinak nebo lépe?

Netýká se to jen správy města, ale platí asi obecně, že vždy je možné udělat něco jinak, lépe. Jak říká jedno okřídlené úsloví, po bitvě je každý generálem. Když se ale vracím ke svému působení na radnici, nemám pocit, že bychom se dopustili nějaké fatální chyby. Vždy, když jsme v zastupitelstvu přijímali konkrétní rozhodnutí, pokaždé to bylo v dobré víře, že jsme našli v té době to nejlepší řešení.

V této souvislosti mě napadá, že před těmi dvaceti, pětadvaceti lety se politika zdála být mnohem přímočařejší, myšlenky a názory se prosazovaly snáz. Dnešní situace v komunální i velké politice připomíná kolikrát zákopovou válku. Společnost se jeví být silně ambivalentní, doslova rozdělená na dva, někdy i více táborů. Sdílíte takový dojem po svých dlouholetých zkušenostech s politikou?

Domnívám se, že to nelze až tak úplně srovnávat. Doba před těmi dvaceti, pětadvaceti lety byla dobou velkých změn. A když se odehrávají velké změny, je všechno v jistém smyslu jednodušší. Lidé, kteří jsou u toho, chtějí svým dílem přispět, drží víc při sobě. Většina lidí během devadesátých let chtěla prosadit změny, které byly opravdu zlomové, jenže ta porevoluční atmosféra nemůže trvat věčně. Teď už jsme ve fázi běžného života, který není tak dramatický a přelomový. Do jisté míry je proto logické, že se teď hůře hledá konsenzus, spontánní souhlas více stran, a že při schvalování zásadních i méně důležitých bodů se mnohem častěji diskutuje, někdy možná až příliš bouřlivě.

To napětí ve společnosti ale asi cítíte? Velká část populace například v návaznosti na migrační krizi zpochybňuje důvody pro další existenci Evropské unie, lidé dokonce pochybují i o smyslu zastupitelské demokracie. Často slýchám názor, že politici jsou odtrženi od reality života běžných lidí. Může se situace ještě vyostřit?

Těžko říct. Já sám přesně nevím, jestli to napětí, které pochopitelně také ve společnosti cítím, vychází z reality, a nakolik je to napětí vytvářené jakousi virtuální realitou, která reálné skutečnosti zase až tolik neodpovídá. Obraz světa nám předkládají média a v posledních letech také sociální sítě. Jejich vliv na nálady ve společnosti je větší, než tomu bylo kdy dřív. Hodně záleží, čemu se zrovna věnuje mediální pozornost. Osobně si ale nemyslím, že svět je najednou tak hrozný, jak nám je občas předkládáno. To ale neznamená, že bych nevnímal názory lidí kolem sebe, třeba i v reakci na různé zákony a regulativní opatření, která zasahují do našeho každodenního života. Převládá trend, že je potřeba občana vychovávat a usměrňovat. Přitom nejen někteří politici, ale i různá sdružení a lobbistické skupiny jsou přesvědčeni, že znají recept na to, jak by měl člověk žít šťastný život. Jejich pravda ale samozřejmě nemusí být vždy tou jedinou správnou.

Třeba je to tím, že v lidech ochabuje pocit zodpovědnosti, že nechtějí nebo neumí rozhodovat sami za sebe a nést za to zodpovědnost. Je to jistě přehnané, ale nabízí se jistá paralela s předchozím režimem.

I komunisté byli přesvědčeni, že vědí, co je pro člověka dobré, a i násilím ho k tomu vedli. Ve srovnání s minulým režimem ta současná situace pochopitelně není dramatická, není to vyhrocené, ale někteří lidé jsou i dnes evidentně přesvědčeni, že jejich vidění světa, jejich způsob života jsou optimální a jediné správné. A kdo se jim nepřizpůsobí, je škůdce a měl by k tomu být donucen.

Jak vnímáte současné jičínské zastupitelstvo, kde také panuje silné napětí mezi radniční koalicí a zástupci opozice?

