Na přelomu února a března se letos již podvanácté v Praze uskuteční festival Mene Tekel, který má za cíl bojovat proti totalitě, sloužit jako paměť národa a připomínat historické mezníky nejen naší země.

Projekt původně vznikl jako reakce na nezájem společnosti o osud politických vězňů padesátých let a ve spolupráci s řadou institucí přináší svědectví o protiprávnosti totalitních režimů. Během festivalového týdne se každoročně uskuteční zhruba třicet různých akcí. Letošní program zahájí v sobotu 24. února pietní akt u pomníku obětem komunismu na Újezdě, v sobotu 3. března festival vyvrcholí v porotní síni Vrchního soudu na Pankráci rekonstrukcí politického procesu "Kučera a spol." o životním příběhu generálporučíka Tomáše Sedláčka a 4. března vše zakončí ekumenická bohoslužba v katedrále sv. Víta. Počtvrté se letos také budou udělovat prestižní ocenění Rytíř české kultury a Dáma české kultury, která získávají významné osobnosti, které se nikdy ve svém občanském životě ani v umělecké tvorbě nezpronevěřily nejvyšším mravním zásadám. Titul Rytíř české kultury bude v letošním roce in memoriam udělen novopackému rodákovi, malíři Otakaru Čílovi. Slavnostní předání cen se uskuteční v neděli 25. února ve vinohradském divadle.

Otakar Číla ('-1977)

K řadě významných uměleckých osobností, jež pocházejí z Nové Paky, bezesporu patří akademický malíř Otakar Číla, který byl nejen výborným portrétistou, ale proslul jako malíř zvěře, loveckých zátiší a také pytláků.

Otakar Číla se narodil 10. března 1894 v rodině obchodníka Petra Číly. Byl jedním ze třinácti dětí a za zmínku určitě stojí, že výtvarně nadaný nebyl jen on, ale i jeho dva bratři - Antonín Mikuláš, který na Uměleckoprůmyslové škole vystudoval obor dekorativní malířství, a Bohumír, významný restaurátor. Otakar po ukončení školy nastoupil jako učedník do místní malířské dílny Josefa Mühla, odkud v roce 1913 odešel na pražskou Akademii výtvarných umění. Záhy však vypukla první světová válka, Otakar Číla byl odveden a poslán na východní frontu, kde v roce 1915 přešel do ruského zajetí a o dva roky později vstoupil do legií. Jako legionář se také do nově vzniklého Československa vrátil. V roce 1920 byl vyslán na roční studijní pobyt v Číně a Indii, který mu přinesl řadu námětů pro další tvorbu. Na započaté studium na Akademii výtvarných umění navázal v roce 1921 a školu dokončil v roce 1925. Jeho profesorem byl vynikající portrétista Vratislav Nechleba, rektorem školy v té době byl Max Švabinský, který Čílu v roce 1926 vyslal do Albánie, kde měl namalovat portréty tamního krále. Do Albánie, kde zůstal několik měsíců, se pak před válkou ještě dvakrát vrátil a za svých pobytů maloval nejen krajiny, ale také místní obyvatele v prostém oblečení či krojích.

Zásadní téma, kterému se věnoval, však byla příroda, les a zvěř, kterou ztvárňoval vynikajícím způsobem. Ve svém životopise o tom píše: Kromě portrétů vypracoval jsem figurální komposice a s oblibou maloval lovecká zátiší. Později přikročil jsem k malování zvěře, což ovšem vyžadovalo bližší sžití s přírodou, a k tomu účelu jsem se odstěhoval do svého rodiště, do Nové Paky. Tam jsem měl revír, zahradu, zřídil jsem si voliéry s živou zvěří. V tomto oboru, jak se domnívám, nabyl jsem popularity. Les a naše zvěř staly se mi téměř milenkou, takže denně trávíval jsem celé hodiny v lese. K mé práci to bylo nezbytné, neboť srnec, liška, zajíc i jiný lesní tvor nestojí jako model, a proto musí výtvarník vše mít náležitě a přesně odpozorováno a vryto v paměť, zejména pohyby zvěře a hlavně barvu, která se podle roční doby mění. Neméně důležité je znát anatomii zvěře, různé jemné nuance, neboť nimrodi jsou přísní soudci a nedají se oklamat, jsouce úzce srostlí s přírodou. A teprve po všech uzrálých zkušenostech mohl jsem přistoupit k malbě živé zvěře. (Citace použita z knihy Otakar Číla - obrazy.)

