Jičín - Josefa Váchala a Annu Mackovou, dvě nevšední a svérázné umělecké osobnosti a jejich společný život ve Studeňanech, představila minulý pátek v Jičíně archivářka Hana Klínková. Zájemcům promítla hlavně desítky málo známých nebo dosud vůbec nepublikovaných fotografií, které doplnila zasvěcenými komentáři.

Klínková tak plasticky vykreslila charaktery obou umělců, kteří v malé vesničce na Jičínsku prožili poslední třetinu svého života.

Dřevorytec, grafik, malíř a spisovatel Josef Váchal ('-1969), autor slavného Krvavého románu a dalších děl, se do Studeňan nastěhoval na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století, a to na statek výtvarnice a své životní družky Anny Mackové ('-1969).

"Oba mi přirostli k srdci, jak umělecky, tak i lidsky," říká Hana Klínková, která se touto dvojicí badatelsky intenzivně zabývá už řadu let. Výsledkem její mravenčí práce je nedávno vydaná obsáhlá monografie nazvaná Kniha vzpomínek.

Právě na základě výzkumů memoárů, korespondence, archivních dokumentů a vzpomínek posledních pamětníků Klínková dokáže postihnout atmosféru doby, nálady a duševní rozpoložení obou umělců. Přináší nové informace z Váchalova osobního života, o jeho kontaktech s přáteli. Zároveň vyvrací i některé tradované omyly a pochybnosti. Tak třeba zdůraznila, že Váchal a Macková spolu měli krásný vztah, byť v pozdějším věku kvůli stupňujícím se zdravotním neduhům a pod tlakem okolí a nevraživosti některých sousedů nebylo jejich soužití vždy harmonické. "Váchal byl dost vyhraněný a svérázný člověk, ale s Mackovou se měli rádi a vzájemně se respektovali, a to i po stránce umělecké."

Váchala vylíčila jako milovníka zvířat, zvlášť psů, dále jako kuřáka a také nadšeného cyklistu a fotografa. Spolu s Mackovou rovněž rádi cestovali a často vyráželi na pěší túry. O jejich přátelském soužití vypovídá třeba výtvarně provedená poznámka ve Váchalově pamětní knize, do níž se v letech 1926 až 1967 podepisovali hosté, kteří umělce navštívili.

Jako hlavní událost roku 1946 Váchal v pamětní knize s vtipem sobě vlastním vyobrazil Mackovou, jak si právě pořídila řidičský průkaz a z automobilu odhazuje do dáli malířské a kuchyňské náčiní. Skutečnost však byla úplně jiná, automobil nikdy neměli a až do své smrti žili ve velmi skromných podmínkách.

Váchalova společenská a umělecká izolace se ještě víc prohloubila poté, když komunisté znárodnili Mackové rodinný statek a koncem padesátých let v něm navíc zřídili strojní traktorovou stanici. Ve Studeňanech pak dožívali v naprosté bídě, vesměs odkázáni na pomoc přátel, dary mecenášů a náhodné příjmy z občasných uměleckých zakázek.

Klínková také uvedla, že Váchal nebyl zcela spokojen ani s poměry za první republiky, jako člověk uznávající řád a pořádek inklinoval prý k německým idejím. "Jde o jeden z momentů několikaletého bádání, který byl pro mě docela nový. Možná by stálo za to věnovat tomuto tématu z Váchalova života pozornost. Váchal nevyznával ideje nacismu, spíš mu bylo blízké německé myšlení a smysl pro pořádek. Možná tomu nahrávala i jeho nelehká osobní situace," domnívá se archivářka.

Josef Váchal, jehož dílo došlo uznání širšího publika až po smrti autora, zemřel v květnu 1969, pět dnů po smrti Anny Mackové. (jn)