Není to ku prospěchu města a není to ani ku prospěchu lidí, kteří v městském zastupitelstvu působí. Vzhledem k tomu, že platí poměr jedenáct ku deseti, tak nikdo z těsné vládní většiny nesmí hlasovat jinak, aby koalice svůj záměr prosadila. Vůbec jim to nezávidím, protože na zasedání zastupitelstva se probírají i témata a schvalují se body, u kterých možná ne všichni mají jednotný názor. Kdyby radniční většina měla místo jedenácti třeba čtrnáct nebo patnáct mandátů, měli by podle mého názoru i větší volnost při hlasování. Příčinu vidím v tom, že se při posledních komunálních volbách v Jičíně vyměnilo málo lidí, řada z nich tam působila v minulém či minulých obdobích a v důsledku toho tam přetrvává nakumulovaná nevraživost a takzvané vzájemné animozity. Výsledkem je pak to zbytečné napětí.

Jedním z vašich důležitých témat byla vždy snaha o to, aby se česká společnost řádně vyrovnala s totalitní minulostí. Podporoval jste například vznik Ústavu pro studium totalitních režimů. Proč jste se této problematice tak intenzivně věnoval?

Tohle téma pro mě bylo důležité, poněvadž celá naše široká rodina byla postižena během vlády komunistů. Cítil jsem to jako svoji vnitřní povinnost, zvlášť poté, když jsem viděl, že nabírají na síle tendence udělat za léty totality tlustou čáru. Pokud si člověk uvědomí, kolik obyvatel země bylo za minulého režimu postiženo, a tím nemyslím jenom lidí, kteří proti totalitě přímo vystoupili a na dlouhé roky byli komunisty zavíráni do kriminálů, ale i ty, co přišli o majetky, přišli o možnost dělat práci, která je naplňovala, čelili různé perzekuci a jejich děti nemohly studovat, a přitom se ve společnosti začínal prosazovat názor, že se nic moc hrozného nestalo, tak mi to prostě vadilo. Snažil jsem se přispět k tomu, aby se na takové věci nezapomínalo, a součástí toho byly například i moje senátní aktivity v této oblasti.

Máte pocit, že se i díky činnosti tohoto ústavu omezily snahy o zkreslování zejména komunistické minulosti? A zajímá vůbec současnou společnost tohle téma?

Snahy zkreslovat minulost to asi nijak zvlášť neovlivnilo. Navíc se domnívám, že současnou společnost tohle téma bohužel už ani moc nezajímá. Samozřejmě je to důsledek i generační výměny, protože dnešním čtyřicátníkům bylo patnáct let, když padl totalitní režim. Lidé, kteří jím byli postiženi a přišli o možnost se realizovat, buď emigrovali a nebo jsou v důchodu a velká část z nich už nežije. Není to zkrátka téma, které by společností hýbalo. Je jen škoda, že se tehdy začátkem devadesátých let neudělaly radikálnější kroky k vyrovnání se s komunistickou minulostí, kroky proti exponentům někdejšího režimu.

Domníváte se, že by se společnost dnes nacházela v jiném stavu, že by tu panovala jiná atmosféra?

Jisté smíření se s tím, že nepravosti a zločiny nejsou potrestány, má na společnost neblahý vliv a v jejím podvědomí přetrvává. A já si myslím, že je to i jedna z příčin toho, proč se někteří lidé nechovají tak, jak by se chovat měli. Etika a morálka obecně, včetně veřejného politického života, tím pak trpí.

Přijal byste znovu nabídku kandidovat v komunálních či třeba senátních volbách? Nechybí vám ten hektický život politika?

Opravdu to byly zajímavé roky, svým způsobem i náročné, ale čas zkrátka neúprosně běží a i tady by mělo dojít k výměně generací.

Čemu se věnujete po odchodu z politiky?

Působím například jako člen Etické komise při Úřadu vlády České republiky, ke které se mohou odvolat lidé, kteří si zažádali o uznání statusu účastníka takzvaného třetího odboje a z nějakého důvodu ho na ministerstvu obrany, které o těchto věcech rozhoduje, nedostali. Tato záležitost vychází ze zákona o třetím odboji, jehož jsem byl spoluautorem. Na konkrétních osudech lidí je pak zřetelně vidět, čeho se minulý režim třeba prostřednictvím Státní bezpečnosti dopouštěl, čeho byl schopný. Kromě této aktivity mám i nějaké koníčky, ale jinak se snažím dohánět, co jsem během svého aktivního působení v politice zameškal. To znamená, že se věnuji hlavně rodině, v poslední době vnoučatům. (jn)

Jiří Liška převzal minulý týden z rukou jičínského starosty Jana Malého Cenu města Jičína, ocenění pro významné osobnosti, které přispěly k rozvoji a propagaci města. Jiří Liška vstoupil do veřejného života hned po pádu totalitního režimu, v roce 1990 sta