Do Nové Paky se Čílovi natrvalo vrátili v roce 1937. Ale doba uměleckému klidu nepřála. Hned na počátku války se Otakar Číla zapojil do odboje, spolupracoval s Obranou národa a později s partyzánskou skupinou Kumburk. Během květnového povstání v roce 1945 byl v Nové Pace okresním vojenským velitelem a díky rozvážnému velení a jednání zabránil zbytečným ztrátám na životech i majetku českých obyvatel. Ani v poválečných letech ovšem klid nepřišel. Otakar Číla musel snášet řadu příkoří - byl vyloučen ze Svazu československých výtvarných umělců, a nesměl tedy samostatně vystavovat, dokonce jeho obrazy nemohly být ani na výstavách společných - až nakonec skončil ve vězení.

Od roku 1948 se Otakar Číla jako národní socialista zapojil se synem Vratislavem do protikomunistického hnutí. Odbojová skupina byla však prozrazena a členové v srpnu 1949 pozatýkáni a odvezeni do vyšetřovací vazby Krajského soudu v Hradci Králové. Zde v nelidských podmínkách celý rok čekali na soud. Vykonstruovaný soudní proces se 72 obžalovanými byl zahájen den před popravou Milady Horákové.

Otakar Číla byl odsouzen na dvacet let těžkého žaláře, synovi Vratislavovi byl navržen trest smrti, který byl později změněn na 22 let těžkého žaláře. Manželka Božena a druhý syn Otakar byli převezeni do pracovních táborů.

Otakar Číla prošel mnoha věznicemi, až byl na žádost některých výtvarníků a pro špatný zdravotní stav 30. dubna 1957 podmíněně propuštěn na svobodu. Nijak dobře se mu však nevedlo, nesměl vystavovat a přiznaný důchod byl almužnou. Na obživu si tak vydělával malováním svých oblíbených loveckých motivů, které prodával náhodným zájemcům. Tíživá finanční situace se zlepšila v roce 1968, kdy mu byl jako bývalému legionáři důchod zvýšen. Srpen 1968 však přinesl další zklamání, navíc se Otakaru Čílovi horšilo zdraví. Prodělal infarkt, který se v roce 1971 opakoval. Svůj poslední obraz nazvaný Cesta do neznáma (') již nedokončil. Jeho životní pouť se po dlouhé těžké nemoci uzavřela 28. března 1977.

V roce 1990 byl Otakar Číla plně rehabilitován. V následujícím roce byla péčí jeho rodiny v čele s manželkou syna Vratislava paní Blankou Čílovou uspořádána po více než čtyřech desetiletích výstava jeho obrazů v novopackém Suchardově domě. Reprezentativní průřez tvorbou Mistra Otakara Číly připravil v roce 2004 ze svých sbírek regionální patriot Roman Šlechta. Zasloužil se také o další výstavy v Moravské galerii v Brně, v Praze či vzdáleném Caracasu. V roce 2014 pak vyšla obrazová publikace Zdeňka Auerswalda a Romana Šlechty nazvaná Otakar Číla - obrazy. Nejde o monografii v pravém slova smyslu, ale jak Zdeněk Auerswald v úvodu píše, je to kniha, která je určena především myslivcům, milovníkům přírody a obdivovatelům díla Otakara Číly. (to)